Templáři, chudí rytíři Kristovi
Roku 632 zemřel zakladatel islámu, prorok Mohamed. Už během jeho života zachvátil islám velkou část arabského světa, ale po jeho smrti se agresivní válečná mašinérie nově vytvořené ideologie rozběhla na plné obrátky. Islámští vůdcové hnali své armády přes Pyrenejský poloostrov dál do Evropy, takže už 100 let po Mohamedově smrti bylo v podstatě celé dnešní Španělsko, kromě malého Asturského království na severu, okupováno muslimy. Bývali by pokračovali dál do Evropy, ale jejich expanzi tehdy naštěstí zastavili Frankové, vedení Karlem Martelem (Kladivem) v legendární bitvě u Tours.
To ovšem neznamená, že by islámský tlak na Evropu ustal a že by se jejich nepřátelské smýšlení vůči Evropanům nějak změnilo. Když to nešlo z jedné strany, zkoušeli to z druhé. Jejich nápor se nově soustředil na křesťanskou Byzantskou říši, která se rozkládala tam, kde je dnes muslimské Turecko.
V polovině 11. století začaly ze střední Asie na Blízký východ pronikat turecké kmeny, které drancovaly civilizované země. V Džezíře se Turci nechali islamizovat a následně vstoupili do služeb bagdádského chalífy. Ten se ale časem stal jen loutkou, závislou na vůli svých tureckých vezírů. Ve službách arabských Abbásovců začali Turci útočit na území Byzantské říše.
Turci používali taktiku "udeř a zmiz", takže je byzantská armáda mohla jen těžko dostihnout, natož aby je dokázala zničit. Proto se císař Roman IV. Diogenes rozhodl vytáhnout s celou armádou a svést s nimi rozhodující bitvu. Stotisícová byzantská armáda se v pátek 26. srpna 1071 utkala s vojsky tureckého sultána Alpazslana v bitvě u Mantzikertu. Ale byla tam na hlavu poražena. Následkem toho se Byzantská říše propadla do chaosu a muslimové mohli vtrhnout do Anatolie, centra byzantské moci, aniž by jim v tom dokázal kdokoliv zabránit. Celou Anatolii vydrancovali a spálili. Tím tuto kdysi kvetoucí a nejvíce prosperující část Byzance proměnili v step, jakou prakticky zůstatala dodnes. Z porážky u Manzikertu se Byzanc již nikdy úplně nevzpamatovala.
Bytantský císař Alexios se proto obrátil o pomoc k papeži Urbanovi II. Roku 1095 vypravil svoje zástupce na církevní koncil v Piacenze, aby přítomnému papeži a všem významným mužům tehdejší západní Evropy vylíčili svoje děsivé zkušenosti s islámem a vysvětlili jim, že turecká hrozba se netýká jen Byzance, ale že ohrožuje i západní svět, protože když padne Konstantinopol, islám se s jejím dobytím rozhodně nespokojí. Přítomní biskupové byli otřeseni a papež Urban začal o žádosti císaře Alexia vážně přemýšlet.
V listopadu téhož roku pak Urban II. na koncilu v Clermont vyhlásil první křížovou výpravu:
„Mužové francouzští i vy zpoza hor, (…) vy všichni víte, jak bolestná věc nás do vaší země přivedla. (...) Od hranice Jeruzaléma a města Konstantinopole doléhaly často k našim uším smutné zvěsti: lidé z království perského, národa prokletého, národa Bohu zcela cizího, rasy, která k němu svá srdce ani trochu neobrátila a Pánu své duše v nejmenším nesvěřila, tam napadli území křesťanů, poničili je železem, vyloupili, spálili, část s sebou do zajetí odvedli a jiným uchystali bědnou smrt. Chrámy Boží rozmetali, či je přeměnili na místa své víry a oltáře svrhli poté, co je znečistili. (…) Komu, když ne vám, tedy přísluší, aby je ztrestal a vyrval jim to, čeho se zmocnili? Koho si Pán vyvolil ze všech národů, aby mu přiřkl slávu zbraní a velikost ducha, zručnost těla a sílu schopnou srazit hlavy všem, kteří vám vzdorují? (...) Uhaste tedy mezi sebou všechnu nenávist. Ať umlknou spory, ať se války utiší. (…) Vydejte se na cestu k Svatému hrobu, vyrvěte tu zem ze spárů odporných národů a podrobte ji vaší moci. Bůh dal Izraelitům, aby vlastnili zemi, o níž Písmo říká, že oplývá mlékem a strdím. Jeruzalém je jejím středem a půdu má úrodnou tak, že nabízí téměř rajské slasti. (…) Vydejte se tedy na cestu kvůli odpuštění vašich hříchů a vězte, že vás za to čeká v království nebeském nehynoucí sláva.“
Mnich Robert le Moine ve své kronice popsal, co jeho řeč způsobila: „Papež Urban pronesl slova (…), která spojila pocity všech přítomných v jediný celek tak, že všichni vykřikli: Dieu le veut, Dieu le veut! Ctihodný pontifex, když to slyšel, vzdal Bohu dík…“
Skvělým výsledkem této papežovy výzvy a následujícího úsilí stovek tisíc křesťanských bojovníků a jejich podporovatelů nakonec bylo zastavení muslimské expanze do Evropy na několik staletí. Roku 1099 dobyli křižáci Jeruzalém a ujali se ochrany Božího hrobu.
