Vánoce! Vánoce!
Jestli existuje opravdu požehnaný čas, kdy se unavené duše, hledající odpočinutí od nikdy nekončící honby za úspěšnější kariérou, rozmnožením majetku, nebo větším společenským uznáním, mohou od svých malicherných cílů odvrátit a přijmout milost poznání, že jejich život je mnohem cennější, než aby ho promrhaly sháněním hloupostí, pak je to čas Vánoc. Pokud existuje den milosti, den obrácení srdce, pak je to den Narození Páně. Ten den, od něhož počítáme roky "našeho letopočtu", jak zní nesmyslný komunistický kryptonym správného výrazu "po Kristu". Letos je to už 2022 let. To nám ten čas letí...
V průběhu těch 2022 let se miliony lidí, kteří do té doby zarytě nevěřili, právě v průběhu Vánoc obrátili a uvěřili. Byli to většinou historicky celkem "bezvýznamí" lidé, jako například francouzský spisovatel a básník Paul Claudel, rytíř Čestné legie, jehož život je svázán i s Čechy. V roce 1909 přicestoval do Prahy jako konzul a seznámil se tam s mnohými významnými osobnostmi naší kultury. Pro malířku Zdeňku Braunerovou pak napsal báseň Svatý Václav.
Svoje obrácení, které prožil v chrámu Notre Dame během vánoční mše, popisuje těmito slovy:
"Stál jsem v davu u druhého sloupu od vchodu do chóru, napravo u sakristie. V té chvíli se stalo něco, co ovládlo celý můj život. Najednou se mého srdce něco dotklo a já jsem uvěřil. Uvěřil jsem s takovou silou, s takovým uchvácením celé své bytosti, s tak silným přesvědčením, s takovou jistotou, která nenechávala prostor pro žádné pochybnosti, že potom už žádné úvahy, žádné události mého roztříštěného života, nemohly otřást mou vírou, nebo s ní jen pohnout.
Najednou jsem měl ohromující pocit nevinnosti, vděčného vědomí, že jsem Boží dítě... Nepopsatelné poznání! Když se pokouším, tak jako jsem se o to pokoušel často, připomenout si okamžiky, které následovaly, vybavují se mi myšlenky, které Boží Prozřetelnost použila, aby konečně otevřela srdce ubohého, zoufalého syna: "Jak šťastní jsou lidé, kteří věří! Je to pravda! Bůh existuje a je tady."
Jinde Paul Claudel píše: "Je pravda, a vyznávám to společně s římským setníkem, že Ježíš je Boží Syn. Právě ke mně se obrátil a slíbil mi svoji lásku. Ale zároveň mi ponechal zatracení jako jedinou možnost, když ho nebudu následovat. Ach, nebylo potřeba vysvětlovat mi, co je peklo. Žil jsem v něm do té doby celou věčnost. Těch několik hodin mi stačilo, abych si uvědomil, že peklo je všude tam, kde není Kristus."
Takhle prožíval Vánoce francouzský spisovatel, básník a diplomat Paul Claudel. Ale v průběhu dějin se Vánoce staly časem obrácení i jiných, mnohem významnějších mužů, kteří svou pevnou rukou opracovávali historii, aby z ní nakonec vysochali monument naší západní civilizace.
Křest Chlodvíka I. se podle tradice odehrál 25. prosince 496. V době, kdy se křesťanstké poselství lásky a pevného řádu věcí šířilo Evropou, zmítající se po pádu Západořímské říše v chaosu a anarchii, byl Chlodvík I. králem tehdy ještě pohanského národa Franků. Oženil se s katoličkou, burgundskou princeznou Chlotildou. Právě ona, s pomocí svatého remešského biskupa Remigia, ho přivedla ke katolické víře.
Chlodvíkův křest byl zároveň křtem celého jeho národa, který s ním vstoupil do dějin Evropy. Dom Guéranger napsal, že "Nejvyšší Pán chtěl, aby se království Franků narodilo na Vánoce, aby se význam těchto svátků ještě hlouběji vryl do paměti křesťanských národů Evropy. Chlodvík, divoký barbar, se stal něžným jako beránek. Svatý Remigius ho ponořil do křtitelnice spásy, z níž vyšel očištěný, aby slavně započal první katolickou monarchii, Francouzské království, o němž se říká, že je, hned po nebeském království, ze všech nejkrásnější."
