KRVAVÁ PALESTINA
Palestina byla integrální součástí Římské říše a když se tato říše roku 395 po Kr. rozdělila na západní a východní část, stala se součástí Východní římské říše. Ta je dnes sice označována jako Byzantská, ale sami Byzantinci o sobě mluvili jako o Římanech. Označovali se tak i poté, co západní část Římské říše padla pod nápory Germánů. A jako Římané se cítili až do zániku Byzance v roce 1453.
Římané vládli v Palestině skrze Heroda Velikého, krále Judeje. Ten nechal v Jeruzalému, na rozeklané skále, zbudovat rozsáhlou plošinu jako základovou desku pro obrovský chrám, vystavěný mezi lety 25 – 10 př. Kr. Na témže místě stál o tisíc let dřív původní Šalamounův chrám. Právě k Herodovu chrámu odkazuje Evangelium podle Marka 13, 1 – 2, když učedník říká Ježíšovi: "Pohleď mistře, jaké to kameny a jaké to stavby!" Ješíš mu na to odpovídá: "Obdivuješ ty veliké stavby? Nezůstane z nich kámen na kameni, všechno bude rozmetáno." A právě tento chrám nechal roku 70 po Kr. zbořit římský vojevůdce a pozdější císař Titus, když předtím utopil v krvi židovské povstání.
Během druhého židovského povstání se vzbouřenci roku 132 po Kr. zmocnili Jeruzaléma a chystali se chrám obnovit. Dokonce už začali razit mince s jeho vyobrazením. Ale Římané se vrátili, povstání rozdrtili a z Jeruzaléma učinili pohanské město. Roku 135 po Kr., přesně podle Ježíšových slov, nezbyla po chrámu ani stopa a na jeho místě byly vztyčeny sochy císaře Hadriána a římského boha Jupitera. Potom byl Židům zakázán vstup do města oficiálním dekretem, který byl ale čas od času s tichým souhlasem úřadů ignorován. Po stavbě nezůstalo vůbec nic, jen holá skála, na kterou židé lili olej jako oběť, odříkávali zde svoje modlitby a trhali na sobě oděv.
Mezitím se křesťanství rozšířilo na celém Blízkém východě, v severní Africe a v Evropě. Nerostlo pomocí násilí, jak se nás dnes snaží levičáci a komunistickými školami deformovaní liberální "rozumbradové" přesvědčovat. Nerozšířilo se ani z nařízení státní moci, nebo rozhodnutím nějakých oficiálně uznaných autorit. Naopak, mohutnělo a sílilo navzdory tomu nejurputnějšímu odporu státní moci, navzdory krutému pronásledování, mučení a vraždám, přes všechno nepřátelství pohanů i židů, přes udávání, pomluvy a křivá obvinění.
Na počátku 4. století počet křesťanů, navzdory strašnému pronásledování kvůli jejich víře, dosahoval jedné sedminy populace říše a jejich vliv sahal mnohem dále. Učení, že všichni lidé, nehledě na pohlaví, majetek a společenskou vrstvu, jsou si před Bohem rovni, zajišťovalo křesťanství univerzální oblibu. Ženy nebyly emancipované, neměly sloužit v armádě a vykonávat mužské práce, ale byly vážené a respektované pro svoji nepostradatelnou ženskost. Otrokářství nebylo zrušeno, ale otroci byli svými křesťanskými pány chápáni jako důstojní lidé a bratři ve víře. Křesťany se stali nejlepší myslitelé tehdejšího světa. Ti křesťanskou víru ukotvili v řecké filozofii a učinili ji západnímu anickému člověku racionálně uchopitelnou.
Roku 313 po Kr. vydal císař Konstantin edikt, kterým křestanství oficiálně povolil a zároveň mu garantoval právní ochranu. Tím si zajistil vděčnost a podporu jedné z nejpočetnějších skupin obyvatel římského světa. Ačkoliv byl pokřtěn až roku 337 na smrtelné posteli, k jeho duchovnímu obrácení došlo už v roce 312. Tehdy se mu, před bitvou proti jeho oponentovi císaři Maxentiovi, zjevil kříž, doprovázený slovy "in hoc signo vinces"- v tomto znamení zvítězíš. Pro následující bitvu, jenž byla svedena před branami Říma u Milvijského mostu, nechal svým vojákům na štíty namalovat kříž a kříž také nesli v čele vojska jako standartu.