V roce 1104 přicestoval do Svaté země hrabě Hugo de Champagne s rytířskou družinou. Byl to zbožný, bohatý a nešťastně ženatý muž. Nebyl si ani jistý, zda je skutečným otcem svého nejstaršího syna, dědice rodinného panství. K vazalům, přítomným v jeho družině, patřil mimo jiné i jeho příbuzný, rytíř Hugo de Payns. Roku 1108 se hrabě Hugo de Champagne vrátil do Evropy, ale už v roce 1114 byl zpátky v Jeruzalémě.
Tou dobou rytíř Hugo de Payns a rytíř Godfrey de Saint-Omer předložili jeruzalémskému králi Balduinovi II. a patriarchovi Warmundovi návrh na vytvoření mnišského rytířského řádu, který by se věnoval fyzické ochraně poutníků, ohrožovaných muslimskými bandity. Král i patriarcha jejich návrh přijali.
Na Hod Boží vánoční roku 1119, v chrámu Svatého hrobu, složilo prvních osm rytířů do rukou patriarchy Warmunda slib chudoby, čistoty a poslušnosti. Dali si jméno "Chudí vojáci Ježíše Krista". Zpočátku neměli jednotný oděv a ponechali si svoje civilní oblečení. Král Balduin II. jim poskytl příbytek na jižním okraji Chrámové hory, křižáky nazývaném "Templum Salomonis" (Šalamounův chrám). Důsledkem toho postupně vešli do obecného povědomí jako "rytíři Šalamounova templu", nebo jednoduše templáři.
Středověký kronikář Michael Syřan vyslovil domněnku, že původcem bratrstva templářů byl sám král Balduin II., který si uvědomil, že nedokáže vlastními silami zabezpečit veřejný pořádek a bezpečnost ve svém království. Proto přesvědčil Huga de Payns a jeho druhy ve zbrani, aby se sice stali mnichy, když si to přejí, ale zároveň aby zůstali bojovníky a "usilovali o spásu svých duší tím, že budou ochraňovat tato místa proti lupičům". Jiný středověký dějepisec, Jakub z Vitary, zdůrazňuje dvojí charakter jejich závazku – bránit poutníky před lupiči a násilníky, ale také žít v chudobě, čistotě a poslušnosti, jako duchovní osoby.
Muslimští nájezdníci se tou dobou začali objevovat až u jeruzalémských hradeb a opouštět město bez ozbrojeného doprovodu bylo nebezpečné. Poslední impuls k rozhodnutí, aby se Hugo de Payns a jeho přátelé stali ochránci bezbranných, jim možná dodal i masový zločin, který se udál o Velikonocích roku 1119. Muslimové tehdy přepadli skupinu sedmi set křesťanských poutníků, mířících z Jeruzaléma k řece Jordánu. Tři sta jich zabili a šedesát odvlekli do otroctví.
V roce 1120 přišel do Svaté země jako poutník mocný velmož Fulko z Anjou a stal se mimořádným členem Chudých vojáků Ježíše Krista. Zdá se, že si velice vážil jejich velmistra Huga de Payns, a proto jim po návratu do Francie daroval pravidelný roční příjem. Podobně se zachovalo i několik dalších francouzských velmožů.
V roce 1125 se do Jeruzaléma potřetí a naposledy vrátil Hugo de Champagne. Zapudil svoji nevěrnou manželku, vydědil syna, o němž se konečně ujistil, že není jeho, a svoje hrabství předal příbuznému. Nyní se zřekl veškerého světského bohatství a přijal slib chudoby, čistoty a poslušnosti jako jeden z Chudých vojáků Ježíše Krista.
