Přežívají konec světa

V nabídce našeho CRUSADERS SHOPu najdete tenkou, ale informacemi nabitou brožurku Přežili konec světa. Tři muži v ní, nezávisle na sobě, popisují, jak prožívali konec světa, který předtím celý život znali. Dva z nich prožili válečné roky 1992 - 95 v nepřáteli obklíčeném bosenském městě. Poslední z nich popisuje svoje zkušenosti z přežívání těžké ekonomické krize, která v letech 2001 - 2005 drtila Argentinu. Z prosperující, ekonomicky soběstačné země, která vyvážela potraviny do poloviny světa, udělala hladem zmírající banánovou republiku. Z jejich příběhů se můžeme poučit a ti chytřejší z nás to také udělají. Mnozí jiní však nad tím mávnou rukou. Je to přece minulost...

Jenže minulost má jednu velmi neblahou vlastnost - ráda se v různých obměnách a na různých místech opakuje. Útrapy, hlad, beznaděj a násilí, kterým v minulosti museli čelit lidé na Balkáně, nyní prožívají jiní lidé na jiném konci Evropy, v okupovných městech a vesnicích na jihovýchodě Ukrajiny.

Město Cherson, ležící na břehu řeky Dněpr, obsadily bez většího boje síly Ruské federace na začátku března 2022, hned několik dní po zahájení invaze. Jeho dobytí zůstává největším vítězstvím Ruska v této válce a stále jedním z mála velkých měst, které se Rossijské armádě podařilo získat. V posledních týdnech však ukrajinské síly udeřily na tři klíčové mosty přes Dněpr, čímž se staly prakticky neprůjezdné pro těžká vozidla. Cílem je zaškrtit ruské zásobovací trasy a odříznout ve městě tisíce vojáků. Zdá se, že ukrajinská protiofenziva u Chersonu je každým dnem na spadnutí.

Navázat kontakt s někým, kdo stále přežívá, uvězněn v okupovaném Chersonu, je těžké. Většina domácích lidí se pochopitelně buď bojí riskovat, nebo nemají internetové spojení s vnějším světem, nebo prostě nemají telefon. Ukrajinské mobilní sítě byly vypnuty a nahrazeny ruskými. Ty jsou ale odposlouchávané a neumožňují mezinárodní hovory. Google, Instagram a YouTube jsou blokovány a přístup k mezinárodním zprávám je téměř nemožný.

Ve městě je jedna malá oblast, z níž se stále dá dovolat přes ukrajinské mobilní operátory. Někteří lidé vědí, kde je a chodí tam posílat a přijímat zprávy. Ve vesnicích mimo Cherson lidé šplhají na střechy a hledají signál. 

Setkání s přáteli nebo s rodinou vyžaduje plánování a odvahu. „Předem si domlouváme přesnou hodinu a přesné místo srazu a nemůžeme už domluvený termín měnit, protože to je pak velmi složité,“ řekl nám jeden z obyvatel. "Píšeme si vzkazy a necháváme je na určitém místě. Používáme kódovaný jazyk."

Nedávno byl vydán samizdat odporu. Po setmění roznášejí odvážní dobrovolníci tiskoviny do poštovních schránek. Ukrajinský odpor uvnitř města informuje lidi o poloze ruských kontrolních stanovišť.

Strávili jsme týdny v rozhovorech s lidmi, kteří nedávno unikli z Chersonu. Zaznamenali jsme jejich příběhy o životě v okupaci. Vyprávěli nám, jak lidé každý den mizí. Slyšeli jsme od nich o pojízdném krematoriu, v němž mají okupanti pálit mrtvory, aby zakryli vlastní ztráty a zbavili se těl Ukrajinců, které mučili a zabili. "Černá auta přijíždějí uprostřed noci a odvážejí lidi," řekl jeden z obyvatel. Někteří se po týdnech vracejí, ale mnohé už nikdo nikdy neuvidí. 

