Další zajímavý rozhovor s ruským zajatcem
Už podruhé mi to nedá, abych se s vámi a dalšími příznivci Vandal Combat System nepodělil o příběh, který nám, civilizovaným středoevropanům, musí připadat jako z jiné planety. Před nedávnem jsem na tyto stránky ve stručnosti přepsal obsah poměrně dlouhého interview s jiným ruským válečným zajatcem, které na svém YT kanále zveřejnili ukrajinští novináři Volodymyr Zolkin a jeho kolega Dimitrij. Můžete si ho přečíst ZDE.
Když jsem tehdy ten rozhovor vyslechl, šla mi z něj skutečně hlava kolem, protože pochopit mentalitu a myšlení těchto lidí... To skutečně převyšuje moji mentální a intelektuální kapacitu... Jenže to, co vám chci zprostředkovat nyní, je v jistém ohledu ještě mnohem brutálnější.
Na vysvětlenou:
Zveřejněné rozhovory se zajatci slouží jako argument pro jejich příbuzné v Rossiji, pomocí nichž mohou dokázat, že jejich blízký je na Ukrajině držen v zajetí. Rossija má kanónenfutru dost, proto nemá velký zájem na výměně zajatců, navíc pro vojenské úředníky je to práce navíc. Naopak Ukrajinci se snaží svoje zajatce dostat co nejdřív zpátky. Také příbuzní zajatých Rossijanů mají přirozený zájem, aby se jim jejich muži, bratři, otcové a synové vrátili brzy domů. Avšak při jednání s ruskými "vojenkomaty" narážejí na tvrzení, že jejich příbuzný je normálně v zákopech na frontě, jen s ním není spojení, nebo že je nezvěstný. Proto se novináři Volodymyr a Dimitrij telefonicky spojují s Rusy a snaží se je motivovat, aby svoje vojenské úřady bombardovali žádostmi o zařazení jejich zajatého příbuzného na seznam osob k výměně, přičemž mohou argumentovat zveřejněným rozhovorem.
Tito dva novináři také založili a spravují fond, z něhož vyplácejí ukrajinským vojákům odměnu 300 USD za každého zajatého Rossijana. Zajmout nepřátelského vojáka je totiž velmi riskantní a nebezpečný úkon. Z pohledu osobní bezpečnosti je mnohem méně riskantní nepřítele prostě zastřelit. Jenže pak by nebylo za koho vyměnit ukrajinské zajatce a bylo by nemožné dostat je zpátky domů k rodinám. To je hlavní důvod, proč probíhají tyto rozhovory se zajatými Rossijany a jejich příbuznými. Z výtěžku za sledovanost videí na YT a z darů sponzorů se pak vyplácejí odměny ukrajnským bojovníkům za to, že mnohem víc riskují a nechávají Rusy žít.
Celý rozhovor si můžete poslechnout, když kliknete na obrázek. Já zde přináším jen jeho stručné resumé. Ale i to, myslím, nadmíru dobře vykresluje reálie neuvěřitelného světa, který ale reálně existuje na východ od nás a který nám už už hrozil, že s ním opět přijdeme do bližšího kontaktu.
Zajatec se představil, ale ve videu je jeho jméno a místo narození překryto ruchem, zřejmě kvůli pravidlům YT. Je mu 33 let, narukoval v rámci mobilizace, kontrakt na službu v armádě nepodepsal. Před válkou byl v sovchozu řidičem obrovského nákladního auta Kamaz. Celé svoje vzdělání zakončil 9. třídou ZŠ. Výplatu měl podle velikosti úrody v té které sezóně, průměrně 600 - 700 000 rublů ročně (cca 54 000 rublů měsíčně = 13 000 Kč / měs.). Je ženatý a má dvě děti - 8 a 6 let. Jeho žena je úřednice v administraci. Popisuje, že výplatu dostává částečně v naturáliích, například v podobě pšenice. Polovinu vždy prodá a polovinu použije jako osivo na svoje pole. Má domácí zvířectvo, mluví o dvaceti kusech ovcí.
