Vítězství nad muslimy v Tunisu
Jistě jsi už slyšel a četl o velkých vítězstvích evropských křesťanských bojovníků proti přesile muslimů u Lepanta nebo u Vídně. Ale historie nám skýtá mnoho dalších příkladů odvahy a hrdinství našich pradědů, kteří se postavili islámské rozpínavosti. Po více než tři sta let terorizovali muslimští piráti a otrokáři pobřeží celé Evropy od Řecka až po Island. O tom jsme psali v článku KDY SE MUSLIMOVÉ OMLUVÍ ZA STALETÍ TERORU? Nejobávanějším muslimským korzárem, který odvlekl do Afriky desítky tisíc bílých Evropanů a prodal je tam do otroctví, byl Hayreddin Barbarossa. Zatímco v USA a západní Evropě jsou sochy dobyvatelů hanobeny a káceny, muslimové si podobné výčitky svědomí za svoji otrokářskou minulost nedělají - ZDE
Roku 1533 začal osmanský pirát albánsko řeckého původu Hayreddin Barbarossa na přímý rozkaz sultána Sulejmana I. budovat v Konstantinopoli velkou válečnou flotilu. Tato tzv. „evropská flotila“ čítala na sedmdesát galér a byla určena pro útok na křesťanský svět. S ní začal Barbarossa podnikat agresivní nájezdy na osady podél italského pobřeží. Roku 1534 si podmanil Tunis a vyhnal místního vládce Abú Abdalláha Muhammada, jenž pak hledal ochranu u Španělského krále. V Tunisu založil silnou námořní základnu, kterou pak používal k otrokářským nájezdům v celém Středozemním moři. Dva dny plavby od Tunisu leží Malta, na den od ní se již rozkládá Sicílie.
„Napadnout nepřítele a vyhnat ho z křesťanského moře“, to byla jediná možná odpověď krále Španělska a císaře Svaté říše římské, Karla V. Habsburského.
Musel přitom s vyhnáním Osmanů velmi spěchat. Francii, nepříteli Habsburské moci, se totiž v podobě Osmanské říše nabízel lákavý spojenec pro získání vlády v severní Itálii a oslabení nenáviděného Španělska. Po dvakrát přijala Francie osmanského vyslance, přičemž v roce 1533 jím byl přímo Hayreddin Barbarossa. Uzavřela dohodu o přátelství s Alžírem, jednala se sultánem Sulejmanem o kombinovaném útoku na Španělsko a finančně podporovala osmanské piráty. Francouzský král František I. se vyjádřil: „Nemohu popřít, že si přeji, aby byl Turek mocnější a byl připraven na válku … aby oslabil císařovu moc.“ Až žádost samotného papeže Pavla III. přiměla francouzského krále, aby upustil od boje proti křesťanům po boku muslimů.
Císař a král Karel V. soustředil pod své velení čtyřiasedmdesát vesly poháněných galér a dalších tři sta plachetnic, včetně pod čarou ponoru olověnými pláty pancéřovaného karaku Santa Anna a portugalské galeony São João Baptista, také známé jako Botafogo, tehdy nejmocnější lodi světa s 366 bronzovými děly. Lodě přepravovaly více než třicet tisíc vojáků ze Španěl, Itálie, Flander, zemí Svaté říše římské, a také dva tisíce koní. Výpravu vedl osobně Karel V.
1. června 1535 zničil Karel V. Barbarossovu pirátskou flotilu.
Poté flotila Jeho katolického veličenstva zakotvila poblíž pevnosti Goleta u vjezdu do zálivu, na jehož břehu leželo město pojmenované údajně po kartaginské bohyni Tanit, tedy Tunis. Portugalská galeona Botafogo rozbila pomocí klounu řetězy, chránící vjezd do přístavu, a umožnila tak zahájit palbu na Goleto. Po devětadvacet dní ostřelovala křesťanská flotila hradby Golety, než je rozdrtila natolik, že námořní pěchota mohla vzít pevnost útokem. Karel V. ovládl vjezd do zálivu. Pěšáci nalezli v troskách muslimské pevnosti opuštěná děla a další zbraně s francouzskou značkou Fleur-de-lys, důkaz francouzsko osmanského spojenectví.
Pak přišel na řadu Tunis. Armáda, v jejímž předvoji postupovali elitní vojáci španělských tercií, následovaní řadovou pěchotou, musela zvládnout ofenzivní boj ve vražedném africkém horku a za neustálých protiútoků nepřítele. V ranních hodinách 21. července 1535 vjel císař a král Karel V. do Tunisu. Bránu města mu otevřeli vzbouření křesťanští otroci. Rozběsnění vojáci vtrhli do ulic města. Kdo se nehodil jako otrok, toho zabili. Krveprolití si vyžádalo odhadem patnáct až třicet tisíc muslimů. Muslimští otrokáři tak ochutnali vlastní medicínu. Konečně zjistili, jak příjemné jsou jejich vlastní způsoby, které tak dlouho používali při nájezdech na města a vesnice evropského pobřeží. Hayreddinu Barbarossovi a několika tisícům otrokářů se ale naneštětí podařilo uprchnout do přístavu Bonne (Anaba), kde na něj čekala flotila. S ní napadl přístav Mahón na Baleárských ostrovech, odkud unesl šest tisíc otroků a přivezl je na trh s otroky do Alžíru.
Císař a král Karel V. zvítězil. Jeho vítězství bylo skvělé a jednoznačné. Nakonec si neodpustil malou zlomyslnost vůči francouzskému králi, když mu napsal, že se jistě spolu s ním raduje z vítězství, které přineslo svobodu až dvaceti tisícům zotročených křesťanů. Je třeba zdůraznit, že tento panovník osobně bojoval v první linii s kopím v ruce a že podstupoval stejné riziko, jako každý z jeho vojáků.
Na památku vítězství „nad nevěřícími“ v Tunisu slavil Karel V. v Římě 5. dubna 1536 klasický triumf.
Vítězství nad tureckou mocí získalo císaři a králi Karlu V., jako přednímu obhájci křesťanství proti islámu, velikou úctu v celé Evropě. O to větší bylo nepřátelství poražených Turků a zášť žárlivé Francie. Porážka v Tunisu motivovala Osmanskou říši k uzavření formálního spojenectví s Francií proti habsburské říši. Do Konstantinopole byl vyslán stálý francouzský velvyslanec. Posléze francouzský král František I. napadl Savojsko. Třebaže Karel V. chtěl konflikt vyřešit diplomatickou cestou, francouzská strana jeho návrhy nevyslyšela. Jako důsledek Karlova vítězství nad muslimy začala třetí španělsko francouzská válka, která probíhala mezi lety1536 až1538.