Roku 392 po Kr. prohlásil císař Theodosius I. křesťanství za oficiální náboženství Římské říše a pohanství bylo od té doby zapovězeno. Za jeho vlády došlo k úplnému nebo částečnému zničení pohanských chrámů a obětišť. Na jejich místech vznikaly kostely, takže například v Damašku byl velký Jupiterův chrám přestavěn na kostel sv. Jana Křtitele. V Egyptě se kostely stavěly uvnitř chrámů, které původně sloužily k uctívání staroegyptských bohů.
V Římské říši, která už v té době měla mezinárodní charkter, působilo křesťanství jako jednotící prvek různorodosti místních kultur. Křesťanská morálka, mravnost, umění a náboženské obřady byly sdíleny lidmi od Temže k Eufratu, od Rýna k Nilu. Výraz "katolický" znamená univerzální, určený pro všechny, všeobjímající. Užívalo se ho k vyjádření charakteristiky jediné, samotným Kristem založené křesťanské Církve.
Křesťané náruživě a zcela volně cestovali z jednoho konce říše na druhý. Desítky tisíc poutníků putovaly do Palestiny navštívit svatá místa a získat zde požehnání mnichů a dalších svatých mužů. V 5. století napsal syrský mnich Theodoretos z Kypru: "Nejen, že se zde shromažďují obyvatelé naší části světa, ale také Izmaelité, Peršané, Arméni, Iberové, Himjarové a lidé z ještě mnohem vzdáenějších končin než tito. Přišlo také mnoho obyvatel ze vzdáleného Západu - Hispánci, Britové a Galové, kteří žijí mezi nimi. O Latinech není třeba se zmiňovat." Křesťané se na poutě do Palestiny vydávali už od druhého století, ale po roce 313, kdy Konstantin zaručil křesťanům právní ochranu, se z nich stala masová záležitost. Příkladem šla sama císařova maminka, císařovna Helena, která Palestinu navštívila mezi lety 326 – 328 po Kr. Že šlo o ženu, bylo pro poutě zcela typické. Zatímco v pohanských společnostech se hodnota ženy odvíjela od její sexuální zdatnosti a schopnosti reprodukce, jakmile Konstantin poskytl křesťanům svobodu, dočkaly se svobody i ženy. V neposlední řadě jim křesťanství poskytlo možnost a záminku vydat se z domova na dlouhou cestu.
Palestina byla tehdy etnicky úplně jiná, než je dnes. Dolní a Horní Galileu, Golanské výšiny, stejně jako Caesareu na pobřeží obývali v hojném počtu etničtí Židé, ale většina obyvatel se přiklonila ke křesťanství. Nejen že Palestina byla křesťanská, ale pro lidi z Evropy, severní Afriky a Blízkého východu představovala jakýsi společný křesťanský domov. Tento úzký citový vztah křesťanů k Palestině, jakožto k místům zrodu křesťanství, kde se narodil, kudy chodil, kde byl pohřben a potom vstal z mrtvých Kristus, zapříčinil její ekonomickou prosperitu.
V 5. století se blahobyt tehdejší Palestiny promítl do obrovského růstu počtu obyvatel, jenž se znovu zopakoval až ve 20. století. Palestina, jako země úzce spojená s Kristem a křesťanstvím, se těšila podpoře římského císaře i celého křesťanského světa. Císaři, duchovní i bohatí věřící vynakládali obrovské prostředky na zajištění potřeb poutníků, mnichů i místních obyvatel, což se projevilo v růstu městské zástavby a rozmachu zemědělství. Půda byla zúrodňována a využívána tak intenzivně, že byla zavlažována a obdělávána dokonce i Negevská poušť.
Pod byzantskou vládou vzkvétala také Sýrie a Libanon. K tomuto blahobytu přispíval především mír a bezpečnost. Palestina a sousední země, díky tomu, že spadaly pod ochranu Byzantské říše, byly dlouhou dobu ušetřeny válek a z nich pocházejícího násilí a zkázy.
Avšak zlo nikdy nespí. V pustině, daleko za hranicí civilizace, proti těmto mírumilovným lidem sbíral síly nelítostný nepřítel.
