SOUDCI A JEJICH ZLOČINCI
V komunisty ovládaném Československu konce čtyřicátých a po celá padesátá léta platila tzv. "revoluční spravedlnost". Protože však smyslem revoluce není nastolení objektivní spravedlnosti, nebo změna obecných poměrů k lepšímu, ale likvidace nepřátel úzké skupiny profesionálních revolucionářů a následné získání neomezené a nikým nekontrolované moci, vypadala podle toho i "revoluční spravedlnost". Ačkoliv prý byla původně namířena proti buržoazním "pijavicím", "nepřátelům lidu" a "reakčním živlům", její proletářskou údernost na sobě záhy pocítili také vrcholní komunisté, kteří se znelíbili jiným mocným komunistům a byli vybráni coby důkaz stranické ostražitosti a permanentní revoluce. Asi nejznámějším případem je divadelní představení, známé pod názvem "Slánského proces".
Rudolf Slánský se narodil v roce 1901 v Nezvěsticích na Plzeňsku, v rodině židovského obchodníka Šimona Slánského. Absolvoval gymnázium v Plzni, ale po konci první světové války odešel do Prahy, kde se spikl s levicovými intelektuály. Také byl aktivní v sionistickém skautském oddílu Techelet lavan.
V roce 1921 vznikla Komunistická strana Československa. Slánský do ní vstoupil ještě téhož roku a záhy se stal profesionálním komunistou. Od poloviny roku 1925 do ledna 1929 působil v různých stranických funkcích v Ostravě. Po V. sjezdu KSČ byl vedoucím tajemníkem v Praze a členem ÚV KSČ. Roku 1930 přešel do ústředního sekretariátu KSČ. V roce 1932 byl za výroky "ať žije Rudá armáda" a "ať žije světová revoluce" odsouzen do vězení na jeden měsíc nepodmíněně. Po propuštění vedl do roku 1935 organizační oddělení KSČ.
V roce 1934 bylo Masarykovi už 84 let a měl za sebou mrtvici. Jenže Beneš, kterého chtěl dosadit do prezidentského křesla jako svého nástupce, neměl tehdy dostatečnou podporu ani ve vlastní straně, natož mezi krajní pravicí, nebo u komunistů. Protože by Beneš ve volbách nevyhrál, rozhodl se Masaryk kandidovat ještě počtvrté, což mu umožnila výjimka z ústavního zákona. KSČ proti němu postavila do voleb Gottwalda. Jenže ten si, kromě volební porážky, za své agresivní výroky, použité během předvolební kampaně, vysloužil trestní stíhání. Než by šel do vězení, raději uprchl do Sovětského svazu. Během tohoto exilu Gottwalda v čele KSČ zastupoval Slánský. Jenže Masaryk už v prosinci 1935 ze zdravotních důvodů rezignoval a byly vypsány nové prezidentské volby. Slánský, společně se Švermou, v roce 1935 podpořil zvolení Edvarda Beneše prezidentem republiky. Díky Slánskému byl tedy Beneš v roce 1935 zvolen i komunistickými hlasy. Podle toho také vypadala jeho další politika a její vyvrcholení v únoru 1948.
Jak známo, revoluce nezná lítost a má neuhasitelný apetit, proto nakonec často požírá i svoje vlastní děti. A děti revoluce se s velkou chutí požírají navzájem. Ani v případě Gottwalda a Slánského tomu nebylo jinak. Komunistický prezident Antonín Novotný později vyprávěl, jak Gottwald v průběhu procesu se Slánským a jeho skupinou jednou větou rozhodl o vině a trestu zavržených soudruhů, když stroze prohlásil: "Dáme jedenáct špagátů a tři doživotí!"
Popel popravených soudruhů z procesu se Slánského skupinou estébáci rozsypali kdesi na zledovatělé silnici. Chtělo by se cynicky poznamenat, že aspoň po smrti byli lidem užiteční.
Podobně přímočarý jako soudruh Gottwald dokázal být i proslulý Karel Vaš, když obžalovanému generálu Píkovi bez skrupulí oznámil: "Vy musíte být odsouzený, na vás má zájem páté oddělení". Myslel tím páté oddělení OBZ, tedy komunistické tajné služby "Obranné zpravodajství".
Karel Vaš byl agent NKVD, důstojník OBZ, soudce a prokurátor v divadelních soudních procesech. Známý je klíčovým podílem na justiční vraždě gen. Heliodora Píky. Narodil se v Užhorodě na Podkarpatské Rusi, do maďarsky mluvící rodiny židovského advokáta Hynka Vaše a jeho manželky Hedviky, rozené Deutschové. V sedmnácti letech, roku 1933, vstoupil do KSČ a stal se tajemníkem komunistické organizace "Hnutí přátel Sovětského svazu a demokratického Španělska".
