Uplynulo 450 let od vítězství v bitvě u Lepanta
V tom shonu, při psaní e-mailů, během práce kolem vytváření nového CRUSADERS SHOPu, uprostřed balení a rozesílání výtisků mojí nové knihy Připrav se na nejhorší a příprav na dotisk knihy Jak vítězit ve rvačkách, který bude hotov nejpozději 3. listopadu, jsem úplně zapomněl na kulaté výročí jednoho z nejdůležitějších milníků evropských dějin.
Mám na mysli 450. výročí bitvy u Lepanta, která byla svedena 7. října 1571. Nebýt tohoto vskutku zázračného vítězství nad islámskou přesilou, troufám si tvrdit, že bychom zde už jako národ Čechů a Moravanů nebyli. Zanikli bychom v multirasovém a multietnickém mixu muslimské invaze, která by se během staletí nevyhnutelně přehnala přes naše území, jak by muslimské armády postupovaly z jihu na sever.
O co tehdy vlastně šlo?
V r. 1556 zemřel při obléhání uherského města Sighetu sultán Süleyman. Tím do pekla odešel postrach křesťanstva, za jehož vlády se Turci zmocnili velké části Evropy. Novým vládcem osmanské říše se stal jeho syn Selim II., který brzy po svém nástupu na trůn uzavřel taktický mír s rakouským císařem. Neznamenalo to však, že by Selimovy plány nepočítaly s ovládnutím Evropy a zejména dobytím Říma, který muslimové nazývají "Zlaté jablko". Jenom zvolil jiný postup z jiného směru, než jeho otec. Rozhodl se ovládnout Středomoří s pomocí islámských korzárů ze základen v Alžíru a Tripolisu. O tom jsem psal i v článku ZDE
Jedním z nejdůležitějších hráčů ve středomořském prostoru byly Benátky, které ale dlouhá desetiletí balancovaly mezi mírem a válkou s muslimskými zeměmi, přičemž byly nuceny uzavírat nevýhodné mírové smlouvy a přistupovat na vydírání silou a hrozbami ze strany islámských vládců. Přitom se jejich obchodní lodě pravidelně stávaly kořistí berberských pirátů, kteří je zajímali, loupili jejich zboží a jejich posádky prodávali do otroctví. Benátská republika tak díky islámské expanzi postupně ztratila poloostrov Peloponés, ostrov Euboia, většinu egejských ostrovů a v roce 1570 také Kypr. Benátčané se dlouho snažili vyhnout se otevřené válce proti muslimským dobyvatelům, protože na ni jednak neměli dost sil, jednak byli existenčně závislí na obchodu na afrických trzích a nechtěli o přístup na ně přijít. Nezbývalo jim, než strpět teror a postupné vytlačování ze svých území a hrát o čas, aby zachránili alespoň něco.
Jedinou námořní silou, která tvrdě a nekompromisně vzdorovala islámskému tlaku ve Středozemním moři, bylo sice početně slabé, ale bojovou morálkou nedostižné loďstvo křižáckého státu na Maltě. Křižácký řád Johanitů, který se usídlil na Maltě, byl muslimy k smrti nenáviděn, protože rytíři kříže přepadávali muslimské pirátské lodě, brali jim naloupené bohatství a osvobozovali zajaté křesťany. Za peníze, které sebrali pirátům, potom na afrických otrokářských trzích vykupovali křesťanské otroky. Dělali vlastně to stejné, co muslimští piráti, ale obráceně. Bojovali silou proti násilí.
Od roku 1566 byl papežem mimořádně ctnostný a energický Pius V., který si velmi dobře uvědomoval smrtelné nebezpečí, valící se na Evropu ze Středozemí. Dlouhé diplomatické úsilí, kdy narážel na opatrnost a neochotu investovat do válečných operací zejména ze strany Francie, ale i Španělska a států na Apeninském poloostrově, se mu nakonec podařilo korunovat úspěchem, když 25. května 1571 vytvořil Svatou ligu, namířenou proti rozpínajícím se Turkům. Pravděpodobně by se mu to ale nepodařilo, kdyby Osmané rok předtím neporušili mír a nezahájili mohutný útok na Kypr, který byl do té doby benátským územím. Dobytí Kypru muslimy bylo rozhodujícím impulsem, který pohnul panovníky přímořských států, aby se konečně postavili této hrozbě čelem.