Krvavý příběh nejstrašnějších náboženských válek historie, neustálých loupežných tažení a masových vražd civilistů se začal psát roku 622 po Kr. v oblasti dnešní Saudské Arábie. V tom roce začal kupec Mohammed svými náboženskými vizemi sjednocovat arabské kmeny v jednolitou a mohutnou vojenskou společnost.
Arábie byla pustá, řídce osídlená a neúrodná země, která ale zaujímala strategicky význačnou polohu mezi Egyptem, Etiopií, Sýrií, Palestinou a Mezopotámií, což je dnešní Irák. Obchod mezi všemi těmito státy závisel v podstatě na arabských karavanách, které převážely jejich zboží přes nebezpečné pouště. Město Mekka bylo nejdůležitější obchodní křižovatkou těchto karavan.
Zatímco v poušti vládli jednotlivým arabským kmenům šejchové, v Mekkce patřila vláda oligarchům, pocházejícím z obchodnických klanů. Jejich náboženské přesvědčení bylo ovlivněno finančním pragmatismem a obchodními zájmy. Proto se postarali, aby měl v Kábě každý arabský pouštní kmen svůj posvátný kámen, zasvěcený svému kmenovému božstvu. Tak mohli členové různých kmenů během návštěvy trhů uctít svého oblíbeného boha. Mekkánci sami se modlili k bohyním Manát, al-Uzzá a al-Lat, které byly podřízeny ještě vyššímu bohu jménem al-Láh, tedy Alláh.
Mohammed se narodil kolem roku 570 po Kr. jako syn mekkského obchodníka z klanu Kurajšovců, dědičných strážců Káby. Měl tedy k náboženství a ke svatostánku Kába, obsahujícím pohanskými Araby uctívané kameny, velmi blízko. Chápal velice dobře, jak obrovský sociální význam má náboženství.
V době, kdy se živil jako obchodník, se setkával nejen s množstvím cizokrajného zboží, ale i s množstvím cizokrajných myšlenek a náboženských názorů. Přicházel do kontaktu s židy a křesťany, kteří mu vyprávěli příběhy Starého i Nového zákona a přiblížili mu zvyklosti a rituály své víry. Především se však díky nim seznámil s konceptem jediného Boha, Stvořitele světa a Vládce všeho tvorstva. Mohammed záhy pochopil, jaká moc by se mu mohla dostat do rukou.
Tak se stalo, že kolem roku 610 po Kr. prý začal přijímat zjevení od duchovní bytosti, která se mu představila jako archanděl Gabriel. Obsahem sdělení, která dostával, byla poselství od al-Láha, nejvyššího boha z Káby, který se nyní prohlásil za jediného pravého boha. Podle tohoto zjevení byli ostatní bohové pouhé lidské výmysly. Jejich kamenné modly v Kábě bylo potřeba zničit a ponechat tam pouze kámen, patřící al-Láhovi. Tento požadavek samozřejmě vyvolal mezi Mekkánci značnou nevoli. Postupem doby to došlo tak daleko, že na něj vydali zatykač a Mohammed musel z Mekky uprchnout.
Mezi tím si ale začal získávat respekt mezi poutníky z Jathribu, asi čtyři sta kilometrů vzdálené zemědělské pospolitosti severně od Mekky. V ní se mísilo židovské a arabské obyvatelstvo s judaizovanými Araby, kterým tedy monoteismus, ani další zvláštnosti Mohammedovy nové víry, nepřipadaly úplně cizí.
Roku 622 se Mohammedovy spory s pohanskými Mekkánci vyostřily natolik, že spolu s malou skupinkou svých věrných stoupenců musel Mekku opustit. Kam jinam by měl odejít, než právě do Jathribu? Touto emigrací, neboli "hidžrou", byl spuštěn začátek už tisíc čtyři sta let trvající éry islámu. Za nějakou dobu se Jathrib přejmenoval na Medínat-an-Nabí, čili Město Prorokovo – zkráceně Medína.
Mohammedova povrchní znalost židovské a křesťanské teologie ho vedla k přesvědčení, že zjevení, která prý od duchovní bytosti přijímal, jsou s nimi v podstatě shodná. Mohammed tedy očekával, že jak židé, tak křesťané jeho nové náboženství přijmou bez výhrad a bez odporu, coby pokračování tradice Abraháma, Mojžíše, Davida, Šalamouna, Ježíše a dalších dobře známých biblických postav.
