Národ Donbasu
Válka na Ukrajině už trvá víc než 100 dní a nezdá se, že by spěla k závěru. Z původně zamýšleného blitzkriegu se stal Verdun a z původně zamýšlené osvoboditelské "spanilé jízdy" se stalo peklo na zemi, jak to popisují rossijští účastníci bojů v Severodoněcku. Ve chvíli, kdy píšu tento článek, se tam bojuje doslova o každou ulici a o každý kanál. Je to vlastně takový novodobý Stalingrad.
Rossijská armáda prý původně měla pouze chránit civilní občany Doněcka a Luhaňska před útoky tzv. banderovců, ale nějak se to zvrtlo v masivní invazi na území cizího státu, v pokus o obsazení jeho hlavního města, o svržení jeho vlády a nakonec v rozpoutání vleklé bratrovražedné války. Muži z Doněcka a Luhaňska, kteří prý měli být kvůli bezpečí chráněni před banderovci, byli záhy mobilizováni a odvedeni na frontu. Teď bojují v rozvalinách Severodoněcku, což je nějakých 180 km severně od Doněcka, mimo území jejich "lidové" republiky, a hynou tam jak mouchy. Jsou to totiž horníci, slévači, elektrikáři, prodavači, ajťáci, řidiči tramvají, nebo pěšáci pouličních kriminálních gangů. Nejsou to vojáci. Přesto jsou nuceni bojovat proti vysoce motivovaným a dobře vycvičeným ukrajinským domobrancům.
Jak jsem vypozoroval, velká část českých tzv. "vlastenců" z nějakého důvodu sympatizuje s rossijskými útočníky. Ukrajinci prý osm let ostřelovali Doněck a lidé tam prý strávili osm let ve strachu o život, zalezlí ve sklepě. Osobně si nedovedu přestavit, že bych ve sklepě strávil osm týdnů, natož pak osm let... Něco mi na tom nehraje... Za osm let by ti lidé přece buď opustili smrtelně nebezpečnou zónu a přestěhovali se buď do Rossiji, nebo na Ukrajinu, nebo by umřeli. Pokud v Doněcku nějací lidé zůstali, a podle sčítání obyvatel jich tam v roce 2018, po čtyřech letech dělostřeleckého a raketového bombardování, jako zázrakem žil téměř milion, může to znamenat jen jedno: Celé to osmileté ostřelování a osmiletý pobyt ve sklepě jsou jen nestoudné lži a fantastické báchorky pro naivní hlupáky, kteří jsou ochotní jim uvěřit.
V Doněcku byla 7. dubna 2014, v reakci na svržení vlády gangstera Janukovyče, vyhlášena samostatná Doněcká lidová republika, čili DLR. Její existence se prý opírá o právo na sebeurčení "doněckého lidu". Jenže když se nějaký "lid" takhle vymezí, pak už se jedná o národ. Je velmi zvláštní, že ačkoliv z úst rossijských propagandistů často slyšíme opovržlivá slova na adresu ukrajinského národa, který prý nikdy neexistoval a dodnes neexistuje, úplně stejní lidé neustále opakují, že je potřeba chránit jakýsi "doněcký lid".
K čemu bych to přirovnal?
To je asi tak podobné, jako by Aš, v reakci na svržení Babišovy vlády, vyhlásila samostatnost a vytvořila Ašskou lidovou republiku. Německo by jí poskytlo hospodářskou a vojenskou pomoc a Česká armáda by podnikla bojové akce k znovusjednocení českého území. Vzápětí by byla Německem obviněna z nacionalismu, zabíjení lidí mluvících ašským dialektem a ostřelování civilních obyvatel Aše. A Německo by pak podniklo invazi do ČR kvůli ochraně ašského národa, přičemž by se pokusilo obsadit Prahu, zabít Zemana a svrhnout českou vládu... Hm, to je pořádný nesmysl, že?