Smlouva o založení Svaté ligy stanovila, že její signatáři dodají celkem 200 galér a 50 000 bojovníků. Generálním kapitánem loďstva Svaté ligy se stal don Juan d'Austria, teprve šestadvacetiletý nemanželský syn císaře Karla V. Jako Habsburk bývá don Juan d'Austria pokládán za prvního rakouského námořního hrdinu, ačkoliv osobně nikdy v Rakousku nebyl a bitva u Lepanta byla svedena pod vlajkou Svaté ligy. Není však bez zajímavosti, že mladého generálního kapitána doprovázel do boje jeho bratranec, rakouský arcivévoda a pozdější český král Rudolf.
Loďstvo Svaté ligy, které měl k dispozici don Juan ďAustria, představovalo největší křesťanskou námořní sílu, jaká se kdy shromáždila. Benátky pro ni poskytly 109 galér a 6 galeas, Španělsko 80 galér a Řád sv. Štěpána 12 galér. Rytířský řád Johanitů přispěl do společného boje třemi galérami, na jejichž palubách se bitvy zúčastnili i čeští bojovníci. Jedním z nich byl český velkopřevor Řádu, pravnuk Jiřího z Poděbrad, Václav Zajíc z Házmburka. Bylo mu tehdy 53 let. Měl za sebou bojové zkušenosti s Turky z doby svého předcházejícího pobytu na Maltě a o několik let později proti nim znovu bojoval u Szegedu a u Ostřihomi. U Lepanta bojoval i Kryštov starší z Vartenberka, který byl jedním z námořních admirálů Řádu. V době bitvy mu bylo 63 let.
Překvapivě malý počet španělských lodí, způsobený tím, že španělské loďstvo bylo zaměstnáno intenzívním bojem proti muslimským pirátům v jiných částech Středozemního moře, byl více než vyvážen příspěvkem v lidské bojové síle. Ten představovalo 10 000 pěšáků španělských Tercií, bojovníků excelentní kvality, a dalších 7 000 německých a chorvatských žoldnéřů, placených španělskými penězi. Celkem křesťanská strana disponovala asi 13 000 námořníky, 28 000 profesionálních vojáků a neurčitým množstvím námořníků a námezdních vojáků ve službách soukromých osob, které chtěly přispět ke společné věci a tyto bojovníky zaplatily. Za zmínku stojí i fakt, že velkou část benátských veslařů tvořili svobodní občané, kteří mohli nosit zbraň a v boji o loď představovali zásadní přínos, na rozdíl od převážně křesťanských otroků na tureckých galérách.
Turecká flota disponovala silami, které co do počtu lodí i lidí protější stranu převyšovaly. Zahrnovala zhruba 270 lodí a její hlavní bojovou sílu lze odhadnout na asi 13 000 námořníků a 34 000 vojáků. I osmanská flota byla ovšem posílena četnými „soukromými loděmi“ a muži na jejich palubách, kteří doufali, že se přiživí na jejím vítězství. Celkem tedy sestávala z asi 81 500 mužů. Vrchní velení nad osmanským loďstvem převzal Müezzinzade Ali Paša.