V té době ještě v Palestině a okolních zemích místy přetrvávaly zbytky ariánské nauky. Byla to Církví odsouzená hereze, která snižovala Božskou podstatu Krista a v důsledku z něj činila bytost nižšího řádu, než je Bůh. Mohammed se s ariány dazajista setkal a z rozhovorů s nimi zřejmě usoudil, že křesťané se bez Ježíšova pravého Božství docela dobře obejdou. Proto Krista prohlásil za obyčejného člověka a proroka na úrovni Abraháma nebo Mojžíše. Když se však dostal do diskuzí s židy, tvrdě narazil. Vmetli mu do obličeje, že jeho údajná zjevení překrucují a falešně interpretují jejich abrahámovskou tradici, přičemž poukazovali na mnohé rozpory mezi jeho zjeveními a Starým zákonem.
Mohammed na tyto výtky reagoval naprosto typicky, když neuznal vlastní neznalost, ale obvinil je ze záměrného falšování jejich vlastních tradic. Sám sebe naopak prohlásil za obnovitele pravého náboženství Abrahámova. Abrahám byl podle něj zakladatelem Káby a kultu v ní umístěných kamenů. Následně prohlásil jednodenní půst, který židé drží o svátku jom kipur, za nedostatečný. To býval jediný den v roce, kdy velekněz jeruzalémského chrámu – dokud tento chrám ještě stál – vstoupil do tamní svatyně, aby jménem všech židů na světě prosil o odpuštění jejich hříchů. Mohammed místo tohoto jediného postního dne zavedl půst trvající celý měsíc – ramadán. Zároveň nařídil muslimům, aby se při modlitbě obraceli ke Kábě v Mekkce. Až do té doby se on i jeho příznivci modlili, stejně jako židé, obráceni k Jeruzalému.
Pro nás Evropany ale nejvýznamnějším Mohammedovým počinem v Medíně bylo, že přijal další duchovní zjevení, které dávalo vyznavačům jeho nového náboženství právo vést válku a zabíjet všechny, kteří budou označeni jako jeho nepřátelé. V jednom z veršů (9:5) tohoto zjevení se praví: "A až uplynou posvátné měsíce, pak zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy! Jestliže se však kajícně obrátí, budou dodržovat modlitbu a dávat almužnu, nechte je jít cestou jejich, vždyť Alláh je věru odpouštějící, slitovný." Podle muslimských učenců je možné vyhlásit džihád, tedy svatou válku, proti všem, kdo odmítají pravdu – tedy pravdu islámu - když jim byla oznámena.
Mohammed bezprostředně po tomto zjevení vyhlásil džihád proti Mekkáncům. Po několika bojových střetnutích s nimi a po několika loupežných přepadeních jejich karavan, kdy si muslimové nakradli značný majetek, Mohammed v roce 629 po Kr. dobyl Mekku. Během následujícího roku rozpoutal válku proti pohanským arabským kmenům v poušti. Některé porazil, některé s k němu přidaly a on tak získal vládu nad většinou Arábie.
Avšak několik arabských kmenů v něm nevidělo ani tak náboženského proroka, jako válečného vůdce. Když pak Mohammed roku 632 po Kr. zemřel, pochopily to jako zánik spojeneckého závazku.
Po Mohammedovi se následovnictví ujal Abú Bakr a stal se chalífou. Celý jeho titul zněl "chalífat rasúl Alláh – nástupce Posla Alláhova. A ze všeho nejdřív vytáhl proti těmto "zrádcům". Bylo mu totiž jasné, že udržení islámu přímo závisí na tom, jestli bude pokračovat válka a s ní dobývání nových území a nové kořisti. Proto se konflikt, který původně začal jako boj proti odpadlickým kmenům, brzy změnil v dobyvačnou kořistnickou válku mimo Arabský poloostrov. Každé další vítězství stvrzovalo "pravdivost" nového náboženství a přivádělo Alláhovi nové vyznavače.