Novinář Dimitrij se ho ptá, koho volil. Zajatec říká, že nikdy nebyl u voleb. Dimitrij se ho ptá, kdo tedy v Rusku volil Putina, když mu každý zajatec v každém rozhovoru tvrdí, že on Putina nevolil. Zajatec odpovídá, že si ho zvolili sami úředníci. "Nepřijdeš, tak sami hodí lístek místo tebe".
V čase 16:10 Dimitrijovi zvoní telefon. Říká, že mu volá nějaké ruské číslo. Pak se ukáže, že to je žena, která hledá svého nezvěstného 19letého syna (tuto ženu znám z videí, syna hledá už víc než rok - její příběh je i v tomto videu ZDE)
Následujících asi dvacet minut Dimitrij věnuje rozhovoru se ženou. Snaží se jí dohledat syna v seznamu zajatců, kteří nechtěli novinářům poskytnout rozhovor a říká, že pokud je podezřelý ze zločinu a je ve vazbě, nemá ho v seznamu, protože k takovým lidem nemají publicisté přístup. Žena nedokáže pochopit, že o jejím synovi nikdo nic neví, protože několik navrátilých zajatců jí potvrdilo, že ho viděli a že padl do zajetí. Žádá Dimitrije, aby jí pomohl vrátit syna domů. Podle ní nemůže být mrtvý, protože nedostala jeho tělo. Dimitrij ji nechá mluvit se zajatcem, s nímž sedí u stolu. Ten jí vysvětluje, že když chybí tělo, nic to neznamená. Mrtvá těla se nesbírají. Tisíce těl ruských vojáků leží celé měsíce v polích, aniž by se je někdo snažil odnést, identifikovat a pohřbít.
V čase 41:20 pokračuje původní rozhovor se zajatcem. Vrací se k tématu a vypráví, že sloužil na okupovaném území na blokpostu, tj. silničním kontrolním stanovišti. Popisuje, jak měl za úkol kontrolovat nákladní Kamazy, které vyvážely z Ukrajiny pšenici do Rossiji. Říká, že tam byl šest měsíců a v té době každý den, včetně víkendů, jen přes jeho blokpost projelo 20 - 30 Kamazů naložených pšenicí. Dimitrij počítá na telefonu, že to bylo za tu dobu celkem minimálně 5 400 Kamazů. Zajatec říká, že na korbu Kamazu se vejde 60 - 70 tun zrna. Dimitrij to sníží na 50 a spočítá, že jen přes tento jeden blokpost vyvezli Rusové za půl roku minimálně 270 000 tun pšenice z Ukrajiny do Ruska.
Zajatec vypráví, že na blokpostu sloužili tři vojáci. Kamazy byly civilní, každý řidič měl mít papíry k nákladu. Jednou odmítli pustit Kamaz, který jel bez papírů, a odstavili ho. Řidič volal jejich veliteli. Ten přijel s eskortou a nechal je zatknout a odvézt.
Zajatec vypráví, jak byl potom držen deset dnů ve sklepě, zcela bez jídla, dostával jen vodu a jednou za den mohl jít pod eskortou na WC. Říká, že byl několikrát denně tvrdě bit, někdy elektrickým kabelem, někdy holí, někdy baseballovou pálkou. Pálkou mu také přerazili ruku, ukazuje místo kousek nad zápěstím. Popisuje, že velitel měl patnáct pomocníků, kteří dělali cokoliv jim poručil. Někdy ho přišli na jeho rozkaz bít tři, někdy jich bylo pět. Říká, že jednou ho mučili od 3. hod. v noci do 7. hod. ráno. Říká, že byl celý krvavý a fialový, měl krev v moči a ve stolici, měl rozbité nohy a sotva chodil, při chůzi se musel opírat o stěnu. Ruku mu zlomili hned v prvních dnech, ale neposkytli mu ošetření, nedali dlahu, měl ji silně opuchlou. Okna záměrně zbavili izolace, aby vězňové trpěli zimou. Ráno byla voda ve feldflašce zamrzlá. Všichni vězňové byli silně nachlazení.