To však není jediné, co Hugo de Champagne udělal. Už deset let předtím daroval skupině mnichů, vedených sv. Bernardem z Clairvaux, pozemek, na němž pak založili klášter Clairvaux. O vzniku templářského bratrstva se sv. Bernard dozvěděl z dopisu svého přítele a dobrodince Huga de Champagne. Když se později doslechl, že do něj také vstoupil, napsal mu blahopřejný dopis.
Hugo de Payns později sv. Bernarda požádal, aby pro templářské rytíře sestavil pravidla jejich mnišského života. Ten je skutečně sepsal. Definitivně a oficiálně je pak potvrdil koncil v Troyes. Bernardův koncept je v nich jasně patrný. Úvodní ustanovení obsahuje zmínku o světských rytířích, na nichž sv. Bernard nenacházel nic dobrého, protože "opovrhují láskou ke spravedlnosti, která je jejich hlavní povinností, a nečiní to, k čemu jsou určeni – totiž ochraňovat chudé, vdovy, sirotky a kostely. Místo toho se věnují plenění, drancování a zabíjení." Avšak těm, kdo vstoupili mezi templáře, se nyní naskytla příležitost "vyčlenit se z davu zatracených, oživit rytířské zásady a současně spasit svoje duše obětavou službou bližním". Znamená to pro ně naprosté sebezapření, protože v době mimo vojenskou službu budou žít životem mnichů. "Vy, kdo překonáte vlastní vůli (...) pro spásu svých duší (...) snažte se všude s čistým srdcem naslouchat ranní mši a ten, komu to okolnosti znemožní, nechť namísto ranní mše odříká třináct otčenášů, dále každou hodinu sedm a namísto nešpor devět."
Stejně, jako se v benediktinském a cisterciáckém řádu odlišovali mniši od bratří laiků, měl se i rytíř, ochránce, odlišovat od obyčejného vojáka nebo od světského šlechtice. "Nařizujeme, aby se všichni bratři odívali do šatu jednotné barvy – bílé, černé a hnědé." Bílý oděv příslušel jen zasvěceným rytířům: "Aby těm, kdo skoncovali s životem v temnotách, umožnil jejich bílý oděv v sobě navzájem rozpoznávat muže, smířené se svým Stvořitelem. Bílá barva značí čistotu a cudnost." Cudnost, tedy absolutní sexuální zdrženlivost, byla pro templáře, který složil řádový slib, podmínkou, protože "přináší srdci jistotu a tělu sílu." Nicméně do řádu mohli se souhlasem svých manželek vstupovat i ženatí muži, ale ti nesměli nosit bílý oděv. Řád, když padli v boji nebo zemřeli v době své služby, podporoval jejich vdovy.
Řád měl svého zásobovače, který se staral, aby oděvy rytířům padly a také aby všichni byli stále nakrátko ostříháni. Zároveň se ale nesměli holit. Všichni templáři nosili plnovous. Jejich oděvy se nesměly nijak lišit. "Žádný z bratrů nechť nenosí na svém oděvu kožešiny. Zakazuje se nošení špičaté obuvi s tkaničkami. Tu nesmí nikdo z vás obouvat, protože je zřejmé a dobře známé, že takové odpornosti náleží jen pohanům."
Templářský rytíř měl zakázáno nejen nosit orientální špičatou obuv s tkaničkami, ale i zlaté nebo stříbrné ozdoby na opasku či jídelní mošně. Bratři se měli vyvarovat "neuvážených slov a nepatřičných výbuchů smíchu". Ani v době volna neměli hovořit příliš, protože "stojí psáno, že přemíra hovoru nebývá prosta hříchu." Také při jídle měli rytíři, stejně jako mniši, zachovávat mlčenlivost.
Neměli se ani vychloubat svými statečnými činy, vykonanými v minulosti: "Zapovídáme a přísně zakazujeme, aby jeden bratr druhému, či komukoliv jinému, popisoval statečné činy, které vykonal ve světském životě, protože ty je potřeba spíše považovat za bláhové kousky". Měli se vyhýbat "moru závisti, klepů, zášti a pomluv". Nikdo z bratrů se nesměl dožadovat koně či zbroje jiného bratra, ale kdyby snad jejich nadřízený něco z toho rozhodl vydat jinému bratru, "neměl se kvůli tomu horšit či hněvat".
