p.png)
Španělští Tercios proti japonským samurajům
Vzhledem ke geografické poloze západní Evropy oproti Japonsku se v historii nestávalo příliš často, aby se Evropané a japonští samurajové proti sobě utkali v boji. Pro dnešního obdivovatele japonských bojových stylů je tedy obtížné, aby dokázal pouze na základě dojmů z filmových scén a jevištních budoshow posoudit praktickou hodnotu systému, jehož tréninku věnuje svůj čas a úsilí. K několika takovým případům došlo koncem 16. století v rámci pronikání evropských obchodníků na asijský trh, když jejich osobní bezpečnost a ochrana obchodních zájmů vyžadovaly přítomnost alespoň malých vojenských oddílů.
Jednou z nemnoha vzácných a přitom celkem podrobně popsaných událostí, na nichž můžeme porovnat bojovou efektivitu evropských vojáků s dnes až bájnou válečnickou zdatností japonských samurajů, je série bitev na břehu řeky Cagayan. Jde o nejdelší řeku filipínského ostrova Luzon. Ten se od roku 1570 nacházel v majetku španělské koruny, přičemž v rámci Španělské východní Indie spadal pod správu místokrále Nového Španělska, který sídlil v Ciudad de México, u nás známějším pod anglickým názvem Mexico City.
V té době byly Filipíny častým cílem loupeživých nájezdů japonských pirátů zvaných Wokou, kteří kradli a plenili v pobřežních vesnicích. Při tom se samozřejmě nevyhýbali ani vypalování domů, znásilňování žen a zabíjení mužů, kteří se je pokusili bránit. Časem intentita pirátských nájezdů v některých loklitách Luzonu přerostla v jejich trvalou přítomnost. Aparri, významné město na severu ostrova, bylo založeno Wokou jako stálá základna, z níž se stal v podstatě pirátský městský stát. Právě v okolí Aparri došlo roku 1582 k bojům mezi Španěly a Japonci.
Než Španělé připojili ostrov Luzon k území Nového Španělska, měli japonští piráti na Filipínách snadné živobytí. Filipínští vesničané se dobře vyzbrojeným a vycvičeným japonským róninům (samurajům bez pána), kteří tvořili významnou část posádek lodí Woky, nedokázai bránit. Ale s příchodem španělských vojáků se karta obrátila.
Od roku 1573 přijížděli na Luzon japonští obchodníci, aby tam směňovali svoje stříbro za španělské zlato. Tato obrovská kumulace bohatství byla pro piráty neodolatelným lákadlem. A stala se také důvodem, proč se jich v roce 1580 v ústí řeky Cagayan vylodila obrovská horda. Pirátský útok na filipínské pobřežní vesnice byl zničující. Povraždili stovky vesničanů i obchodníků, vypálili domy a ukradli obrovské množství zlata a stříbra. Královský guvernér Gonzalo Ronquillo de Peñalosa samozřejmě nemohl něco takového nechat bez odezvy a začal tuto tristní situaci neprodleně řešit. Krále Filipa II. informoval v dopise ze dne 16. června 1582: "Japonci jsou tady nejbojovnějším národem. Přivážejí si dělostřelectvo a mnoho arkebuzírů i pikinýrů. Nosí i železné brnění. Všechno to mají od Portugalců, kteří jim to k záhubě svých vlastních duší dodali..."
Vůdce pirátů Tay Fusa v té době znovu shromáždil flotilu osmnácti sampanů a vyplul na loupežnou výpravu směrem k filipínskému souostroví.
Aby tuto děsivou hrozbu zastavil, pověřil guvernér Gonzalo Ronquillo de Peñalosa zkušeného vojáka a kapitána španělského námořnictva, hidalga Juana Pabla de Carrión, aby se s piráty vypořádal. Ten se, ačkoliv mu v té době bylo už 69 let a na Filipínách si mohl užívat zasloužený odpočinek, chopil svěřeného úkolu s velkým nadšením. Avšak zatímco v pirátských posádkách bylo kolem tisícovky róninů a pěšáků ašiguru vyzbrojených kopími, Španělé měli na celém Luzonu všeho všudy kolem pěti set ozbrojených mužů, z nichž bylo jen padesát elitních bojovníků jednotek Tercios. To však nemohlo španělského hidalga ani náhodou zastavit. Vzal pod svoje velení čtyřicet vojáků Tercií, padesát námořníků a stovku domorodých dobrovolníků, nalodil je na svoji vlajkovou galéru La Capitana, lehkou loď San Yusepe a pět lehkých člunů - a vyrazil na Japonce.