Přírodní zdroje, které Arábie svým obyvatelům poskytovala, byly značně omezené, proto jim neustále hrozila chudoba a smrt hladem. To bylo prvotní pohnutkou, proč Arabové chtěli ven ze svého "rozpáleného pouštního vězení". Avšak tohle ohrožení chudobou nebylo jedinou příčinou, proč se Arabové nechali zlákat islámem a pustili se do nepřetržité série přes tisíc let trvajících válek. Slib posmrtného ráje s chladnou pramenitou vodou a dvaasemdesáti pannami pro každého, kdo zemře ve svaté válce za Alláha, učinil z Arabů sjednocenou armádu, jejíž bojovníci pohrdali smrtí. Kromě toho jim islám poskytl morální ospravedlnění pro všechno, co ve jménu Alláha udělají. Poskytl jim rozpínavou ideologii, která po nich požadovala, aby si podrobili všechny, koho označili za nepřátele islámu, a utvrzovala je na pozici vládnoucí třídy.
Jejich první výpady pod vedením Abú Bakra v letech 632 – 634 po Kr. mířily skrze syrskou poušť do oblastí dnešního Iráku. Další pak pronikly do křesťanské Palestiny. Za vlády následujícího chalífy Umara obsadila muslimská vojska celý křesťanský - tedy arménský, řecký a latinský - Blízký východ, včetně Sýrie, Palestiny a Egypta. Výstižný obraz myšlení a rétoriky muslimů poskytuje tato historka: V jedné z prvních bitev proti Peršanům v dnešním Íránu se jim podařilo dosáhnout významného vítězství. Když se perský král Jazdegard III. otázal "Proč proti nám váš narod povstal do zbraně?", arabský vyslanec mu odpověděl: "Protože nám Alláh ústy Proroka nařídil, abychom šířili nadvládu islámu ve všech národech."
Arabská invaze do Palestiny začala v únoru roku 634 po Kr. Tomáš Presbyter popisuje bitvu mezi Římany a muslimskými Araby v Palestině, devatenáct kilometrů východně od Gazy. Římané uprchli, zanechavše na místě patricije Bryrdna, kterého Arabové zabili. Bylo zde pobito na čtyři tisíce venkovanů - latinských, arménských a řeckých křesťanů, Židů a Samaritánů. Arabové celou oblast vyplenili.
Damašek byl jedním z prvních byzantských měst, které čelilo muslimskému útoku. V březnu roku 635 po Kr. přitáhla před jeho brány armáda Arabů. Její vojáci nejprve padli tváří k zemi a pomodlili se, potom oblehli město. Po měsících rostoucího zoufalství velitel městské posádky Tomáš, zeť císaře Herakleia, vyrazil z bran města k protiútoku. V boji zahynulo mnoho muslimských vojevůdců a sám Tomáš v něm přišel o oko. Nakonec muslimové zahnali křesťany zpět za hradby a za několik dní potom se Damašek vzdal. Křesťanům, kteří si přáli město opustit, byl po tři dny zaručen volný odchod. Mezi nimi byl i velitel obrany města Tomáš se svou manželkou, dcerou byzantského císaře. Uprchlíci se vydali do libanonských hor. Třetího dne je muslimové dohnali a uprostřed luk povraždili. Tomáše srazili k zemi, usekli mu hlavu a nabodli ji na kříž na vrcholku žerdi byzantské standarty. Propustili jen jediného křesťana, aby zprávu o události přinesl do Konstantinopole. Tomášovu manželku nejprve přenechali jednomu z muslimů, ale později ji nechali odejít s diplomatickou delegací, vyslanou jejím otcem.
Následovalo tažení do Palestiny. Jeruzalém byl naprosto odříznut od zásobování a okolní krajina byla systematicky devastována muslimy. Velitel obrany města Sofronios napsal: "Rabovali města, ničili pole, vypalovali vesnice, zapalovali svaté kostely, bořili posvátné kláštery". Roku 638 po Kr. před muslimským vojskem Jeruzalém kapituloval a otevřel mu brány. Palestinu a Jeruzalém ovládli muslimové. Jejich někdy více, jindy méně brutální vláda nad místním křesťanským obyvatelstvem trvala do roku 1099, když si křesťané vzali svoji Palestinu zpět.
Křesťané a židé, žijící na území ovládaném muslimy, museli platit zvláštní daň, zvanou "džízja". Muslimové měli podle islámu jakousi povinnost je na oplátku tolerovat a chránit. "Lidé Knihy", jak jsou v Koránu označováni, však zároveň byli vyloučeni na okraj společnosti. Nemohli nosit zbraň, nemohli u soudu svědčit proti muslimům, nasměli si brát muslimky za ženy. "Dhimmi", který by se pokusil obrátit muslima na svoji víru, za to zaplatil životem, stejně jako každý muslim, který by odpadl od víry a stal se křesťanem.