Říká, že ve vězení jich bylo celkem osm, včetně jich tří z blokpostu. Zbylých pět tam sedělo za opilství. Dimitrij se v 50. minutě ptá, jestli takhle bili i ty opilce. Zajatec říká, že je bili všechny stejně, holí nebo kabelem. Jednomu opilci zlomili nohu, měl otevřenou zlomeninu, tekla z ní krev.
Po deseti dnech přijel na vizitu vězení plukovník, kterému vojáci přezdívají Děduška. Když je uviděl, zhrozil se. Ráno přijela eskorta a odvezla je do nemocnice, kde se pak tři měsíce léčil. Ukazuje, že ruka je ale špatně srostlá a má na kosti hrbol.
Po vyléčení ho poslali zpátky na frontu, kde ho zavezli do přední linie s dalšímu sedmi vojáky. Tam seděli 2,5 dne v zákopu bez dodávek jídla a vody. Pak přišli ukrajinští vojáci z týlu a bez výstřelu je zajali. Říká, že ostatní Rusové, kteří měli pozice v jejich týlu, prostě utekli a je tam nechali. Je ale rád, protože Ukrajinci se k němu chovají mnohem líp než jeho vlastní lidé. Dostává pravidelně najíst, je v teple a nikdo ho nebije.
Dimitrij se ho ptá, co plukovník Děduška udělá s velitelem, který ho mučil. Zajatec říká, že během války se v armádě nesoudí, že pokud to velitel přežije, půjde po skončení války před soud a možná dostane dva roky ťurmy.
Kolem 55. min. volá Dimitrij zajatcově ženě. Je to Ruska, ale vyrůstala v Čečně a prožila tam obě čečenské války. Jako dítě se schovávala ve sklepě a v příkopu před ruskými granáty. Říká, že teď se to stejné děje na Ukrajině. Muž ji ujišťuje, že je s ním dobře zacházeno. Žena se ptá, jestli má její muž vycházky. Dimitrij žertuje, že má vycházky mezi mučením. "Včera ho mučili, dnes má vycházku a zítra ho budou zase mučit." Zajatec se směje a ujišťuje ji, že ho nikdo nemučí. Pak všichni mluví o tom, že když se ruští vojáci vrátí v rámci výměny zajatců domů, jdou na FSB na výslech, týden jsou v nemocnici (i když jim nic není) a pak je pošlou znovu bojovat na Ukrajinu. Domů se nedostanou. Žena se v obavách chytá za obličej. V průběhu rozhovoru pak vzpomínají na příklady několika známých, kteří se museli vrátit po výměně zajatců zpět na frontu.
Po vypnutí kamery během neformálního rozhovoru zajatec říká, že už se zpátky na Ukrajinu nevrátí, že má kontakty na lidi, kteří mu v tom pomohou. Pojede do Moskvy do nemocnice a nechá si znovu zlomit špatně srostlou ruku. Říká, že než byl poslán z nemocnice do zákopů, přišel mu papír, že má jet do Moskvy na doléčení. Velitel pluku ho ale nepustil a řekl mu, že se odtud dostane jedině mrtvý nebo raněný ("ili dvuchsotyj, ili trochsotyj" - kódové označení pro mrtvoly je "gruz 200" a pro raněné "gruz 300"). Závěrem říká, že z osmnácti vojáků z původní skupiny, kterou přivezli do zákopů, je včetně něho osm lidí zde v zajetí.
Tak takový je "russkij mir".
Dokáže tohle normální člověk pochopit?
Může v tomhle chtít žít člověk, který je aspoň trochu normální?