p.png)
Čeští křižáci
O důvodech, které vedly papeže Urbana II. k vyhlášení válečného tažení z Evropy do Asie, nad nímž dodnes člověk zůstává stát v úžasu, jsme si na tomto blogu vyprávěli v článku Krvavá Palestina. Něco jsme si už také pověděli o tvrdém životě Templářů, asketických mnichů a zároveň elitních bojovníků, v článcích ZDE a ZDE.
Po dobytí Jeruzaléma v roce 1099 se většina křižáků vrátila zpět do Francie, avšak část rytířů zůstala ve Svaté zemi a začala kolonizovat nově získaná území. S obdivuhodnou strategickou vizí vybudovali síť pevností a hradů a to jak na hranicích, tak ve vnitrozemí, z nichž některé dodnes stojí jako svědectví tehdejšího vojenského umu.
Západní Evropa obnovila své styky s Východem. Do Jeruzaléma proudily výpravy poutníků, kupců i duchovních. Již kolem roku 1040 založili italští obchodníci z Amalfi při kostele sv. Jana Křtitele špitál pro poutníky. Po osvobození města se toto bratrstvo osamostatnilo jako řád sv. Jana — johanité. Jejich poslání, schválené papežem Paschalem II. roku 1119, spojovalo péči o nemocné s vojenskou obranou křesťanských území. Statuta sepsaná Raymundem z Puy kolem roku 1135 a později doplněná Rogerem z Moulins vymezovala jejich závazky k čistotě, poslušnosti a chudobě, ale také k duchovní správě a boji proti „nevěřícím“.
Obrana vzdálené Svaté země však brzy přesáhla možnosti francouzských panovníků, proto byly nově vybudované hrady postupně předávány johanitům a templářům. Nejvýznamnější z těchto pevností, Krak des Chevaliers, se stal symbolem křižácké architektury, stejně jako Chastel Blanc, Margat či Saône. Mnohé z nich nesly kaple zasvěcené sv. Mikuláši, jehož kult se působením křižáckých řádů rozšířil i do Evropy.
Roku 1144 však přišel šok. Padla křižáky zoufale hájená Edessa a její ztráta otřásla celou křesťanskou Evropou. Edessa byla nejen významné město, ale i hrabství, které bylo od roku 1098 prvním křižáckým státem ve Svaté zemi. Stalo se vzorem pro další křižácké státy Antiochii, Tripolis a Jeruzalém.
Papež Eugenius III. vyzval k nové výpravě. Jako prostředníka si zvolil jednu z nejvýraznějších duchovních osobností své doby, sv. Bernarda z Clairvaux, který ve svých vroucně psaných listech oslovil mnohé evropské panovníky. Jeden z těchto naléhavých dopisů byl adresován i do Prahy, českému knížeti Vladislavovi II.:
„Vévodovi Vladislavovi, ostatním urozeným pánům a všemu lidu českému posílá Bernard, opat clairvauxský, pozdravení v Kristu! Chci k Vám promluvit o věci Kristově, v němž jediném je pravá spása. (…) Žiji skromně, ale neskromně volám k Vám všem, kdo se nacházíte ve společenství Kristově. (..) Vzdálena je naše země od vás, avšak naše srdce je Vám otevřeno, ó Čechové. Srdce naše dolétlo až k Vám, ačkoliv nás obtížnou cestou rozděluje země mezi námi ležící. (…)
Pohnula se a zatřásla země, protože Pán nebes začal ztráceti svoji zemi, ve které Ho bylo přes třicet let možno vidět žít jako člověka mezi lidmi. Svou zemi, kterou poctil svým narozením, osvítil zázraky, posvětil krví... (...) Tuto zemi zaslíbenou jali se napadat nepřátelé a nebude-li, kdo by se jim postavil na odpor, dychtivě sáhnou po nejsvětějších místech našeho náboženství. Pokusí se poskvrnit i místo, na němž pro náš život zesnul v smrti, a znesvětit přesvatá místa, totiž místa zrudlá krví neposkvrněného Beránka… Proč meškáte synové kříže? Proč se se pokládáte za slabé vy, kterým nechybí ani síla tělesná, ani majetky pozemské? Vezměte na sebe znamení kříže!“
Výzva sv. Bernarda vyvolala v Českých zemích mohutnou odezvu. Letopis kanovníka pražského Vincencia zachycuje následující události roku 1147:
„A tak, když to kázání svrchu jmenovaného muže v poslaném listě došlo k uším českého vévody pana Vladislava a k sluchu jeho velmožů a předáků a bylo před ním, biskupem, duchovenstvem a lidem veřejně čteno, svrchu řečený vévoda, podnícen v hloubi svého srdce, přijal z lásky k Pánu a pro odpuštění hříchů společně s rodným bratrancem panem Spytihněvem a s přepočetným vojskem českých pánů kříž a rozhodl se táhnout za moře bojovat proti pohanům.“
Později kanovník pražský Viencencius dodává:
„Kníže cítil se puzen v srdci svém, aby ke cti Boží a pro odpuštění hříchů sám také ozdobil se znamením kříže. Příkladu jeho následovali jeho bratr Jindřich i veliký počet jak pánů českých, tak i obecného lidu. Připojivše se ke králi Konrádovi, účastnili se napotom všech pohod i nehod vojska německého.“
Počtem vojska byla tato druhá křížová výprava nesrovnatelně mohutnější než ta první. Nevydala se však na cestu o Velikonocích, jak si přál opat Bernard. Němci a Lotrinčané se pod vedením krále Konráda III. pohnuli z Řezna teprve v květnu, zatímco francouzské vojsko vyrazilo až v červnu. Trasa vedla přes Uherské království, kde křižáci nenarazili na žádné větší překážky. Ale o to obtížnější byl průchod Byzantskou říší. Zatímco první křížová výprava z roku 1096 byla vyslyšením prosby byzantského císaře Alexia I. Komnena o pomoc proti muslimům, v roce 1147 vnímal jeho nástupce Manuel I. křižáky jako hrozbu. To se odrazilo v nedostatku pomoci putujícím křižákům.