Muslima, který zabil křesťana nebo žida, nečekal obvyklý trest smrti, nýbrž jenom pokuta. Dhimmiové museli být pokorní a považovat se za podřízené muslimům. Podle toho se také měli chovat a oblékat. Muslimy nesměli připomínat ani svým oděvem, ani úpravou vlasů. Svoje náboženství mohli dál vyznávat, ale potichu a nenápadně, aby nerušili muslimy. Slavení svátků a veřejné projevy byly zakázány. Nesměli si stavět nové kostely a synagogy, ani ty stávající opravovat. Byl-li nějaký svatostánek zničen při zemětřesení, požáru, nebo cíleném útoku, nebylo dovoleno ho obnovit. Po nějaké době byli mezi Lid Knihy započítáni také zoroastrovci z Persie a Berbeři ze severní Afriky. Ostatní měli na výběr ze dvou možností: smrt nebo islám.
Roku 722 přijel do Jeruzaléma chalífa al-Mansúr a nařídil, aby křesťané a židé měli ruce označené zvláštním znamením. V reakci na to uprchlo mnoho křesťanů na byzantské území. V 50. letech osmého století dostali křesťané nařízeno, aby ze svých kostelů odstranili kříže, bylo jim zakázáno vyučovat Písmo svaté a slavit půlnoční mše. Chalífa Hárún ar-Rašíd, který vládl mezi lety 786 a 809, nařídil zbourat všechny kostely a synagogy, postavené během muslimské okupace. Zároveň nařídil, aby křesťané a židé noslili žluté oblečení, ženám zakázal nosit hedvábí a donutil dhimmie, aby v lázních měli na těle připevněno znamení své příslušnosti.
Roku 854 přidal chalífa al-Mutavakil ještě další opatření – nařídil strhnout nebo přeměnit na mešity všechny kostely a synagogy, které se věřící odvážili opravit. Všechny křesťanské a židovské náhrobní kameny měly být zarovnány tak, aby nepřevyšovaly muslimské. Křesťané a židé směli jezdit pouze na oslech a mulách, nesměli vůbec svědčit u soudu a vždy každý desátý jejich dům pro sebe zabrali muslimové. Tato brutální šikana vyvolala v roce 855 povstání v křesťanském Homsu, městě ve střední Sýrii, která bylo krvavě potlačeno. Všechny kostely byly zbořeny, s výjimkou kostela sv. Jana, který se stal součástí Velké mešity. Vůdce povstání ubičovali k smrti, nebo je ukřižovali na městské bráně, a všichni křesťané byli vyhnáni ze svých domů.
Roku 923 po Kr. zasáhla Blízký východ vlna zvěrstev páchaných muslimy proti křesťanům v Egyptě, Sýrii a Palestině. V Aškalónu, Caesarei a Jeruzalému zničili křesťanské kostely. O Květné neděli roku 937 napadl rozzuřený dav muslimů chrám Božího hrobu, vyraboval poklady uvnitř a nakonec budovu zapálil. Velká část chrámu se následkem požáru zhroutila.
Ke konci května roku 966 znovu zachvátily Jeruzalém násilné výtržnosti, namířené proti křesťanům. Vyvolal je správce města Muhammad al-Sinájí jako pomstu křesťanům za to, že mu odmítli dávat výpalné nad rámec stanovené daně "džizji". Když si patriarcha Jan VII. dovolil poslat stížnost správcovým nadřízeným v Egyptě, poštval al-Sinájí proti Janovi muslimský dav. Patriarcha hledal úkryt v chrámu Božího hrobu, ale zuřící muslimové budovu vyloupili a zapálili, načež se zřítila kopule. Patriarchu, který se před nimi snažil schovat v sudu s olejem, přivlekli ke sloupu, přivázali a zapálili.
Roku 1003 vypuklo nové pronásledování křesťanů v Jeruzalémě. Nařídil ho chalífa al-Hakím, který kupodivu proslul jako vzdělaný člověk a mecenáš vědy, což v muslimském světě představuje málo vídanou raritu. Horlivě se zajímal o matematiku a v Káhiře nechal postavit astronomickou observatoř. Nicméně, to mu nezabránilo v neustálém útlaku křesťanů a židů. Mezi jeho nařízení patřilo i to, aby křesťané nosili na krku dřevěný kříž dlouhý pětačtyřicet centimetrů a vážící přes dva kilogramy. Židé měli nařízeno nosit stejně těžkou dřevěnou konstrukci, na níž visely cinkající zvonce. Mezi další jeho nařízení patřilo zabavení křesťanského majetku, spálení všech křížů a postavení malých mešit na střechách kostelů.