Jako člen OBZ československé brigády v SSSR byl zodpovědný za přeřazení stovek pro sovětské komunisty nepohodlných československých vojáků do trestních oddílů, což de facto zmanenalo jejich odsouzení na smrt. Po válce pak organizoval deportace stovek československých občanů do sovětských gulagů.
Jemu podřízené bezpečnostní oddíly zavraždily v Postoloprtech dva až tři tisíce německých civilistů. Na jeho přímý rozkaz zavraždily také osm civilistů v Kroměříži a dvanáct v pražských Kobylisích. Jako prokurátor a soudce ve vykonstruovaných politických procesech navrhl nebo vynesl po únoru 1948 desítky trestů smrti.
Revoluční spravedlnost byla v komunisty ovládaném Československu utvářena "Teorií soudních důkazů v sovětském soudnictví" stalinistického prokurátora Andreje Vyšinského, podle níž nebylo potřeba žádných faktických důkazů, pokud se obviněný ke zločinu přiznal. Presumpce neviny přitom existovala jen na papíře a právo obviněného na asistenci obhájce během vyšetřování zcela zaniklo. Přiznání obviněného bylo komunistickou justicí přijímáno jako vrcholný důkaz a získání tohoto vrcholného důkazu měli na starost vyšetřovatelé. Ti se velmi rychle naučili dostat přiznání z libovolného obviněného, protože používali vysoce efektivní metody, kterým odolali jen psychicky a fyzicky extrémně odolní jedinci. Metody, jakými toho dosáhli, nikdo nezkoumal a nikdo do nich nezasahoval. Pokud se ale přece jenom našel někdo, kdo by chtěl jejich vyšetřovací metody usměrňovat, komunistické orgány mu v tom dokázaly účinně zabránit. Důležitý byl pouze předem objednaný výsledek.
V procesu dvou žen, Vetiškové a Holubové, se ukázalo, že proti nim vznesená soudní obžaloba stojí na přiznáních, vynucených nepopsatelně bestiálním bitím. Jedna z žen byla zbita tak, že dokázala spát pouze v kleče a s hlavou mezi lokty. Vyšetřovali je dva nově přijatí příslušníci SNB, Wolf a Čadek, oba bez jakékoliv kriminalistické průpravy. Když na ně prokurátor Dr. Fišer a předseda mimořádného lidového soudu Dr. Černík uvalili vyšetřovací vazbu, svolalo Rudé právo partyzány a lid na Pankrác protestovat proti tomu, jak je tam "urážena revoluce".
Podobně postupovala KSČ v procesu s Dominikem Čiperou, vrcholným manažerem zlínské firmy Baťa, který byl za okupace členem jedné z protektorátních vlád. Komunisté rozběhli ve Zlíně podpisovou kampaň, pomocí níž chtěli tlačit na rozhodnutí soudu. Rudé právo o procesu informovalo způsobem, který s novinařinou neměl absolutně nic společného. Podstatná fakta byla čtenářům buď úplně zatajena, nebo vytržena z kontextu. Čtenáři Rudého práva se nedozvěděli nic o Čiperově spolupráci s odbojem, natož pak o tom, jak z fondu Baťových závodů a se souhlasem vdovy po Tomáši Baťovi, paní Marie Baťové, opatřil šest milionů korun pro odboj na Slovensku. Komunistický tisk se také z "neznámého důvodu" nezmínil, že sedm set tisíc korun z této částky převzal Karol Šmidke pro komunisty. Dr. Vavro Šrobár před Národním soudem dosvědčil, že bez této finanční injekce by se žádné Slovenské národní povstání nekonalo. Rudé právo také zapomnělo svoje čtenáře informovat, že ve prospěch Dominika Čipery svědčila i vdova po nacisty popraveném generálovi Eliášovi a generálové Ferjenčík, Kudláček a Novák. Ačkoliv byl Čipera nakonec osvobozen, sama skutečnost, že byl vůbec vězněn, souzen a veřejně hanoben, vypovídá o "revoluční spravedlnosti" velmi mnoho.
Ukázkovým příkladem komunistického justičního divadla, zinscenovaného za účelem splnění předem daného politického záměru, byla série procesů, známých jako "babický případ" z roku 1951. Celá událost byla od začátku do konce jasná provokace, směřující k jedinému cíli – k zatčení, odsouzení a vraždě nevinných lidí, kteří byli vybráni jen proto, že svým "třídním původem", náboženským přesvědčením a antikomunistickým smýšlením představovali jakýsi vzor "třídního nepřítele".