Flotila brzy natrefila na velkou japonskou džunku, která právě útočila na pobřežní vesnici. Carrion ani okamžik nezaváhal a vydal kormidelníkovi své vlajkové lodi rozkaz ke změně kurzu přímo proti pirátské plachetnici. Dělostřelci z La Capitany na ni vypálili několik salv, kormidelník dal plný rejd a lana s háky vylétla směrem k jejímu ráhnoví. Během chvilky zkušení námořní pěšáci přeskákali na palubu japonské lodi a začal nemilosrdný boj.
Španělé však velmi brzy zjistili, že odhad počtu Japonců na palubě džunky silně podhodnotili a že si s tak početnou přesilou nedokáží poradit, navíc když byli piráti vyzbrojeni i portugalskými arkebuzami. Carrión měl na sobě ocelovou zbroj a helmu se sklopným hledím, proto se vrhl dopředu a snažil se svým mužům prosekat cestu. Přitom se srazil se samurajem v plné zbroji a s katanou. Carrión byl v souboji úspěšnější. Rónin padl, proboden mečem z toledské oceli. Nicméně Španělé byli z paluby japonské džunky postupně vytlačeni a boj se přenesl na palubu La Capitany.
Tam ale byli Španělé doma. Na zadní palubě galéry se rychle zformovali do útvaru Tercie a namířili píky proti útočícím Japoncům, zatímco jejich arkebuzíři ze zadních řad drtili piráty salvami rozpáleného olova. Mezitím na místo boje dorazila také loď San Yusepe a zasypala pirátskou džunku dělovými koulemi. Samurajové pochopili, že bitvu proti Španělům nevyhrají. Nakonec ti, kteří nezůstali ležet na zakrvácené palubě La Capitany, naskákali do moře, aby se pokusili doplavat ke břehu. Jenže těžké brnění je táhlo ke dnu a většina z nich se utopila.
Po přeskupení se španělská flotila vydala proti proudu řeky Cagayan. Brzy narazila na osmnáct sampanů Taye Fusy, zakotvených vedle opevnění, které nechal postavit nedaleko od břehu. Piráti se právě vyloďovali a vynášeli z lodí zásoby a meteriál.
Carrión lstivým manévrem vylákal pirátské lodě z jejich obranných pozic na volné moře, kde je mohla silnější španělská děla s mnohem delším dostřelem celé hodiny beztrestně bombardovat. Když kanonáda skončila, na moři poblíž ústí řeky se pohupovaly dřevěné trosky osmnácti sampanů a těla dvou stovek mrtvých a zraněných Japonců.
Mezi tím se zkušeným španělským velitelům podařilo s doprovodnými plavidly přistát u břehu a vylodit námořní pěchotu. Když je Japonci uviděli připlouvat, začali proti nim pálit ze všech děl, která měli na pevnině. Španělé, nehledě na ostřelování, spěšně vybudovali obranný val a začali Japoncům údery vracet.
Pro piráty se situace nevyvíjela příliš dobře, proto se pokusili vyjednávat. Navrhli kapitánovi Carriónovi, že pokud jim vyplatí náhradu za jejich ztráty, stáhnou se z Luzonu. Ovšem na něco takového by španělský dědičný šlechtic nemohl nikdy přistoupit, pokud by si nechtěl ušít z ostudy kabát a uvrhnout svůj rod do věčné hanby. Bez přemýšlení jakoukoliv dohodu se zločinci odmítl.
Rozčarovaní, ale stále sebevědomí piráti, vědomi si své drtivé početní převahy, se rozhodli vzít španělský val ztečí. Proti necelým dvěma stovkám Španělů se do zběsilého útoku vrhlo šest set samurajů a ašigarů. Obránci skrytí za valem, ale zejména čtyřicet pikenýřů a arekbuzířů, zformovaných do útvaru Tercie, je opakovaně odráželo a způsobovali jim těžké ztráty.