Ale teď už vážně. Pokud chceme pochopit, co to je ten "národ Dobasu", musíme se podívat kousek zpátky do historie.
Samotný název Donbas vznikl spojením slov Doněc basin, což znamená povodí řeky Doněc. Donbas byl, s výjimkou několika kozáckých sičí a osad, až do poloviny 18. století v podstatě neobydlený. Spadal do oblasti Dike pole (divoká pole), která po staletí trpěla pod neblahým vlivem kočovných Kumánů, Pečeněhů, mongolské Zlaté hordy, a naposledy Krymských Tatarů. Neustálé nájezdy nepřátel vylidňovaly krajinu a devastovaly hospodářství. Po vypuknutí povstání Bohdana Chmelnického v r. 1648 se tam odehrávaly kruté boje mezi ukrajinskými Záporožskými Kozáky a Krymskými Tatary. Politickým následkem tohoto povstání bylo, že se doněcká oblast dostala pod vládu ruských carů.
Samotné město Doněck založil v r. 1869 britský podnikatel John Hughes, který do Rossiji přivezl anglické slévárenské odborníky, postavil tam vysoké pece a otevřel doly. Díky jeho budovatelským aktivitám vzniklo město s původním názvem Hughesovka, coby město dělníků, přicházejících za prací nejprve z Belgorodu a později i ze vzdálenějších oblastí ruské říše.
Bolševici v r. 1924 přejmenovali Hughesovku na Stalino. Když pak Chruščov bořil Stalinův kult osobnosti, město se v r. 1961 přejmenovalo na Doněck. Donbas se pro bolševiky stal důležitým strategickým územím, protože jeho ohromné zásoby uhlí a železné rudy pokrývaly velkou část potřeb Sovětského svazu. A Doněck se stal centrem Donbasu.
V obrovských metalurgických závodech a hlubinných dolech byla neustálá potřeba těžké fyzické práce. Aby tuto potřebu naplnili, bolševici na Donbas přesídlili problematické etnické skupiny z asijských oblastí SSSR a přivezli stovky tisíc vězňů z táborů Gulag. Celá oblast Donbasu se postupem doby silně urbanizovala, ve městech žilo kolem 80% obyvatelstva. Když bolševici na Ukrajině začátkem třicátých let záměrně vyvolali hladomor, aby vyhladili vzpurné ukrajinské sedláky, nesdílející jejich revoluční ideály kolektivizace, městské obyvatelstvo Doněcka ho přestálo s minimálními ztrátami. Zatímco na venkově úmrtnost rodilých Ukrajinců přesáhla 60%, průmyslových dělníků, přistěhovalých z Asie a centrálních oblastí bolševické říše, se hladomor dotkl v daleko menší míře. Zemřelo jich 5 – 10%.
Během 2. světové války bylo město Stalino (Doněck) silně poničeno, protože se na celém území Donbasu odehrávaly těžké boje. Po válce se pak sovětská vláda snažila zničené město co nejdřív zalidnit a přivézt pracovní sílu do dolů a sléváren. Byli tam převezeni polští váleční vězni, odsouzení za to, že bojovali proti Sovětskému svazu. Za prací tam přicházeli i Ukrajinci, ale byli rychle pohlceni místní ruskojazyčnou kriminální společností. V té době se říkalo, že "každý pátý obyvatel Doněcka seděl v kriminále", případně že "každý třetí byl, je, nebo bude ve vězení".
Důlní šachty na Donbase patří mezi nejnebezpečnější na světě. Kopaly se do extrémních hloubek, až dva kilometry pod povrch, a byly v nich zavaleny tisíce horníků. Některé doly, např. v okolí města Jasynuvata, byly v 70. letech hloubeny pomocí atomových výbuchů, které způsobily nejen zavalení a zatopení sousedních šachet, ale i silné radioaktivní zamoření celého okolí.