Jelikož "jak známo, požívání masa změkčuje tělo", bylo maso povoleno jen třikrát týdně. Na druhou stranu, "kdyby se jej zřekli úplně jako cisterciáci, oslabilo by to jejich schopnost bojovat". Vzhledem k váze výstroje a výzbroje museli být všichni velmi silní. V neděli měli rytíři povoleny dvě masitá jídla, zatímco nižší šlechtici a prostí vojáci jen jedno. V pondělí, ve středu a v sobotu dostávali bratři dvě až tři jídla denně, sestávající ze zeleniny a chleba. V pátek se měli postit a od Dušiček do Velikonoc jíst co nejméně. Nemocní byli z povinnosti postu vyjmuti. Desetina veškeré stravy pro templáře, a také všechno jídlo, které zbylo, bylo určeno pro chudé.
Templář nesměl bez dovolení vstát od stolu, jedině že by se mu spustila krev z nosu, zaznělo volání "do zbraně", vypukl požár, nebo kdyby se začaly plašit koně.
Lov a sokolnictví, oblíbené zábavy šlechticů té doby, měli rytíři Templu zakázané, kromě lovu lvů, kteří "stejně jako satan obcházejí kolem a hledají, koho by pohltili".
Prostory, kde rytíři spali, měly být osvětleny po celou noc až do rána. Templáři měli spát oblečení v košili a kalhotách, v botách a se zapnutým opaskem. Účelem zřejmě měla být stálá pohotovost k boji: "Přikazujeme, aby všichni měli stejné odění, takové, aby oblékání a svlékání, obouvání a zouvání bylo co nejsnazší."
Když se právě nenacházeli v bojovém nasazení, zachovávali bratři stejný režim, jako benediktinští nebo cisterciáčtí mniši. Vstávali ve čtyři ráno na jitřní mši, potom se šli postarat o koně a vrátili se na lůžko. Po ranních modlitbách následovala snídaně, při níž zachovávali mlčení a naslouchali čtení z Bible stejně, jako při každém jídle. V poledne byla polední hodinka, o půl třetí odpoledne nóna a po večeři v šest hodin nešpory. Rozkazy se vydávaly po všech bohoslužbách, kromě večerní mše. Tento rozvrh se snažili zachovávat pokud možno i v poli.
Templář neměl žádný soukromý majetek. "Všechno v domě je společné a budiž známo, že mistr, ani nikdo jiný, nemá právo dovolit některému z bratří, aby vlastnil cokoliv svého". Zjistilo-li se, že zesnulý bratr vlastnil nějaké peníze, nesměl být pohřben do posvěcené půdy.
Absolutní poslušnost byla samozřejmostí. "Mají-li řádně vykonávat své svaté poslání k radosti našeho Pána a uniknout strachu z pekelného ohně, je třeba, aby všichni zasvěcení bratři byli poslušni svých představených, protože Ježíši Kristu je poslušnost nade vše drahá. Musí tedy neodkladně uposlechnout každého pokynu představeného (...) právě tak, jako by tento příkaz přicházel od samotného Krista."
Templáři byli za svoje prohřešky a poklesky proti morální čistotě a pravidlům řádu tvrdě trestáni bičováním, vězněním v železech, nebo tím, že museli jíst jako psi z podlahy.
Jen málo článků templářstých předpisů se věnuje vojenskému výcviku. Od rytíře se očekávalo, že uměl bojovat na koni už před vstupem do řádu. Předpokládalo se, že do řádu vstoupí vyzbrojen a vybaven koněm i potřebnou výstrojí. Pokud v řádu sloužil jen dočasně, dostal po skončení služby svoje věci zpět. Jestliže během služby přišel o svého koně, dostal ze společného stáda jiného.
Dvoucípá templářská korouhev "confanon baucon" v boji označovala velitelské stanoviště. Nesl ji sám velmistr řádu a deset rytířů mělo za úkol ji ochraňovat. Jeden z nich vždy nesl náhradní korouhev svinutou na svém kopí. Dokud korouhev vlála nad bojištěm, nesměl se žádný z templářů odpoutat z boje. Templáři nesměli ustoupit, dokud nebojovali proti trojnásobné přesile, ale i potom museli počkat na rozkaz. Když se ocitli v obklíčení, seskupili se vždy po třech zády k sobě, a tak si bratr bratřím kryli záda. Byl-li některý rytíř v bitevní vřavě nepřítelem odříznut od své jednotky, směl se připojit k johanitům, nebo se přidat pod jiný křesťanský praporec.
