p.png)
VRAŽDA, KTERÁ NAVŽDY ZMĚNILA OSUD EVROPY
Nejspíš vám to uniklo, ale před několika dny, přesněji 28. června, uplynulo další smutné výročí tragické události, která navždy změnila osud Evropy. Co se vlasně tehdy, tu osudnou neděli v roce 1914, tak zásadního událo?
Dodnes je v českém karbanickém žargonu užíváno rčení "sedm kulí jako v Sarajevu". Váže se to právě k této události – k vraždě následníka trůnu Rakousko – Uherského císařství a Českého království, Františka Ferdinanda d´Este. On a jeho těhotná manželka byli toho dne zastřeleni zakrslým deprivantem Gavrilo Principem, členem karbonářské organizace Mladá Bosna. Zbraně, výcvik a volnou cestu zajistila vrahovi a jeho mnoha spolupachatelům tajná vojenská organizace Sjednocení nebo smrt, která je většinou známá jako Černá ruka.
Den jeho vraždy se stal zlomovým dnem osudu Evropy a potažmo celého světa. Ovšem v tu chvíli, když davem přihlížejících zazněly výstřely, to ještě nikdo netušil – tedy kromě těch, kdo si ji objednali.
Prvorepubliková i komunistická propaganda se nám po desetiletí snažila Františka Ferdinanda zprotivit, když ho vykreslovala jako českými lidmi neoblíbeného křupanského hulváta s velkopanskými manýry, který se za celý svůj život neobtěžoval naučit česky, ačkoliv měl za ženu Češku. Ano, určitě měl svoje chyby... Ale kdo z nás je nemá?
Narodil se 18. prosince 1863 jako prvorozený syn arcivévody Karla Ludvíka, mladšího bratra císaře Františka Josefa, a Marie Annunciaty Bourbonské. Jeho otec, Karel Ludvík, měl dobráckou povahu, rád lovil, rybařil a sbíral známky. Bylo možné se s ním osobně setkat stejně tak dobře v kostele na mši, jako ve vinárně ve společnosti penzistů, měšťanů a sedláků. Jen pro zajímavost – jeho další syn, Ferdinand Karel, se i přes stavovské rozdíly a značný odpor celé rodiny oženil Bertou Čuberovou, dcerou pražského vysokoškolského profesora.
Následník trůnu František Ferdinand měl úplně jinou náturu než jeho strýc, vládnoucí císař František Josef. Měl větší představivost, politické nadání i schopnost vidět skutečné problémy a přitom se neutápět v detailech. O jeho pevné vůli se nedalo pochybovat. Byl však cholericky impulzivní a výbušný. Ačkoliv se vždy choval perfektně zdvořile, občas se stalo, že se neubránil a dal průchod své přímočaré povaze. Potom ho ovládly krátké záchvaty hněvu.
Matka Františka Ferdinanda d´Este, Marie Annunciata Bourbonská, trpěla dědičnou chorobou jejího rodu, tuberkulózou, která ji také předčasně přivedla do hrobu. Ani František Ferdinand tohoto trápení nezůstal ušetřen a kdyby neměl výborného lékaře, který mu nekompromisně naordinoval túry v Alpách a častý pobyt u Středozemního moře, byl by jí podlehl také.
Navzdory komplikovanému zdravotnímu stavu musel František Ferdinand nastoupit vojenskou službu, což bylo povinností každého mužského člena panovnické rodiny. Začátkem devadesátých let byl přidělen jako důstojník k maďarskému hulánskému pluku v Šoproni.
Zde je potřeba poznamenat, že František Ferdinand neměl absolutně žádné nadání na jazyky. Absolvoval stovky hodin francouzštiny, aniž by to na něm zanechalo nejmenší stopu. Avšak důstojníci v jeho pluku byli v naprosté většině Maďaři a pochopitelně se mezi sebou bavili maďarsky, a to i v jeho přítomnosti. Dokonce i vojenská hlášení mu podávali v maďarštině, což ho dovádělo do stavů zuřivosti. Samozřejmě jim to přísně zakázal, ale byl za to napaden maďarským tiskem. Tyto nepříjemné zkušenosti v něm vyvolaly doživotní averzi vůči Maďarům.
Byl nedůvěřivý ke svému okolí a lidí, kterým se rozhodl věřit, bylo velmi málo. To zřejmě pramenilo ještě z dob jeho choroby, kdy byl všeobecně pokládán za odepsaného a mnozí jeho nepřátelé o tom veřejně mluvili. Maďarské vládní noviny Magyar Hírlap dokonce na podzim roku 1895 zveřejnily článek plný narážek na jeho antipatie k Maďarům a neskrývané škodolibé radosti, že již brzy zemře.