Není jisté, zda české vojsko táhlo společně s Konrádovým. Spíše se zdá, že se vydalo na cestu později, patrně koncem léta roku 1147. Nasvědčuje tomu zmínka o zákazu plenění na byzantském území, kde již Němci a Lotrinčané stihli získat nelichotivou pověst. Ani čeští a moravští bojovníci však nebyli bez poskvrny - od oblasti Soluně se zdá, že na zákaz příliš nedbali. Zřejmě jim kručení v žaludku připadalo naléhavější, než zákazy velitelů...
O příchodu českého vojska do Konstantinopole nemáme žádné přímé zprávy. Víme pouze, že kníže Vladislav složil císaři Manuelovi I. lenní přísahu, stejně jako německý král Konrád i francouzský král Ludvík. Zmiňuje se o tom byzantský kronikář a císařský sekretář Jan Kinnamos v souvislosti s pozdějším setkáním obou panovníků. Skutečnost, že Vladislav přísahu skládal samostatně, svědčí o dvou věcech: český kníže dorazil do byzantské metropole odděleně od ostatních vojsk a vedl družinu natolik početnou a významnou, že vzbudila pozornost i obavy samotného císaře. Ten s Vladislavem jednal jako se suverénním vládcem.
V oblasti Dorylaea, nedaleko dnešního tureckého Eskişehiru, se roku 1097 odehrála slavná bitva první křížové výpravy, v níž Bohemund z Tarentu a Godefroy z Bouillonu porazili seldžucké síly, vedené sultánem Kilič Arslanem I. O padesát let později, na témže místě, se však karta obrátila. 26. října 1147 zde utrpěl těžkou porážku král Konrád III., jehož vojsko čítalo kolem dvaceti tisíc mužů.
Konrád se vydal z Konstantinopole do vnitrozemí Malé Asie po trase, kterou kdysi prošli první křižáci. 15. října opustil Nikáju, veden byzantským kapitánem varjažské gardy jménem Štěpán. Ten se však krátce před bojem potichu vytratil i se svými Varjagy. Královo vojsko, vyčerpané, hladové a bez dostatečných zásob, se srazilo s odpočatými a dobře živenými jednotkami anatolského sultána Masuda I.
Němečtí křižáci, obtíženi pancéřovou zbrojí a unavení pochodem, nebojácně vyrazili do přímého útoku. Turečtí jezdci však využili své pohyblivosti, zasypávali je šípy a drželi si bezpečný odstup. Statečný, ale marný boj Němců trval celý den. Večer roztrpčený Konrád nařídil ústup zpět do Nikáje, kam dorazil počátkem listopadu s pouhým zlomkem původního vojska. Zdecimovaný a demoralizovaný se připojil k francouzskému králi Ludvíkovi VII. a německá výprava tím prakticky ztratila svoji samostatnost.
Zda se čeští bojovníci účastnili této katastrofální bitvy, není jasné. Historické prameny mlčí. Je možné, že české oddíly dorazily později a setkaly se s Konrádem až po jeho návratu do Nikáje. Ačkoli přímé zprávy o účasti českého vojska v bitvě u Dorylaea chybějí, jistý náznak přináší zápis kronikáře Vincencia o událostech roku 1148. Ten výslovně uvádí, že se pobyt Čechů v Malé Asii neobešel bez bojových střetů:
„Téhož roku se vrátil vévoda Vladislav z téže výpravy, na níž byl zabit s přemnoha jinými jeho maršálek Jiřík, muž urozený a statečný, který měl jediného syna Jiříka, velmi nadaného. Kancléř pak svrchu řečeného vévody, Bartoloměj, byl s přemnoha jinými od Turků zajat a o něm jsme se nemohli dozvědět nic jistějšího.“
Právě formulace „zabit s přemnoha jinými“ slouží jako jediná indicie, že čeští a moravští bojovníci skutečně bojovali v krvavé bitvě u Dorylaea. Vzhledem k tomu, že do té doby k žádné jiné větší bitvě na tomto území nedošlo, je tato hypotéza historicky přijatelná a logicky podložená.
Jisté však je, že kníže Vladislav už dál v tažení nepokračoval. Místo toho se rozhodl pro návrat, který vedl oklikou přes území dnešní Ukrajiny, tehdejší Kyjevské Rusi. S byzantským císařem Manuelem I. se měl Vladislav setkat ještě jednou, v době, kdy oba stáli na opačných stranách sporu o uherský trůn a museli hledat cestu k mírovému řešení.
Po návratu do vlasti Vladislava nečekal zasloužený spočinek, nýbrž další mocenské spory. Jeho příbuzní, neklidní a ctižádostiví, opět začali kout pikle s cílem zmocnit se knížecího stolce. Staré spory, které výprava do Svaté země na čas umlčela, znovu vyvřely na povrch. Vladislav, unavený a zklamaný z neúspěšného tažení, musel opět čelit domácím intrikám a upevňovat svou pozici v zemi, která mu právem náležela, ale kterou mu nikdo nehodlal nechat bez boje.
Převzato, upraveno a mírně zkráceno z původního článku: ZDE