Námořní boj byl v té době ve Středozemním moři, oproti jiným mořím, sváděn jako v dobách antiky na galérách, poháněných vesly námezdních veslařů, otroků, nebo trestanců odsouzených ke galejím. Mělo to několik důvodů, a to zejména nestabilně vanoucí vítr, na nějž se nedalo spoléhat, a také mnoho mělčin, které by pro lodě s hlubším ponorem byly smrtelně nebezpečné. Protože po stranách lodí musela být umístena vesla, nezbýval tam prostor pro děla. Z toho důvodu byly veslice ve Středozemním moři vyzbrojeny dělostřelectvem jen velmi slabě, standardně trojicí děl na přídi a jedním nebo dvěma na zádi. Taktika námořního boje tedy spočívala v taranování nepřátelské lodi dlouhým klounem, pobitým mosazným nebo olověným plechem, umístěným na přídi v úrovni hladiny. Loď čelně narazila do boku nepřátelské lodi, prorazila její trup pod čárou ponoru a pokud se jí nepodařilo se z tohoto "objetí" vyprostit, došlo k aboráži, tedy k boji muže proti muži na palubě nepřátelské lodi. Jiný způsob byla přímá aboráž, kdy se lodi k sobě přiblížily bokem, pomocí lan s háky se do sebe zaklesly a pak došlo k boji muže proti muži na palubách.
Protože křesťanští velitelé a lodní inženýři předem počítali s tím, že budou muset bojovat proti přesile, snažili se vymyslet způsob, jak síly pokud možno vyrovnat. Benátští stavitelé lodí vyprojektovali a postavili nový typ lodě, tzv. "galeasu", která byla jakýmsi hybridem galéry a velké válečné lodi. Byla to v podsatě mohutná galéra s třemi řadami vesel nad sebou, které obsluhovalo 268 veslařů. Každá ze šesti galeas, jenž poslali do bitvy u Lepanta, disponovala zhruba třiceti děly a na její palubě bylo kromě veslařů, dělostřelců a důstojníků také 254 vojáků. Například galeasa San Lorenzo měla ve dvou vysokých dělostřeleckých nástavbách nad hlavní palubou 34 děl, z toho 8 třicetiliberních. To představovalo na tehdejší dobu neuvěřitelnou palebnou sílu. Křesťanská strana rovněž masově používala kartáčové střely, které likvidovaly živou sílu protivníka mnohem efektivněji, než běžné dělové koule. Slabou stránku galeas představovala jejich nízká rychlost, když přes příznivý vítr ani přes usilovnou námahu veslařů nedokázaly držet bojovou linii s mnohem lehčími a obratnějšími galérami. Proto bylo rozhodnuto, že každou galeasu budou táhnout na lanech ještě čtyři galéry.
Dne 7. října se obě flotily chystaly k bitvě v zálivu u Patrasu. Zatímco se křesťanské lodě ještě rozmisťovaly do formace, Turci proti nim vyrazili s dobrým větrem v zádech. Jenže vítr náhle ustal a veslaři nedokázali vyvinout takovou rychlost, aby turecké galéry mohly ty křesťanské taranovat.
Z dálky zhruba osmi kilometrů osmanské loďtsvo vypadalo "jako nějaký les". Vrchní velitel křesťanské flotily, mladý don Juan ďAustria, se v rozhodujících pochybnostech zeptal kapitána lodí křižáckého Řádu sv. Jana, rytíře Romagese: "Myslíte tedy, že bychom měli bojovat, pane Romagesi?"
"Ano, výsosti," zněla okamžitá odpověď.
"Tak dobře, dáme se do toho."
Jiní přítomní pánové nicméně při pohledu na početnost islámské flotily vyjádřili pochybnosti. "Je pozdě na rady. Teď je třeba bojovat," odbyl je don Juan.
Sultán Selim II. se v té stejné době vydával z Konstantinopole na lov do Edirne. Provázela ho ale zlá znamení. Nejprve mu dvakrát spadl z hlavy obrovský turban, potom mu klopýtl kůň. Jeden ze strážců mu přiskočil na pomoc a zachytil ho, aby z koně nespadl. Hned vzápětí byl popraven. Dotkl se "pána" a za to byl možný pouze jediný trest.
Pius V. nezapomněl na vzdálenou flotilu jak v soukromých modlitbách, tak během mše, kterou celebroval. Prosil Boha, aby nad svými věrnýmí držel ochrannou ruku a dopřál jim vítězství, které Evropa tak moc potřebuje.