V Doněcku byly komunisty uměle vytvořeny kulty uctívání horníků a komunismu. Dominantou Doněcka se tak staly, kromě dělnických paneláků, sochy horníků a všudypřítomné sochy Lenina. Stejné to bylo i s názvy měst a obcí na Donbase, které byly disproporčně častěji pojmenovávány po bolševických pohlavárech, než tomu bylo ve zbytku Ukrajiny. Nedostatek národního povědomí donbasské multietnické společnosti a absence skutečné historie, jakou se pyšní například Kyjev, zapříčinil, že Doněck snadno podlehl komunistické ideologii.
Po kolapsu Sovětského svazu se Donbas v referendu, které podpořila většina obyvatel, stal součástí Ukrajiny. Avšak změna mocenských poměrů zasáhla důlní a slévárenský průmysl, v němž tou dobou pracovalo přes půl milionu zaměstnanců, velice tvrdě. V důsledku ztrátovosti se začaly zavírat desítky závodů, což způsobilo vlnu nezaměstanaosti, demonstrací, nepokojů a strmý nárůst kriminality. Stávkující horníci v r. 1993 požadovali autonomii Donbasu, ale místo toho dostali štědré dotace. Donbas se tak stal čistým příjemcem, ve skutečnosti vysavačem, peněz z daní ostatních Ukrajinců. Za Janukovyčovy vlády směřovalo do Doněcké a Luhaňské oblasti 43% státního rozpočtu, a to přesto, že tam žilo méně než 10% obyvatel Ukrajiny.
Tyto "snadné prachy" se staly nástrojem korupce a zlodějny. Nejprominentnější mezi zloději a korupčníky byli Viktor Janukovyč, Dmitro Firtaš a Rinat Achmetov. Od prvních let nezávislosti byla, z celé Ukrajiny, největší kriminalita právě na Donbase. Po Gorbačovových amnestiích se z Donbasu stalo mafiánské El Dorado, kde gangy někdejších vězňů z pracovních táborů získaly na síle a vydobyly si reputaci v ulicích Doněcka, přičemž si zachovaly svoje kriminálnické zvyky, normy, rituály a kulturu.
Jen během roku 1991 napočítala doněcká policie 2186 zločineckých gangů, které spáchaly na čtyři tisíce vražd, krádeží, loupeží a vydírání. Od té doby se tento trend každým rokem jen prohluboval a Donbas se stával stále nebezpečnějším územím. Vraždy podnikatelů, policejních vyšetřovatelů a gangsterů z konkurenčních skupin byly na denním pořádku. Dodnes je v Doněcku dvacet a v Luhaňsku šestnáct věznic – mnohem víc, než v jiných částech Ukrajiny. Starší z nás si možná vzpomenou na tzv. Luhaňskou brigádu, která svého času operovala v České republice. Základnu měla v brněnském hotelu Boby.
Rinat Achmetov se narodil v Doněcku, v rodině Volžských Tatarů, přistěhovalých z Ruska. Byli to sunitští muslimové, kteří mimochodem tvoří 6% obyvatelstva Doněcké oblasti. Jeho otec byl horník a matka prodavačka. Od roku 1986 byl společně s bratrem Igorem zapojen do kriminálních aktivit. Rinat se stal pravou rukou Achata Hafizoviče Bragina, šéfa tatarské mafie.
Rinat používal mafiánské metody vydírání a nátlaku zejména na tzv. "rudé ředitele", což byli vlivní lidé, kteří získali postavení ještě za Sovětského svazu. Nedokázali včas pochopit změnu socialistického hospodářství, ale protože přišli o silného vůdce, začali se obohacovat na úkor podniků, které řídili.
Během divoké privatizace dolů a rozkrádání majetku fabrik dokázali zvítězit jen ti nejodhodlanější, nejzákeřnější a nejbrutálnější. V roce 1995 byl Rinatův šéf Bragin zabit, když pod ním během fotbalového zápasu klubu Šachťor Doněck, jehož byl majitelem, vybuchla nálož. Vražda nebyla dodnes objasněna, ale novým majitelem klubu se stal Rinat Achmetov, který zdědil také celé jeho finanční impérium. Na počest mafiána Bragina byla jeho jménem nazvána mešita v Doněcku. Majetek Rinata Achmetova dosáhl hodnoty osmnácti miliard dolarů a on se tak stal nejbohatším občanem Ukrajiny.