Sestava obžalovaných odpovídala spektru té části společnosti, která měla být brutálními rozsudky zastrašena a pak případně obviněna z jakési vágní ideové "spoluviny". V prvním procesu, který začal 12. července 1951, stanuli před Státním soudem v Jihlavě dva katoličtí kněží a dvanáct dalších obviněných. Dva z nich, lesník František Kopuletý a Antonín Plichta, byli v době okupace aktivními účastníky domácího odboje proti nacistům a spolupracovníky výsadku Spelter, který seskočil v noci 4. května 1944 poblíž Kramolína u Třebíče.
O metodách "revoluční spravedlnosti" si dokážeme utvořit celkem jasnou představu, když si dáme do souvislostí několik údajů:
Oficiální historik babického případu Ota Holub píše, že "začátek procesu byl ještě v průběhu výslechů stanoven na 12. červenec, ale znění žaloby bylo obviněným doručeno pouhé tři dny předtím, 9. července. Protože dva z obviněných byli zatčeni a vzati do vazby teprve 3. července, zbývalo na výslechy svědků a obviněných, na vypracování znaleckých posudků a na přípravu celého znění obžaloby jenom pět dní a několik hodin".
V prvním babickém procesu bylo obžalováno čtrnáct mužů. Byli obviněni z velezrady, sabotáže, vraždy a loupeže. Antonín Mityska, Antonín Plichta, Drahoslav Němec, František Kopuletý, Antonín Škrdla a dva katoličtí kněží, Václav Drbola a František Pařil, byli odsouzeni k smrti. Další dva obvinění vyfasovali doživotí, zbylí dostali vysoké tresty odnětí svobody. Přitom, když došlo k vraždě funkcionářů KSČ v Babicích, byli někteří z nich už dávno ve vazbě. To ale komunistickým vyšetřovatelům nezabránilo, aby je zcela absurdně obvinili alespoň z "návodu k vraždě" a poslali je na šibenici. Tyto šílené metody rozsévání hrůzy a terorizování okupované nepřátelsky naladěné společnosti jako by z oka vypadly nacistickým rozsudkům smrti, vynášeným za "schvalování atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha" nad občany, kteří už dávno seděli v cele Gestapa a vůbec nevěděli, že k nějakému atentátu došlo.
Ovšem rozdíl mezi nacistickou okupační spravedlností a komunistickou revoluční spravedlností byl přece jenom podstatný – ani nacistický represivní aparát, známý svou bezvýhradnou absencí shovívavosti k "nepřátelům Říše" a precizní výkonností úředního aparátu, by nedokázal objasnit činnost každého jednoho ze čtrnácti obviněných, odhalit a určit jejich vzájemné propojení, konfrontovat jejich výpovědi, vyslechnout svědky, nechat vypracovat znalecké posudky a připravit soudní obžalobu během pěti dní.
Komunistická Státní bezpečnost to zázračně dokázala, takže dr. Handl a lidový prokurátor Emil Eichler tuto obžalobu včas podali. Podle již citovaného Oty Holuba "prokuratuře i obhájcům byla ponechána zákonem zaručená doba pro přípravu obžaloby a procesu". Předtím ovšem "orgánové pracovali denně dvacet hodin ze čtyřiadvaceti" a "museli se spokojit se čtyřmi hodinami spánku". S kolika hodinami spánku se museli spokojit vyslýchaní vězňové, o tom se soudruh Holub nezmínil. Ovšem podstatné bylo, že "senát Státního soudu byl s obžalobou spokojen".
K dokreslení situace zbývá jen citovat svědectví vězně, který v té době obýval jdenu z cel jihlavské StB: "Už dva dny před začátkem procesu bylo připraveno sedm rakví".
Jak už to bývá, když je právo nahrazeno zločinem a zdravý rozum je vyměněn za absurditu, tragédie začíná být k nerozeznání od komedie. Tak se například mohlo stát, že předseda ústeckého soudu Kubánek přišel s tzv. "Ústeckou výzvou", v níž nabádal ostatní československé soudce k soutěži "o zvýšení rozsudkové produktivity".
Za dvacet let trvání první republiky vynesly československé soudy celkem 415 rozsudků smrti, z nichž devět odsouzenců bylo skutečně popraveno. Ostatním čtyř stům šesi byl trest změněn cestou milosti na doživotní nebo dlouholeté vězení.
Člen sociální demokracie a ideový komunista Alois Šťastný, pachatel atentátu na ministerského předsedu Karla Kramáře, byl za svůj vražedný útok odsouzen k osmi letům odnětí svobody. Na osobní přímluvu přeživšího Kramáře byl omilostněn ještě před odpykáním celého trestu.