Bitevní linie křesťanských a muslimských lodí se prolnuly, aniž by došlo na prorážení trupů lodí klouny, při nichž by početní převaha muslimských galér hrála rozhodující roli. Naopak tím, že se nepřátelské lodě dostaly vzájemně souběžně vedle sebe, zvolna se míjely a otáčely k dalším manévrům, měly galeasy dost času využít svých děl ke zničující palbě. Zatímco v bočním postavení byly muslimské lodě zcela bezbaranné, galeasy nemilostrdně ničily jejich paluby i s posádkami přesnou palbou, vedenou z převýšení.
Muslimští velitelé se snažili o co nejtěsnější přiblížení k lodím křesťanů, aby mohli jejich posádky nechat ostřelovat z luků a ručnic, případně je zahákovat, provést aboráž a bojovat muž proti muži na palubách lodí, čímž by uplatnili svoji početní převahu. To se jim dařilo čím dál častěji, nicméně i zde se projevila vynalézavost a předvídavost křesťanských velitelů, stejně jako technologická převaha Evropanů.
Galéry Svaté ligy totiž měly kolem paluby vztyčeny rybářské sítě. Když je muslimští bojovníci zahákovali a přitáhli, s cílem přeskákat na jejich palubu a zahájit boj zblízka, museli nejdřív šplhat po sítích, což pikenýrům dávalo dostatek času, aby je zasáhli kopím. Pokusy o aboráž tak většinou ztroskoaly hned v počátku, nebo když pak došlo k boji na palubě, muslimové už zdaleka neměli početní převahu a křesťané svoji loď ubránili.
Další známkou technologické převahy Evropanů bylo, že jejich střelci byli vyzbrojeni kušemi a arkebuzami, tedy puškami velké ráže, ale kratšími a obratnějšími než mušketa. Naproti tomu muslimové měli pušky ve výzbroji jen sporadicky, zato byli vyzbrojeni ohromným množstvím luků, z nichž proti křesťanům vysílali mračna šípů. Křesťané stříleli sice s mnohem menší frekvencí, ale jejich střely byly mnohem průbojnější. Na každé křesťanské lodi bylo kolem stovky arkebuz a množství kuší s účinným dostřelem 150 m. Kušiníci měli chránit arkebuzéry v průběhu nabíjení. Zatímco muslimové bojovali až na výjimky v lehkých kazajkách nebo do půl těla nazí, křesťanstí vojáci byli oděni do náprsních kyrysů, často doplněných ochranou krku, ramen, paží a železnými přilbami. Výsledkem bylo, že zatímco evropští střelci dokázali každým zásahem spolehlivě vyřadit aspoň jednoho isámského bojovníka, často jich však prostřelili několik, sami od jejich šípů utrpěli jen zranění, která jim dovolovala pokračovat v boji.
Boj začal až kolem poledne. Zahájil ho výstřel ze Sultany, velitelské lodi Osmanů, když byly bojové linie od sebe vzdáleny asi kilometr. Na tento signál islámské lodě doslova poskočily, jak se veslaři opřeli do vesel. Galeasy stály nehybně na místě a vyčkávaly. Osmanští kapitáni si zpočátku nedokázali vysvětlit, jaký účel mají tyto veliké lodě, natočené k nim mírně bokem. Pak to zjistili. Zahřmělo a galeasy se otřásly zpětným nárazem děl. Těžké ocelové koule prorážely boky lodí a paluby, přerážely zábradlí a ráhna, drtily těla lidí na krvavou kaši. Jednu osmanskou galéru zvedly střely nad vodu. Vesla zabrala do vzduchu a loď dopadla zpátky na hladinu, kde se rozlomila. Hned po první salvě šly čtyři osmanské lodě pod vodu, další hořely nebo nehybně stály na místě. V nastalém zmatku došlo k mnoha kolizím. Některé galéry se zapletly vesly a ta se zlomila, jiné do sebe najely. Někteří kapitáni veleli zrychlit, jiní couvat. Muslimská formace ze úplně rozpadla.