Později vyrukoval s nařízením, aby křesťané a židé konvertovali k islámu, což mnoho z nich, ve snaze zachránit si život, skutečně učinilo. Tato konverze ale měla jen malý význam, protože mnoho z nich se uchýlilo k tzv. "lstivé jednogenerační konverzi". Přestoupením na islám muž zachránil život sobě i své rodině, ale současně dbal na to, aby jeho žena a děti dál vyznávali křesťanství či judaismus. Opakováním této lsti v další generaci pak rodina vyvolávala dojem, že je muslimská, ale ve skutečnosti zůstávala pevně zakotvená ve své přirozenosti.
Roku 1009 nechal al-Hakím zcela srovnat se zemí chrám Božího hrobu. Dobové muslimské zdroje popisují toto barbarské ničení jako odvetu za jeho skvostnou výzdobu a za skutečnost, že přitahoval poutníky z celého světa. Během několika následujících let muslimové vyrabovali, zbořili, nebo přeměnili na mešity na třicet tisíc kostelů po celém Egyptě, Sýrii a Palestině.
Zprávy od navrátivších se poutníků o muslimském řádění, vylupování a boření chrámů a o krutém pronásledování východních křesťanů se rychle šířily od Byzantské říše, přes celé Středozemí, až po západní Evropu. Všude vzbuzovaly žal, lítost a hněv. Spolu se zprávami o muslimském boření kostelů přicházely zvěsti o tom, že židé z Evropy a muslimové ze Španělska tajně posílají al-Hakímovi dopisy, v nichž ho k tomu ponoukají. Ale pro toto tvrzení neexistují žádné důkazy. Křesťanský kronikář Jahjá ibn Saíd, žijící v Antiochii, se o žádném podílu židů na al-Hakímově běsnění nezmiňuje, nicméně praví, že židé byli mezi chátrou, která o čtyřicet let dříve zaútočila na chrám Božího hrobu: "Židé předčili muslimy ve zkáze a ničení."
V západní Evropě se Židům až do 11. století dařilo dobře a nemuseli se potýkat se žádnou diskriminací. Ovšem al-Hakímovo zničení chrámu Božího hrobu situaci změnilo. Většina západních Evropanů nevnímala vůbec žádný rozdíl mezi muslimy a židy, proto se snadno stávalo, že skutky jedněch připisovali těm druhým. Zatímco však muslimové žili daleko, židé byli naopak na dosah ruky...
Roku 1065 dorazila do syrské Lázikíje veliká výprava poutníků, čítající něco mezi sedmi až dvanácti tisíci Němců pod vedením bamberského biskupa Günthera. Cestou potkávali vracející se poutníky, kteří je varovali před Araby a ukazovali jim svoje krvácející rány. Poutníci se shromáždili k poradě, aby se rozhodli, co dál. Věděli, že "ať živí, či mrtví, všichni náleží Pánu", proto se rozhodli opatrně pokračovat v cestě. Na Velký pátek, pouhý den cesty od Jeruzaléma, je napadli muslimové a porubali a rozsekali na kusy první poutníky. Po třinácti dnech, strávených návštěvami svaých míst, se poutníci vydali zpět k pobřeží. Jenže cestou je muslimové znovu napadli. Z původního počtu se jich domů vrátily pouhé dva tisíce.
V roce 1077 zahájil turecký muslimský vůdce Atzís dobyvačné tažení do Palestiny útokem na Jeruzalém a zničil celou přilehlou krajinu. Po celé Palestině zavedl hrůzovládu pálením sklizně, ničením sadů, znesvěcováním hřbitovů, znásilňováním žen i mužů, zabíjením a mrzačením lidí – uřezáváním uší a nosů. Jeho Turci vyplenili Ramlu a vpadli do Gazy, kde vyvraždili veškeré obyvatelstvo. Pak pokračovali dál k Antiochii. Cestou pálili, rabovali a pustošili vesnice i města.
V roce 1088 usedl na papežský stolec Urban II.