Dalším ze zavražděných mafiánských bossů byl v roce 1996 Jevhan Ščerban, kterého zabili na doněckém letišti společně s jeho manželkou. V té době patřil k nejbohatším Ukrajincům. Byl bossem zločineckého syndikátu "Doněck" a zajímavé je, že byl zároveň poslancem Verchovnej rady. Později se to stalo častým jevem, protože mafiáni si zvolením do parlamentu chtěli zajistit imunitu před trestní zodpovědností. To máme i u nás, když se různí ti Železní a Babišové nechali volit za poslance a premiéry, aby unikli trestní zodpovědnosti za svoje finanční podvody a krádeže.
Prezident Ukrajiny, který velmi dobře vycházel s Vladimírem Putinem a za jehož vlády dostávala Ukrajina od Rossiji levnou naftu i plyn, Viktor Janukovyč, si prožil těžké dětství sirotka. Na předměstí Doněcka si bosý a hladový přivydělával přehrabováním hald hlušiny. V sedmnácti letech nastoupil do vězení, kde si odseděl tři roky za ozbrojenou loupež. Potom šel sedět ještě jednou, na dva roky, za ublížení na zdraví.
V roce 1971 se oženil s Ludmilou, neteří doněckého soudce. Začal studovat na univerzitě, stal se ředitelem v dolech a vstoupil do komunistické strany. Stejně úspěšný byl i později během privatizace, když byl přijat za člena zločineckého syndikátu "Doněck". Stejně jako zavražděný mafián Ščerban, i on nakonec vstoupil do politiky. V roce 1996 se stal zástupcem předsedy správy Doněcké oblasti. Přesto, že byl "pouhým" zástupcem, každý věděl, že když něco potřebuje, má jít za ním. Skutečným guvernérem byl on.
Když prezident Leonid Kučma jmenoval Janukovyče premiérem Ukrajiny, dosadil si do správních funkcí v celé Ukrajině svoje bývalé komplice - mafiány, gangstery a zkorumpované policajty z Donbasu. Tak získal pod kontrolu 90% rozhodujících funkcí v celé zemi. Donbas od něj obdržel různé ekonomické výjimky a bohaté dotace ze státního rozpočtu. Jeho Strana regionů sloužila pouze k tomu, aby celou její kandidátku naplnili mafiáni z podsvětí Donbasu a prostřednictvím voleb se dostali do veřejných funkcí.
Janukovyčův úzký mafiánský kruh vešel ve známost jako Simja (rodina). Oba jeho synové, Oleksandr a Viktor, se stali miliardáři. Svého otce nazývali "vůdce", stejně jako ostatní členové Simji, do níž patřili i synové zavražděných mafiánů Ščerbana a Bragina. Názorný příklad jeho "politické" činnosti je příprava stadiónů pro fotbalový šampionát v r. 2012. Přibližně 50% všech státních zakázek dostala firma, jejíž majitelka si na Kypru přivydělávala na živobytí jako učitelka jógy. Ještě v roce 2005 byl Janukovyč obviněn, že byl členem skupiny, která na ulici zbila a znásilnila dívku.
Dalším oligarchou, který za Janukovyčovy vlády získal pohádkové jmění, byl Dmytro Firtaš. Byl patrnerem věhlasného šéfa šéfů ruské mafie, majitele izraelského pasu, Semjona Judkoviče Mogilieviče. Miliardářem se stal po založení společnosti RosUkrEnergo. Ta neměla žádný jiný účel, než překupování rossijského plynu. Polovinu akcií vlastnil ruský Gazprom a druhou polovinu držel Firtaš. Firtaš potom financoval předvolební kampaně Janukovyče a jeho Strany regionů.