Překvapením ale toho dne zdaleka nebyl konec. Než se dým z výstřelů rozplynul, galeasy provedly čtvrtobrat a když se vzduch vyčistil, vypálily znovu. Několik tureckých galér se pokusilo palbu opětovat, ale těžké kamenné koule, které Turci používali, dopadly neškodně do moře, aniž by dosáhly cíle. Díky výškové převaze a lehčím železným kulím měla těžká děla na galeasách delší dostřel. Když se k nim nepřátelské galéry přiblížily, ozvala se děla menších ráží a nakonec arkebuzy. "Naše zbraně překonávaly ty nepřátelské. Jakmile je zasáhla palba našich arkebuz, srážela je okamžitě k zemi," popisoval boj velitel Caracciolo. Arkebuzíři Osmany pobíjeli jak na honu. Sami přitom měli jenom malé ztráty. Společně se štíty, umístěnými po obvodu palub, jim tělo chránily pancíře, od nichž se odrážely šípy, ale často i střely z arkebuz. Bylo tak mezi nimi hodně raněných, ale jen málo padlých.
Boj se pro osmanskou flotilu začal vyvíjet velmi špatně. Množství jejich lodí bylo zatlačeno na pobřežní mělčiny, obklíčeno a doslova dobíjeno. Několik lodí, většinou anatolijského beje Mehmeda, se pokusilo uniknout. Dostihla je ale toskánská loď Elbigina a janovská Marchese. Na ní sloužil jako příslušník námořní pěchoty jeden mladý Španěl. Třebaže mu bylo pouhých čtyřiadvacet let, měl za sebou život, který by vydal na román. Sice pocházel z chudé rodiny nižší šlechty, ale mohl by býval studovat a někam se vypracovat. Jenže jeho horká hlava ho přivedla až do této bitvy. Ráno se vzbudil s horečkou, ale bojoval stejně urputně, jako ostatní jeho kamarádi z jednotky. Jeho pancíř odrazil dvě střely z arkebuzy, ale nechráněnou levou paži mu nepřátelské olovo už navždy ochromilo. Později napsal, že se to stalo "pro slávu té pravé". Jmenoval se Miguel Cervantes de Saavedra.
Na jedné osmanské galéře se vzbouřili galejníci. Mnoho se jich dostalo z řetězů a napadlo janičáře a sipáhie zaměstnané bojem. Nikdo neuděloval milost, nikdo nebral zajatce.
Podle svědectví kapitána Antonia da Canal bylo na nepřátelských lodích také hodně žen z pobřeží Černé Hory, které tam Turci pochytali a vezli si je domů jako živou kořist. Z lodí, které byly křesťany zahnány na mělčinu a dobíjeny, utíkali Turci na pobřeží, kde hledali záchranu. Hodně se jich utopilo a mnoho dalších pobili benátští civilisté, kteří na ně čekali na břehu. Mstili se za svoje zavražděné a unesené příbuzné z minulých let. Stříleli a sekali do nich přímo ve vodě.
Vrcholným okamžikem bitvy byl souboj obou vlajkových lodí, muslimské Sultany a křesťanského Realu. Příď Sultany najela do přední paluby Realu takovou silou, že ho nadzvedla. Přitom její kloun rozdrtil několik sardinských žoldnéřů, kteří nestihli uskočit. Námořníci z obou nepřátelských stran přitáhli lodě háky k sobě. To vše v ohlušující palbě arkebuz a uprostřed deště kulí a šípů. Mohutná příď turecké galéry se tyčila vysoko nad palubou křesťanské admirálské lodi a oba zaklíněné koráby se staly jediným bitevním polem, na němž muž bojoval proti muži. Velké množství Turků skočilo na palubu Realu a v tom stejném okamžiku mnoho mužů z Realu na tu jejich. Třebaže se španělští pěšáci probili do poloviny paluby Sultany, janičáři jim dobře mířenými šípy nedovolili postoupit. Zato janičáře, kteří vtrhli na palubu Realu, rozstříleli s obdivuhodnou rychlostí sardinští arkebuzíři. Přesto se na palubu pokoušeli dostat další Turci. V jednu chvíli se v jejich obklíčení ocitl i don Juan ďAustria. Ale za moment už stál na zadní palubě, tentokrát se zkrvaveným mečem v ruce a bodnou ranou ve stehně, aby odtud řídil boj.