Z vojenského hlediska byl slib naprosté poslušnosti velice cenný. Templáře, který by z vlastní vůle zbrkle vyrazil sám proti nepříteli, což se mezi světskými rytíři stávalo často, čekal přísný trest. Vyrazit z řady směl pouze tehdy, když potřeboval krátkým tryskem prověřit upevnění sedla, nebo když spatřil křesťana, napadeného muslimem. Pokud to udělal za jakýcholiv jiných okolností, musel se za trest vracet do tábora pěšky.
Templáři prokazovali obzláštní úctu Ježíšově Matce, Panně Marii: "Modlitba k naší Paní budiž v tomto domě vždy na prvním místě, (...) protože naše Paní je počátkem našeho řádu a pro Ni a Její čest, bude-li to Boží vůle, všichni položíme své životy a třeba tak náš řád necháme i zaniknout, jestliže to Bůh bude chtít".
Sv. Bernardovi a celému koncilu záleželo mnohem víc na tom, aby z rytířů udělali mnichy, než z mnichů rytíře. Těchto článků pravidel, určujících život templářských rytířů a schválených koncilem v Troyes, bylo celkem třiasedmdesát. Jsou v nich i články, týkající se vojenské služby řádu. Určují například, kolik koní má být pro každého rytíře k dispozici, a také rozdělují řádovou uniformu na letní a zimní, když dovolují, aby rytíři v letních měsících nosili lněné košile namísto vlněných. Přes tato vojensky pragmatická opatření je patrné, že otcové koncilu se soustředili více na spásu duší rytířů, než na jejich bojovou připravenost – což je ovšem z jejich pozice pochopitelné. Bonusem jejich upřímné snahy o spásu lidských duší pak bylo, nikoliv paradoxně, vytvoření této dosud nevídané elitní vojenské jednotky.
Zavedení mnišské klášterní poslušnosti do vojenské jednotky mělo za následek, že poprvé od zhroucení antické západořímské říše vyjela do války disciplinovaná těžká jída, oděná do uniformy, zcela oddaná svému poslání, na jejíž věrnost neměly vliv momentální změny ve feudální hierarchii.
V každém případě, kdyby řád templářských rytířů nezískal souhlas církevního koncilu v Troyes, následně potvrzený papežem Honoriem II., nemohl by ani vzniknout. Získal ho díky obrovské zásluze sv. Bernarda z Clairvaux, který sepsal jeho regule a svojí autoritou a charismatem ho na koncilu podpořil. Nicméně i ostatním koncilním otcům bylo zřejmé, že Kristův válečník, jakým se měl každý templářský bratr stát, musí nejprve porazit sám sebe, než bude schopen porazit islámského nepřítele vně jeruzalémských hradeb. Jedním z nich byl všemi vážený Guido, pátý převor kláštera La Grande Chartreuse. Ten považoval za svou povinnost připomenout templářům, že "by bylo vskutku zbytečné útočit na nepřítele vnějšího, kdybychom nejdřív neporazili toho, který dlí v našem nitru". Dopis s tímto varováním nechal zhotovit v několika kopiích a poslat po dvou poslech. Trval na tom, aby se s ním seznámili všichni templářští řádoví bratři.
Aby templáře ještě víc podpořil, sepsal sv. Bernard z Clairvaux po svém návratu z Troyes do svého kláštera ještě spis De laude novae militae (Chvála nového vojska). V jeho úvodu upřesňuje, že pojednání je určeno řádovým bratřím. Hned zpočátku je varuje, že se ďábel pokusí správnost jejich jednání zpochybnit očerňováním jejich osobních motivů, které je vedou k boji. Pokusí se je odvést od poslání, které si sami vybrali, a pokusí se je nalákat na přestavu osobního pohodlí. Zmiňuje se, že jsou novinkou v životě Církve, "zjevně se lišící od běžného rytířstva", protože čistota jejich úmyslu mění "homidicum" (zabíjení lidí) v "maledicum" (zabíjení zla).
Dnes už z historie víme, jak pravdivé a závažné bylo varování sv. Bernarda z Clairvaux a kolik pomluv a lží se na Chudé vojáky Ježíše Krista časem navršilo. Nakonec tyto lži a pomluvy, ve spojení s chamtivostí francouzského krále a pilátovskou zbabělostí tehdejšího papeže, vedly až ke zrušení řádu a ke krutým popravám jeho nejvyšších představitelů.
Ale o tom snad zase někdy příště...
Zpracováno podle ZDE