V ukrajinském prostředí je paradoxní, že oblast, kde byly nejvyšší mzdy a nejnižší chudoba, každoročně vedla ve statistikách zločinnosti. Po zrušení nerentabilních dolů a sléváren se pro Homo Sovieticus, na zašlé časy Sovětského svazu nostalgicky vzpomínajícího vaťáka, stala příslušnost ke zločineckým skupinám, napojeným na oligarchy, lákavou možností zbohatnout. Zároveň se rozmohl fenomén všeobecného alkoholismu, který do té doby neměl na Ukrajině obdoby.
Kriminální skupiny měly zájem hlavně o nábor silových a bojových sportovců. Z několika stovek "gopniků" se staly "tituškové". Ti za peníze oligarchů, s vidinou vzestupu v hierarchiii zločineckého prostředí, organizovali útoky na jejich nepřátele – většinou na ukrajinské nacionalisty. Sloužili také jako ochranka objektů, patřících oligarchům.
Od roku 2014 se Doněck a Luhaňsk začaly opět silně kriminalizovat. Poté, co ukrajinská vláda ztratila nad Donbasem kontrolu, zločinci utekli z věznic, nebo byli puštěni. Někteří z nich se stali vůdci různých ozbrojených jednotek separatistů. Také z Rossiji se tam sjíždí množství kriminálníků a extrémistů, kteří utíkají před spravedlností. Objevila se tam čečenská mafie, která Donbas používá jako základnu k pašování drog a zbraní. Naopak, v té části Donbasu, která zůstala pod kontrolou ukrajinské vlády, kriminalita od r. 2014 značně poklesla. Podobný trend platí pro celou Ukrajinu. Zřejmě je to důsledek pocitu národní sounáležitosti Ukrajinců a také ztráta vlivu ruskojazyčné mafie.
Skutečnost, že se hybridní válka Rossiji proti Ukrajině opírá v první řadě o kriminální struktury a až potom o ideologické přívržence – důchodce a staré komunisty s rossijskými vlajkami na náměstích – potvrdila i situace na Krymu. Tam dodnes, jako premiér Krymské republiky, vládne Sergej Aksjonov.
Aksjonov pochází z oblasti dnešního Moldavska. Na Krymu začínal svou kariéru zločince a politika počátkem 90. let jako partner gangstera Voronkova. Byl členem gangu Greki, ale potom přešel do gangu Salem, který má na kontě desítky nájemných vražd, pašování cigaret a zbraní, vydírání a dalších zločinů. Členové gangu Salem používali brutální metody vydírání a na ulicích stříleli ze samopalů. Potíže s nimi se časem staly tak neúnosnými, že SBU musela na Krym poslat speciální operační jednotky, aby tam obnovily vládu zákona.
Aksjonov začátkem roku 2014, doprovázen několika stovkami "titušek" se samopaly, násilně obsadil krymský parlament a nechal se zvolit premiérem. Do té doby nic nenasvědčovalo, že by se politicky nevýrazný a veřejností slabě podporovaný Aksjonov někdy mohl stát vládcem Krymu. Na jaře 2014 pak Rossija anektovala Krym a Putin mohl do jeho čela dosadit koholiv. Přesto si vybral a stále podporuje tohoto gangstera z podsvětí.
Národ Donbasu, jak ho nazýval Zacharčenko předtím, než vyletěl do vzduchu, a jak ho nazývají rossijští propagandisti, za celou dobu své krátké existence potvrzuje jen jedno - že je politickým konstruktem, líhní kriminálníků a ekonomickým parazitem. Za svoji existenci vděčí jen komunistickému drancování přírodního bohatství a následně drancování státního rozpočtu, který měl sloužit k rozvoji celé země.
Není divu, že Ukrajinci tomuto regionu nejčastěji přezdívají "sovětská žumpa".