Kromě Maďarů, kterým nedůveřoval, neměl František Ferdinand v lásce ani volnomyšlenkáře, protestanty, pangermanisty, Prusy - mezi nimi jmenovitě Bismarcka - a také Francouze, Židy a svobodné zednáře, protože od nich přišla do Evropy revoluce a marxistický komunizmus. Zato byl znám svou oddanou zbožností. Podle toho se řídily i jeho politické názory. Orgán rakouské marxistické sociální demokracie Arbaiter-Zeitung o něm tehdy napsal: "František Ferdinand ukázal svému lidu, že se pokládá za klerikála, že chce působit jako klerikál a že se na klerikalismus dívá jako na nezměnitelný základ tohoto státu"
Je pochopitelné, že s tak vyhraněným konzervativním politickým postojem byl obklopen ne domnělými, ale skutečnými nepřáteli z masa a kostí, z nichž mnozí se neštítili vůbec ničeho – a jak se také ukázalo, ani zákeřné vraždy. V této tíživé situaci mu byla vytrvalou oporou jeho manželka, kterou hluboce a oddaně miloval, hraběnka Žofie Chotková, pocházející ze starého českého rodu. Byla to velice nábožensky horlivá a inteligentní žena pevné vůle, velké ctižádostivosti a impozantního vystupování. Na svého manžela měla velký vliv.
František Ferdinand viděl příčinu vnitřní slabosti Rakouska – Uherska v dualizmu, to znamená v administrativním rozdělení státu na Rakousko a Uhry. Dualizmus působil veliké potíže při správě a řízení státu a byl příčinou nepřetržité řady drobných, ale všudypřítomných národnostních konfliktů.
Jasně si také uvědomoval, že útisk nemaďarských národů v uherské části tyto národy odcizuje myšlence společné říše. Proto se jeho prioritním politickým programem, který chtěl po nástupu na trůn uskutečnit, stalo odstranění dualizmu a vytvoření spravedlivé federace, která se měla skládat z patnácti federálních států. Žádný z nich však neměl být natolik silný, aby byl schopen samostatné existence mimo rámec říše. Tím měla být zachována její politická, hospodářská a vojenská síla. Svůj záměr charakterizoval slovy: "Tak jako jsou při výrobě spolehlivě držícího a neomezeně trvanlivého betonu velké kameny a tvrdé křemeny roztlučeny, aby je cement mohl stmelit v homogenní masu a pak vytvořit nerozbitný monolit, tak musí být části federativního státu stejné a rovnocenné, aby byla zajištěna soudržnost celku."
Duchovním otcem tohoto plánu byl rumunský právník a politik Aurel Popovici, který patřil k arcivévodovým důvěrným spolupracovníkům. K nim náležel i slovenský politik Milan Hodža, pozdější československý ministerský předseda.
František Ferdinand zásadně odmítal myšlenku války proti Rusku. Svůj postoj vyjádřil prozřetelnými slovy: "Nikdy nepovedu válku proti Rusku. Obětuji všechno, aby k ní nedošlo, protože tato válka by skončila buď svržením Romanovců, nebo Habsburků, nebo možná obou dynastií." Kdo si umí dát jedna a jedna dohromady, snadno si domyslí důvod, proč musel být František Ferdinand zavražděn. Psal jsem o tom v knize Hanebná zrada soudruha Mussoliniho, proto se zde nebudu o širším pozadí celé události rozsáhle rozepisovat a zvídavého čtenáře odkážu na ni – k dostání je ZDE
Tomu, že plán vraždy byl předem znám mnoha vlivným lidem nejen v Rakousku – Uhersku nasvědčuje fakt, že o něm měla indicie i rakouská tajná policie, a také to, že srbský ministerský předseda několik dní předem, prostřednictvím srbského velvyslance ve Vídni, varoval ministra Biliňského, správce Bosny a Hercegoviny.
O přípravách vraždy zřejmě věděl i ruský vojenský přidělenec v Bělehradě, plukovník Artamanov, který při každé přiležitosti ubezpečoval Černou ruku, zednářskou organizaci složenou ze srbských důstojníků, o ruské pomoci Srbsku v případě války. O přípravách vraždy zřejmě věděla i německá rozvědka, která měla v Bělehradě hustou síť informátorů. Ale osobně následníka trůnu nikdo nevaroval.
Ačkoliv neexistovaly žádné přímé důkazy, podle různých indicií se rakousko - uherští vyšetřovatelé přikláněli k názoru, že jde o akci vysoce postavených představitelů Srbska. Předběžná zjištění, získaná na základě intenzivního šetření, naznačovala existenci rozvětveného spiknutí, využívajícího rozsáhlou síť kompliců v Srbsku i v Bosně a Hercegovině. Navíc vyšla najevo významná spoluúčast tajné vojenské organizace Černá ruka, v jejímž čele stál šéf srbské vojenské rozvědky Dragutin Dimitrijevič.