Hlavním bojištěm se nyní stala Sultana. K největšímu masakru docházelo na lávce mezi veslaři, spojující příď se zádí. Muži z obou stran se na sebe tlačili, takže místo po padlých ihned zaujímali další. V boji zblízka se nejlépe prosazovali zkušení španělští pikenýři. Jejich zbraně držely ničím nechráněné janičáře v několikametrové vzdálenosti a arkebuzíři je kosili palbou. Účinky těžké olověné koule byly děsivé. Trhala svaly a drtila kosti. Mohl by ji zastavit ocelový pancíř, ale ten vojáci "svaté války proti nevěřícím" neměli.
Poté, co kapitánská loď papežské flotily vyřídila jednu muslimskou galéru, zeptal se kapitán Marcantonio Colonna vedle něj stojícího maltézského rytíře Romegase, zda zaútočit na jinou galéru, nebo jít na pomoc Realu. Křižák prý beze slova uchopil kormidlo a stočil ho k pravému boku Sultany. Vrazil do ní v místě, kde byla kuchyně. Při této srážce, spolu s jinými, zemřel papežův synovec Bonelli. Osmanská střela mu roztříštila hlavu.
Také Sebastiano Vernier, benátský admirál, okamžitě zamířil na pomoc ohroženému Realu a vedl svoji loď proti Sultaně. Jenže mezi tím se k ní přiblížila malá osmanská bárka bez stěžně, která přirazila těsně k jejímu boku, dostala se pod vesla a tím je zablokovala. Jenže Vernier si dokázal poradit. Nahnal všechny muže na protilehlou stranu k zábradlí, tím se zablokovaná strana nadzvedla a loď se vysvobodila. Dvaasedmdesátiletý Vernier stál celou dobu na palubě, odkud střílel z kuší po janičářích na palubě Sultany. Po boku měl muže, který mu kuše nabíjel a podával. Také chorvatští scapoli z Vernierovy capitany se rvali o život ve shluku galér obklopujících Real a Sultanu. Jejich velitel krvácel z rány na noze, kterou mu způsobil turecký šíp, odmítal ale opustit palubu a dál pokračoval ve střelbě z kuše.
Během hodiny došlo na Sultaně ke dvěma masivním útokům, ale ani jedné straně se nepodařilo zvrátit boj ve svůj prospěch, a to přesto, že po Colonnově capitaně najel do boku Sultany i Vernier. Když však jeho Benátčané pronikli na záď Sultany, nařídil velitel námořní pěchoty na Realu třetí útok. Janičáři se teď ocitli mezi dvěma ohni a prohrávali. Nakonec už drželi jen zadní palubu, kde v zoufalství před sebe navršili matrace, aby byli aspoň nějak chráněni před palbou z arkebuz. Vernier však vzápětí tuto hradbu rozmetal jediným výstřelem z děla i s muži, kteří se za ní ukryli. Do vzduchu vyletěly krví zbarvené kusy látky a těl, po kterých šlapali a klouzali španělší pěšáci.
Velitel islámské flotily Müezzinzade Ali střílel na blížící se námořní pěšáky do poslední chvíle z luku. O jeho smrti existuje několik verzí. Jedna říká, že si v poslední minutě podřízl hrdlo, jiná že ho zasáhla kulka doprostřed čela. Jiná verze tvrdí, že byl zraněn střelou a že ho jeden Španěl dorazil i přesto, že Juan ďAustria před bitvou nařídil, že ho chce živého. Ať tak nebo onak, jisté je, že někdo ze Španělů, a prý to byl vzbouřený otrok původem z Malagy, uťal jeho hlavu, nabodl ji na píku a vyzvedl do výšky. Don Juan, který mezitím přestoupil na Sultanu, mu nařídil, aby ji zahodil do vody.