Muslimský učenec al-Arabí, který žil mezi lety 1093 – 1096 v Jeruzalémě, píše o svém pobytu ve městě vzletnými a nadšenými slovy, ale ani on nemohl zapřít, že po třech a půl staletích muslimské okupace byl Jeruzalém stále převážně křesťanským městem. Totéž platilo o celé Palestině: "Země patří jim, neboť to oni obdělávají její půdu, starají se o kláštery a udržují její kostely."
V tomto bodě - když popisuji strašnou historii teroru, násilí, ničení a vražd, páchaných muslimy na mírumilovných a pracovitých lidech, kteří prostě jenom chtěli žít podle svého – jsem si vzpomněl na "hlášku", kterou jsem jako kluk slyšel u svého táty: "Nejhorší je nasrat dobráka..."
27. listopadu 1095 vyzval papež Urban II. muže Západu, aby vzali do rukou zbraň a pomohli východním křesťanům osvobodit se z jejich strašného údělu. A oni na jeho výzvu odpověděli.
A tak se stalo, že brzy ráno 7. června 1099, po více než pěti tisících kilometrů pochodu a téměř třech letech strávených na cestě, vystoupali bojovníci první křížové výpravy na kopec, z něhož konečně na vlastní oči spatřili Jeruzalém. Mnozí z těchto drsných mužů plakali. Že se dožili této chvíle, jim připadalo jako zázrak. Bojovali s muslimskými Turky v mnoha bitvách, porazili je a Byzantincům vrátili zpět Malou Asii. Osvobodili Antiochii a Edessu z muslimské okupace. Celou dobu byli vystaveni nesmírnému utrpení - únavě, zraněním, mrazu, horku a žízni... Mnoho jich padlo v bitvách a mnozí zemřeli hladem, nebo podlehli různým nemocem. Ale teď byli u cíle.
Vojenský velitel Jeruzaléma, když se o křižácích dozvěděl, sebral jeruzalémským křesťanům vešketý majetek a vyhnal je z města. Kdo nechtěl jít, toho vojáci shodili z hradeb. Celkem takhle svrhli z výšky desítek metrů kolem dvou tisíc lidí. Místo nich sebral vesničany z okolí a přestěhoval je do města. Nechal zpevnit hradby a dal otrávit všechny studny v okolí. Byl si jist, že sám se uvnitř hradeb může spolehnout na četné podzemní nádrže s vodou.
V té době čítalo křižácké vojsko už jenom kolem dvanácti set rytířů a patnácti tisíc ostatních bojeschopných mužů. Jejich vojsko nemohlo Jeruzalém obklíčit, na to nemělo dost bojovníků. Ale jiné věci se mu dostávalo vrchovatě – totiž skálopevného přesvědčení, že bojují za správnou věc, že jim Bůh pomáhá a že díky tomu nemohou prohrát.
13. června zaútočili a brzy se probili za vnější hradbu.
15. července kolem poledne si Godefroi z Bouillonu jako první probil cestu skrz obranu severní hradby. Brzy nato se i Tankred z Tiberiady a jeho muži řítili ulicemi města k Chrámové hoře.
Jeruzalém byl znovu křesťanský.
Tímhle by mohl celý ten krvavý příběh kolotoče násilí v Palestině šťastně skončit... Ale on stále ani zdaleka nekončí. Palestina je už dávno muslimská a stále je dějištěm masakrů. Ale křesťané v nich nehrají v podstatě žádnou aktivní úlohu. Po devíti stech letech muslimské okupace jich tam zůstalo už jen statisticky zanedbatelné množství. Ještě před padesáti lety se odhadovalo, že tvoří zhruba 15% obyvatestva Palestiny. Dnes je jich jen 1,5 %. V Gaze žije 1,4 miliónu muslimů a jen asi tři tisíce křesťanů.
A potomci těch, kdo palestinské křesťany po desítky generací a po tisíc čtyři sta let tak nemilosrdně týrali, utiskovali a vraždili, si dnes stále hlasitěji stěžují do celého světa, jak nemilosrdně jsou týráni, utiskováni a vražděni...
Nemělo by se to dít. Násilí plodí jen další násilí a současní palestinští Arabové nemohou za to, co spáchali jejich dědové...
Ale jaksi nad nimi nedokážu cítit lítost...
Zpracováno podle: ZDE