Rakousko - uherská policie navíc získala podezření, že se zajištěním teroristické akce pomáhali i důstojníci srbské armády a pohraniční stráže. Indicie naznačovaly, že zajišťovali nejen její přípravu, ale byli nápomocní i po vraždě, když spiklencům, kteří unikli zatčení, umožnili útěk přes hranici do Srbska.
Během prvních hodin po atentátu, kdy probíhalo hektické vyšetřování a byly prováděny desítky policejních razií v bytech podezřelých osob, a také na základě nových informací poskytnutých velvyslancem v Bělehradě, se pozornost představitelů Rakouska - Uherska zaměřila k vysokým srbským úředníkům.
Předběžné výslechy podezřelých potvrdily podezření rakousko-uherských agentů. Gavrilo Princip, Nedeljko Čabrinovič a Danilo Ilič byli zatčeni hned na místě činu a vyslýcháni. Vzdorovali, ale Danilo Ilič se 1. července během výslechu zhroutil a začal udávat svoje bratry zednáře, zapojené do rozsáhlé sítě vražedného spiknutí. Prozradil také, že to byl on, kdo osobně naverboval Gavrila Principa, Nedeljka Čabrinoviče, Vaso Čubriloviče, Trifka Grabeže, Muhameda Mehmedbašiče a Cvjetka Popoviče. Muhamedu Mehmedbašičovi se podařilo uprchnout do Srbska, ale Veljko Čubrilovič, Vaso Čubrilovič, Cvjetko Popovič a Miško Jovanovič byli zatčeni a obviněni z vraždy.
Z desítek spiklenců se podařilo zatknout a obvinit osm. Podle rakousko - uherského práva nemohla dostat trest smrti osoba, která v době spáchání zločinu ještě nedosáhla dvaceti let. To byl důvod, proč Nedeljko Čabrinovič, Gavrilo Princip a Trifko Grabež dostali maximální možný trest dvaceti let odnětí svobody, zatímco Vaso Čubrilovič dostal šestnáct let a Cvjetko Popovič třináct let. Danilo Ilič, Veljko Čubrilovič a Miško Jovanovič, kteří atentátníkům pomáhali zabít manžele ďEste, byli 3. února 1915 oběšeni v sarajevských kasárnách.
Vrahovi manželského páru Gabrilo Principovi bylo v té době devatenáct let. Chybělo pouhých dvacet sedm dní, aby dosáhl minimální věkové hranice dvaceti let, požadované rakousko - uherským právem pro možnost odsouzení k smrti provazem. Ve čtvrtek 28. října 1914 ho soud shledal vinným z vraždy a z velezrady. Dostal maximální trest dvaceti let vězení, který si měl odpykat ve vojenské věznici v pevnosti Terezín v severních Čechách.
Karma je ale zdarma. Ačkoliv nemohl být odsouzen k trestu smrti, bývalo by to pro něj bylo lepší. Princip byl na samotce připoután ke zdi, kde onemocněl tuberkulózou a musela mu být amputována pravá ruka. Od února do června 1916 se Princip čtyřikrát setkal s Martinem Pappenheimem, psychiatrem rakousko - uherské armády. Pappenheim si zapsal, že Princip tvrdil, že k první světové válce by došlo, i kdyby Františka Ferdinanda nezavraždil. Proto se prý „nemůže cítit zodpovědný za tuto katastrofu“.
Dostal čas na to, aby litoval svých zločinů, ale nevyužil ho... Zemřel 28. dubna 1918, tři roky a deset měsíců po atentátu. V době své smrti, vyčerpaný podvýživou a nemocemi, vážil přibližně 40 kg.
Celkovému podezření, že jde o provokaci připravovanou na nejvyšších místech srbské státní správy, nahrávala i skutečnost, že rakouská vláda začátkem roku 1914 obdržela varování zpravodajské služby, aby na Balkánu očekávala vyhrocenou krizi. Rakousko - uherská rozvědka hlásila, že car Mikuláš II. nejen že podpořil myšlenku na válku proti Rakousku - Uhersku, ale že očekávaná politická a diplomatická krize vypukne ještě před koncem roku. Toto vyhodnocení potvrdili jako správné i četní agenti tajné služby, kteří v Bosně a Hercegovině vedli vyšetřování vraždy arcivévody Františka Ferdinanda.
Rakousko - Uhersko bylo Ruskem postupně vytlačováno z Balkánu během balkánských válek v letech 1912 a 1913. Navíc Bulharsko, které bylo spojencem Rakouska - Uherska, utrpělo ve druhé balkánské válce rozhodující porážku.