Posádka Sultany byla vybita do poslednho muže. Nyní na palubě "leželo obrovské množství turbanů, které se různě otáčely, protože v nich ještě vězely hlavy."
Bylo něco kolem druhé hodiny odpoledne a vítězové začali sbírat kořist a osvobozovat křesťanské otroky. S tím, jak ze stěžňů dobytých lodí šly muslimské vlajky dolů a nahrazovaly je vlajky s křížem, začali zbylí osmanští kapitáni otáčet svoje lodi a prchat, dokud to ještě šlo. Jediná jejich naděje na záchranu spočívala v rychlosti. Museli k ní ale donutit veslaře. To však nebylo snadné, protože to byli většinou křesťanští otroci, kteří nyní vycítili naději na svobodu. Taková šance se už nemusela nikdy opakovat...
Většině muslimských lodí se uprchnou nepodařilo.
Slunce se chýlilo k obzoru a hon na poslední osmanské galéry okračoval neztenčenou silou. "Hořící osmanské lodi obklopovala změť kabátů, turbanů, trosek lodí, šípů, luků, bubnů, zlomených stěžňů, vesel, stolů, beden, a ze všeho nejvíce lidských těl", líčil konec bitvy Bartolomeo Sereno. Topící se muslimové natahovali ruce z vody ke křesťanským lodím často marně. Záchrany se dočkali jen ti, kteří vypadali, že by se dali prodat do otroctví. Námořníci spustili na vodu čluny a věnovali se obírání raněných a mrtvých. Zajímali se hlavně o turbany, v nichž Turci ukrývali naloupené peníze a šperky. "V srdcích našich vojáků bylo jen málo soucitu", dodává přímý účastník Sereno s tím, že ranění Turci posloužili slavícím vojákům jako plovoucí terče. Bavili se tím, že se je snažili zasáhnout z kuší a arkebuz, nebo do nich bodali píkami. Mělo to ale svou praktickou stránku: Všichni totiž věděli, že za každého mrtvého janičáře, jehož výcvik trval velmi dlouho a byl velmi nákladný, jen těžko najdou Turci náhradu.
Když v 17.35 zapadlo slunce, otočila se křesťanská flotila zvolna k domovskému přístavu.
Boj trval osm hodin. Výsledek přinesl Svaté lize přesvědčivé vítězství. Křesťanští bojovníci osvobodili na 12 000 otroků. Přibližně 8 000 křesťanů ten den vykoupilo svobodu Evropy svým životem. S sebou z tohoto světa vzali k poslednímu soudu téměř 30 000 muslimů. Konečná bilance byla pro Turky tragická - kromě tolika padlých, dvojnásobného množství raněných a 10 000 zajatých mužů, se sultán musel smířit se ztrátou 180 galér.
Vítězství spojených námořních sil v Korintském zálivu v bitvě u Lepanta 7. října 1571 otřáslo tureckou silou ve Středomoří tak, že už se z ní nikdy nevzapamatovala. Éra muslimských vítězství, hrozeb, teroru a dobývání Evropy se pomalu ale jistě chýlila ke konci.
Vypráví se, že kolem třetí hodiny odpolední se papež ubíral chodbou svého římského paláce z modliteb do kanceláře. Najednou se zastavil, pohlédl z okna a řekl: "Díky Panně Marii... Zvítězili jsme!" Z vděku za tuto pomoc papež sv. Pius V. vyhlásil 7. říjen za svátek Panny Marie Vítězné.
I my, Evropané 21. století, buďme vděční za to tehdejší zázračné vítězství. Bez něj bychom nebyli. Bez něj bychom neměli naši civilizaci a naši kulturu. Vybojovali ho pro nás společně muži mnoha národů - Španělé, Italové, Chorvati, Němci, Rakušené... i Češi. A tak je to znovu i dnes. Společně zvítězíme, nebo společně padneme.
Zájemcům o bližší fakta doporučuji tuto KNIHU