Na Štědrý den roku 800 vešel do římské Baziliky svatého Petra majestátní, téměř šedesátiletý muž. Jeho obří postava vyzařovala nezdolnou sílu bojovníka, zatímco bílé vlasy a šedivé vousy dodávaly jemnost jeho tváři. Byl to Karel Veliký, král Franků, kterého papež povolal, aby dal svůj meč do služeb kříže při obraně Říma proti Longobardům.
Do roku 800 po Kristu si už tento mocný král stihl podmanit Akvitánce a Longobardy. Překročil Pyreneje, aby zlomil hrozivou sílu muslimů v Hispánii, potlačil povstání Sasů a Bavorů a právě bojoval proti Avarům. Ale nebyl to jen nepřemožitelný válečník. Pod jeho vlivem se v celé Evropě rozvíjelo umění a vědy. Milovaný poddanými, uctívaný bojovníky. Rozšířil blahodárný vliv křesťanství v zemích, které dobyl.
A nyní Karel Veliký, dědic Chlodvíkův, vstoupil v čase Vánoc do chrámu. Poklekl, sklonil hlavu, poklonil se Bohu a prosil o milosrdenství a odpuštění hříchů. Byl zcela ponořen do modlitby, proto si ani nevšiml, že k němu přistoupil papež. Kronikář zaznamenal: "...když král během mše vstal od modlitby před oltářem svatého apoštola Petra, přistoupil k němu papež Lev III. a vložil mu na hlavu korunu. Novou korunu, ne královskou, ale císařskou."
A tak svět znovu spatřil slávu římské říše. Tentokrát ale římský císař nepřevzal vládu od pohanských římských senátorů, ale z rukou zástupce Toho, jenž je v Písmu definován jako Pán pánů a Král králů. On má konečnou moc nad všemi pány a králi světa, protože nakonec bude každého z nich přísně a spravedlivě soudit.
Karlovu korunovaci císařem oslavoval římský lid voláním: "Karlovi Augustovi, korunovanému Bohem, velikému a laskavému císaři Říma, život a vítězství!" Frankové tloukli meči do štítů a skandovali "Vánoce! Vánoce!", což byl pokřik, který od dob Chlodvíka I. připomínal vstup jejich statečného národa do historie.
Tak se na Vánoce roku 800 narodila západní civilizace, stejně jako se na Vánoce o 800 let dřív narodil Kristus. Když Kristus osobně založil katolickou Církev, zasadil tím semínko úžasné budoucnosti. Vložil do ní všechen potenciál k vybudování velkolepé civilizace. S rozrůstáním Církve, s obrácením evropských národů v průběhu těchto osmi set let, se semínko ujalo, vyrostlo a vykvetlo do podoby Karolínské říše a později Svaté říše římské.
Císař Karel nebyl Veliký pouze pro svoje válečné úspěchy na bojištích od jednoho konce Evropy k druhému. Byl Veliký především pro svoje obrovské dílo právní, kulturní a umělecké obnovy Evropy, inspirované požadavky evangelia. Díky Karlovi Velikému si v době všeobecného rozvratu a bezpráví Západ poprvé uvědomil sám sebe. A pak vstoupil na scénu dějin silný, tvořivý, s vědomím své křesťanské a římské jednoty.
Uplynulo 1200 let.
To, co bylo kdysi jednotným, mohutným a nepřemožitelným evropským křesťanstvím, je nyní rozdrobené, v agónii, vystavené útokům vnějších i vnitřních nepřátel, bez vůle bojovat. Ale my, věrní, s jistotou očekáváme nové Vánoce, den nového narození. Den, který byl předem ohlášen ve Fatimě. Jsme si jisti svým vítězstvím, jisti vítězstvím křesťanské civilizace. Z dáli času už můžeme znovu zaslechnout bušení mečů o štíty a pokřik drsných hlasů: "Vánoce! Vánoce!"