Rakousko - Uhersko, jako reakci na přímý vražedný útok proti členům císařské rodiny, předložilo Srbsku přísné ultimátum. Jeho součástí byl i požadavek, aby Srbsko umožnilo rakouské policii vyšetřovat, vyhledávat a zatýkat účastníky spiknutí na svém území. To bylo vnímáno jako národní ponížení a narušení státní suverenity Srbska. Přesto se srbská vláda, aby zabránila válce, rozhodla toto sice krajní, ale pochopitelné ultimátum přijmout. Jenže ruský car Mikuláš II. ji přesvědčil, aby rakouské požadavky zdvořile odmítla, protože Rusko se v případě války za Srbsko postaví. Přitom následky tohoto odmítnutí byly předem jasné: Rakousko jak řeklo, tak i udělalo a přesně měsíc po vraždě, když Srbsko neprojevilo žádnou přehnanou snahu spiklence vypátrat, 28. července 1914 vyhlásilo Srbsku válku. Rusko 30. července vyhlásilo všeobecnou mobilizaci. To byl první krok cara Mikuláše II. k rozpoutání 1. světové války, k vyvraždění celé jeho rodiny bolševiky, k likvidaci tisícileté ruské křesťanské říše a vzniku centrály světového komunizmu v Moskvě.
Samotný průběh vraždy arcivévody Františka Ferdinanda je celkem dobře znám a nemá význam se zde o něm šířeji rozepisovat. Je však zarážející, že se v Sarajevě pro ochranu tak důležité osoby, jakou byl následník císařského trůnu, neudělalo vůbec nic. Dokonce ani po prvním nezdařeném pokusu o pumový útok, kdy bomba sklouzla po kapotě auta, vybuchla pod koly dalšího vozu a na místě zůstalo dvacet zraněných lidí, nikdo nic neudělal. Nechráněný arcivévoda pokračoval v cestě po předem naplánované trase, jako by se nechumelilo. Po zastávce na radnici, když se mělo pokračovat v jízdě, jediný hrabě Harrach projevil obavy o následníkův život a zaujal místo na stupátku u dveří kabrioletu, aby svého přítele Františka Ferdinanda a jeho paní v případě dalšího útoku chránil vlastním tělem. Oba však byli i přes jeho hrdinskou snahu při dalším útoku smrtelně raněni kulkou z pistole vraha. Tehdy hrabě Harrach setřel svým kapesníkem kapky krve ze rtů umírajícího arcivévody. Později dal kapesník zarámovat a z úcty ho uchovával v zámecké kapli svého sídla.
Smrtí arcivévody Františka Ferdinanda d´Este byl pohřben plán na vytvoření spravedlivého a silného federativního státu, který by býval dokázal uchránit střední Evropu od krvavých pokusů podmanit si ji jak Němci, tak Rusy.
Velký vlastenec a otec národa František Palacký se nikdy netajil svým přesvědčením o nepostradatelnosti Rakousko - Uherského císařství: "Zajisté, kdyby státu rakouského nebylo již od dávna, musili bychom v interesu Evropy, ba humanity samé, přičiniti se co nejdříve, aby se vytvořil."
Arcivévoda František Ferdinand věděl, jaké následky by měla válka Rakouska – Uherska s Ruskem a snažil se jí za každou cenu předejít. Ovšem někdo jiný také věděl, jaké by měla následky, a proto se ji snažil za každou cenu vyvolat. A ruský car ji chtěl také.
Dnes, při pohledu ze zpětné perspektivy, už není těžké uhodnout pravý důvod. "Někomu" se zkrátka hodilo vypuknutí velké války v Evropě, rozbití silné středoevropské říše a vznik řady slabých a samostatné obrany neschopných státečků – včetně národnostními třenicemi a korupcí zmítané Masarykovy První republiky. Ta se nedokázala ubránit ani expanzi nacizmu, ani expanzi komunizmu. Ostatně - kdyby arcivévoda František Ferdinand zůstal naživu, je otázkou, zda by vůbec vznikl nějaký nacizmus a zda by v Rusku proběhl Leninův násilný komunistický převrat, následovaný občanskou válkou, několika hladomory, masovými popravami milionů lidí a dalšími miliony lidí zotročených v gulagu. Domnívám se, že nic z toho by se nikdy nestalo... Jenže to je to "kdyby"... Možná měl Gavrilo Princip pravdu a válka by vypukla v každém případě.
Před první světovou válkou byla Evropa nejmocnějším kontinentem světa. Avšak byla to právě Evropa, která ve dvou světových válkách utrpěla nejtěžší lidské, hospodářské i morální ztráty, včetně degradace západní kultury a masové invaze přistěhovalců z jiných kontinentů v několika vlnách.
Vražda Františka Ferdinanda d´Este byla prvním krokem k jejímu zániku. Budeme svědky posledního dějství, nebo Evropa znovu vstane z popela, vzhůru k bývalé slávě, jako už tolikrát? Pokud ano, bude to bolestivý proces. Připravte se na nejhorší.