Komunista Josef Šoupal, vrah ministra financí Aloise Rašína, nedostal provaz, ale dvacet let odnětí svobody. Kvůli vzpurnosti si trest odpykal celý a na svobodu se dostal až v roce 1943. Přejmenoval se na Ilju Pravdu a po válce žil v Sudetech. Zřejmě se mu zalíbil nějaký ten domek po odsunutých Němcích... Cítil se celkově zneuznaný, ale nejvíc ho prý mrzelo, že mu soudruzi odmítli vrátit stranickou legitimaci, ačkoliv se po roce 1948 snažil do KSČ znovu vstoupit.
Ještě než v roce 1959 zemřel, začal psát svoje paměti. Dodatečně v nich potvrdil, že vražda Aloise Rašína nebyla z jeho hlavy, ale šlo o širší spiknutí komunistů z Německého, dnes Havlíčkova Brodu, které vedl Theodor Eisler. Šoupal si prý vraždu vylosoval 9. září 1922 na schůzi komunistické buňky, která se konala v bytě Theodora Eislera. Prý po tomto losu účelově vystoupil z KSČ, aby stranu svým budoucím činem nediskreditoval. Nicméně tvrdil, že losování, jímž na něj padlo uskutečnění Rašínovy vraždy, bylo zfalšované. Zřejmě v narážce na Eislerův židovský původ ho označil jako "odpornou kabalu".
Za první republiky, ačkoliv tehdejší doba byla ovlivněna morálními dozvuky světové války, byla tendence udělovat trest smrti jenom zcela výjimečně. Tato praxe pocházela ještě z dob Rakouska – Uherska.
Za čtyřicet tři roky, v letech 1874 až 1917, byli v Čechách, na Moravě a ve Slezsku popraveni dvacet čtyři odsouzení zločinci. Mezi lety 1904 až 1914 nebyl v českých zemích popraven ani jediný ze 146 zločinců odsouzených k trestu smrti.
V Uhersku, zahrnujícím tehdy mnohem větší území, než tvoří dnešní Maďarsko, bylo za dvacet osm let, mezi roky 1882 a 1910, popraveno třicet osm odsouzených. Mezi lety 1891 až 1910 popravili v celém Uhersku jen devět osob.
Naproti tomu v roce 1951 byl v komunistickém Československu počet ukládaných trestů smrti tak vysoký, že ministerstvo spravedlnosti zdůvodňovalo odkládání soudních procesů následovně: "Dříve není odsouzení všech těchto případů možné, protože by se nám tresty smrti příliš hromadily v krátkém časovém úseku." Popravy byly vykonávány především v Praze a v Bratislavě, ale někdy i v Plzni, v Nitře a v Jáchymově.
Od října 1948 do konce roku 1952, za dobu o něco delší než tři roky, vynesl Státní soud 233 rozsudků smrti, z nichž bylo v tomto období 178 vykonáno. Ovšem to je jen omezený časový úsek z celkové doby trvání "revoluční spravedlnosti". Rozsudky smrti byly v politických procesech vynášeny už před říjnem 1948 a několik let po roce 1952. Navíc se uvedená čísla vztahují jenom na Státní soud. Nejsou v něm tedy zahrnuty tresty smrti vynesené u krajských soudů a u vojenských soudů.
Kolik československých občanů bylo komunistickým režimem odsouzeno celkem, tedy nejen k trestu smrti?
Přesná čísla nelze dohledat, protože mnoho politických "zločinů" bylo záměrně maskováno jako kriminální. Například cestování do sousední země je v běžné společnosti zcela legitimní čin, ale komunisté z něho udělali hrdelní zločin. Střílení na hranicích a dlouholeté tresty pro "kopečkáře" se staly realitou života pod vládou komunistů.
Českoamerický fotograf Antonín Kratochvíl svého času dospěl k číslu 217 000 osob, postižených režimem.
Spisovatel Václav Šikl píše, že pouze během května a června 1949 prošlo jenom Pákráckou věznicí na čtyři sta armádních důstojníků.
Podle jiného dílčího údaje bylo před rokem 1968 odsouzeno 6174 řeholnic a řádových kněží, kteří si odpykali v souhrnu 32 016 let ve věznicích a koncentračních táborech.
V roce 1949 bylo ve vazbě Státní bezpečnosti pětadvacet tisíc osob.
Západní diplomati v Praze odhadovali počet politických vězňů na dvacet až třicet tisíc v roce 1949 a na sto dvacet tisíc v roce 1952.
Taková byla doba, kdy si soudci prostě našli svoje zločince.
Zpracováno podle ZDE