„Není tam skoro žádná lékařská péče, léky jsou velký problém,“ řekla nám Lilia z Oděsy. Právě dorazila z Chersonu a musela projít přes devatenáct ruských kontrolních stanovišť, než mohla uniknout. "Nyní začali dovážet potraviny z Ruskem okupovaného Krymu, ale jsou velmi drahé," řekla. "To je ten problém - zboží se objevilo, ale nemůžete si ho koupit, protože na něj nemáte peníze." Základní služby, jídlo a léky, jsou buď nedostatkové, nebo jsou neúměrně drahé a život začíná být "zoufalý". Kvůli nedostatku masa se lidé stali vegetariány a jeden člověk, s nímž jsme mluvili, řekl, že jsou nyní „na pokraji hladu“.

Všichni mluví o životě ve strachu z ruských okupantů. "Je to děsivé," říká Olena. "Nevíte, co mají v hlavě. Nevíte, co s vámi udělají. Bojíte se něco říct. Vždycky si dáváte pozor na jazyk, protože nemůžete nazývat věci pravými jmény. Možná vedle vás na lavičce sedí ruský voják a poslouchá vás. "V rozhovorech a psaných zprávách nikdy nepoužíváme jména a adresy. Někdy se při osobní schůzce dohodneme na kódových slovech."

Olena pokračovala: "Pokud se zmíníte o pohybu nepřátelské techniky, pak musíte smazat veškerou korespondenci, abyste v telefonu nic neměli. Protože vás na ulici mohou kdykoliv zastavit a chtít, abyste jim ukázali svůj telefon."

Vyprávěla nám příběhy lidí, kteří byli zajati a drženi ve sklepech a zabiti elektrickým proudem za vyvěšení ukrajinské vlajky. Ale přesto, navzdory okupaci, někdo namaloval žluté a modré barvy na sloupy a na zdi domů.

Poté, co jsme neúspěšně podnikli mnoho různých pokusů, nakonec jsme navázali kontakt s člověkem, který je stále v Chersonu. "Chápu, že pro lidi je to někde daleko," říká Dmytro. "Možná už je ani nebaví číst každý den ve zprávách o Ukrajině." 

Vypráví nám, že na předměstích chodí ruští vojáci po ulicích opilí: "V jedné ruce láhev alkoholu, v druhé samopal." Má pro to vysvětlení: "Možná je to tím, že očekávají nadcházející protiofenzívu, ale chování ruských vojáků se za posledních pár týdnů změnilo. Dobývají se do domů a garáží. Hledají tam zbraně. Strašně se bojí." Pak popisuje život civilisty v nepřítelem obsazeném městě: "Téměř na každé křižovatce je kontrolní stanoviště. Všechna auta a autobusy kontrolují. Každý musí neustále ukazovat doklady."

Široce se rozhovořil o tom, že rodiny ruských vojáků, které se přistěhovaly do Chersonu poté, co byl okupován, nyní ze strachu z ukrajinského protiútoku odešly. A my jsme se z ukrajinských vojenských zdrojů dozvěděli, že ruští velitelé se stáhli z Chersonu na druhý břeh Dněpru. Dmytro říká: "Abych byl upřímný, jestli z Chersonu odešli třeba dva generálové nebo pět plukovníků, se nijak neprojeví. Ale obyčejní vojáci, ruští okupanti, se začali chovat velmi drze. Je jasné, že nemají absolutně žádnou disciplínu. To nepřímo potvrzuje, že nejvyšší důstojníci museli utéct. Ale nikdo to neviděl, protože se neukazují. Jak se dostali na druhou stranu Dněpru... Musela to být nějaká tajná operace."

V knížce Přežili konec světa jsme zveřejnili zkušenosti z minulosti. Bosna je od českých hranic přibližně jen 800 km.

V tomto krátkém článku je vylíčena přítomnost, která se právě teď odehrává 1500 km od nás. Je to jen asi dvacet hodin jízdy autem.

Co přinese budoucnost..? 

Zdroj: ZDE