Španělé první útok úspěšně odrazili, ale zaskočilo je šílené sebevražedné chování samurajů, kteří se vrhali proti hrotům jejich pík ve saze zachytit je rukama a vykroutit je pikenýrům z dlaní. Španělé se s něčím takovým nikdy nesetkali. Byli tím šokováni, proto se Japoncům podařilo několika pikenýrům vyrvat jejich zbraň z rukou. Španělskou formaci to poněkud narušilo a hrozilo nebezpečí, že kdyby se to mělo opakovat ve více případech, celá formace by se mohla rozpadnout.
Zkušený Carrión si ale věděl rady. Rozkázal, aby si pikenýři potřeli ratiště pík blízko hrotu olejem. Když pak Japonci zahájili další útok, klouzala překvapeným samurajům ratiště španělských pík v dlaních a hroty bez potíží pronikaly do jejich těl. Válečný stroj Tercie se opět rozběhl na plné obrátky a díky naolejovaným píkám a pravidelným salvám arkebuz utopil v krvi i druhý japonský nápor.
Kolem španělského valu teď ležely desítky těl mrtvých pirátů, ale Španělé už spotřebovali skoro všechen střelný prach. Carrión se připravil na poslední boj. Nechal z La Capitany přinést jedno dělo a naládovat ho většinou zbývajícího prachu s kartáčovou střelou. Aby španělskou obranu co nejvíce posílil, rozkázal, aby se k Tercii připojili i námořníci a hrstka zbývajících věrných Filipínců.
Japonci zahájili třetí útok. Kartáč z děla smetl první desítky samurajů.
Bojující strany se tvrdě srazily. V souboji s menšící se přesilou japonských samurajů začali Španělé postupně získávat navrch. Projevila se nejen jejich kvalitnější evropská zbroj, ale také mnohem lépší bojové schopnosti. Zatímco se japonské katany od pancířů španělských vojáků jen neškodně odrážely, nebo se rovnou lámaly, meče z toledské oceli pronikaly japonskou zbrojí jako máslem. Navíc se ukázalo, že španělská škola šermu měla daleko vyšší úroveň než japonská. Zaskočení róninové s překvapením zjistili, že Španělé jsou výrazně lepší šermíři než oni.
Když se konečně po hodinách bojů japonská početní převaha srovnala, vyrazili Španělé do protiútoku. S pokřikem "Santiago" (což znamená sv. Jakub) se divoce hnali vpřed a sráželi otřesené samuraje k zemi. Ačkoliv jich zbývalo už jen sotva třicet nezraněných, hnali zbytek róninů až do džungle, kde vyděšení piráti hledali záchranu v hustých křovinách. Tam se nakonec japonská zbroj ukázala být výhodou, protože Španělé v těžkých pancířích a helmách nestačili jejich tempu a poražení Japonci jim ve spleti kmenů a větví utekli. I tak většinu pirátů zabili.
Mezi piráty, kteří si ten den zachránili život, byl i jejich vůdce Tay Fusa.
Do rukou vítězných Španělů padla řada vzácných katan a samurajských zbrojí. Nejkrásnější kousky byly poslány do Španělska jako dar králi.
Intenzita pirátských útoků od té doby klesla na minimum a Japonci, jak tomu bývalo dřív, připlouvali na Filipíny hlavně za obchodem. Když se situace v oblasti uklidnila, založil tam Juan Pablo de Carrión město Nueva Segovia, které se dnes jmenuje Lal-lo.
Ačkoliv Španělé v roce 1590 navázali s Japonci mírové obchodní vztahy, daimjó (nejmocnější feudální pán v Japonsku) Tojotomi Hidejoši se opakovaně pokoušel zavést na Filipínách japonský protektorát. Nicméně Španělé tomu vždy úspěšně zabránili. Španělsku se podařilo udržet si kontrolu nad Filipínami až do roku 1898, kdy ostrov, za pomoci filipínských zednářů, padl do rukou Spojených států.