JAK SE RVÁVALI NAŠI PRADĚDOVÉ
Možná jste už četli moji poslední knihu Jak vítězit ve rvačkách. Pokud ne, pak vám ji samozřejmě vřele doporučuji, protože i když nejste žádný násilník, výtržník, provokatér nebo agresivní trouba, to ještě neznamá, že na někoho takového nemůžete narazit. Pak by se vám rady, které v knize dávám, mohly velice hodit. Rvačka totiž nemá žádná pravidla, a ten, kdo si myslí, že by se v ní mělo bojovat čestně, že některé údery a chvaty nejsou dovoleny, nebo že by se nemělo sahat po židlích, sklenicích a nožích, bývá často nemile překvapen. Následně pak zpravidla čelí závažným zdravotním problémům.
Protože jsem se sám mnohokrát rval jak na ulici, tak po hospodách a diskotékách, vím moc dobře, jak to chodí. Vím, že rvačka často vzniká pro naprosté hlouposti a pokud je navíc ve hře i alkohol, může se zpočátku malicherná hádka obrátit v hotová jatka s rozbitými hlavami, zlámanými kostmi, vyraženými zuby, přeťatými žílami a kalužemi krve.
Nedávno jsem se začetl do dvojdílné knihy autorů Jiřího Kovaříka a Leonida Křížka, která má název Historie evropských duelů a šermu. Druhý díl, s názvem Čas rváčů a duelantů, popisuje období od poloviny 16. století, kdy dozněly ozvěny rytířských turnajů a nastal čas šermířských duelů.
Autoři popisují, jak se soubojové zvyky během doby proměňovaly a vysvětlují, že v podstatě existovaly dva druhy soubojů: Prvním byly prestižní souboje, jimž předcházelo slovní čí písemné vyzvání, které se konaly podle dohodnutých pravidel, shodnými zbraněmi, pod dohledem sekundantů, a v nichž se dbalo, aby ani jeden z duelantů neměl oproti druhému nějakou nečestnou výhodu. V takových soubojích šlo o eleganci pohybů, čistotu technik a šaramantní vystupování. To však neznamená, že by tyto elegantní souboje, plné etikety a zdvořilostí, nebyly vedeny s chladnokrevnou vražedností. Druhým typem pak byly rvačky, kde se na nic z toho nehledělo a jediným pravidlem bylo dosáhnout vítězství. Tyto souboje měly daleko k těm, které popisuje Alexander Dumas a jiní doboví spisovatelé romantické beletrie. Naopak, stejně jako dnes, probíhaly tehdejší rvačky tvrdě, bezohledně, nečestně, bez jakéhokoliv varování, v náhlém afektu, často v opilosti. Tehdy se ale používaly kordy, šavle, nože a dýky.
Polský šlechtic Jan Chryzostom Pasek, jehož životní příběh posloužil slavnému polskému spisovateli Henryku Sienkiewiczovi jako inspirace k vytvoření románových postav Ondrzeje Kmicice a Michala Wolodyjovského, nám zanechal unikátní autobiografické svědectví:
"Když si Nuczyňski řádně přihnul, začal mě častovat hrubými urážkami. Já, i když jsem byl stejně opilý jako oni, povídám Jasiňskému: "Pane Marcjane, nemusel jste mě sem zvát, když tu hosta častujete více urážkami, než medovinou". A odešel jsem, nechtěje ďábla tahat za ocas. Řekl jsem jenom: "Kdo proti mně něco má, ať mi to řekne zítra, ale ne v opilosti." Už jsem byl na půli cesty, když mě Nuczyňski dohonil: "Bij se se mnou!" Odpověděl jsem: "Pane bratře, přesvědčil byste se, že nejsem žádný nešika, ale jsou tu dvě překážky: první, že tady jsme v ležení, druhá, že nemám šavli. Zašel jsem na besedu s přáteli, ne na bitku". A jdu si do svého stanu a Nuczyňského jeho pobočník zdržuje a zdržel. Dal pobočníkovi pěstí po hubě, vytrhl se mu a přišel za mnou. Musel jsem si vzít šavli a vyjít ven. Sekne po mně a řekne: "Zhyneš!" Já povídám: "To rozhodne Pán Bůh!" Po druhém nebo třetím výpadu ťal jsem ho přes prsty. Povídám: "Vidíš? Našels cos hledal." Myslil jsem, že to bude stačit. On to buďto necítil, protože byl opilý, nebo se mi chtěl pomstít, znovu ke mně přiskočí, rozmáchne se jednou, podruhé – a už mu crčí krev po tváři. Přeťal jsem mu pulsovní žílu. Klesl k zemi. Přiběhne jeho pobočník a začne rychle a hustě sekat. Pán Bůh viděl mou nevinu, zkřížíme zbraně, upadne mu ruka i se šavlí.
Společnost také vyběhla ven, ale s křížkem po funuse. Potom přijde pan Jasiňski, pořadatel té pijatyky, a povídá mi: "Ha, lotře, zranil jsi mého bratrance! Pojď se bít se mnou!" Já na to: "Co hledali, našli!" Kamarádi ho přesvědčují: "Ty jsi hostitel, měl jsi v té věci zakročit, nedělej to." Za nic na světě se nedá přemluvit a dál vede svou. A mezitím mu jeho pobočník přinese šavli. Já jsem se ho zkrátka bál, protože před několika týdny před očima celého praporce posekal našeho kavalíra Pavla Kossowského.
Tekl tam malý potok, přes který se muselo přejít po úzké lávce. "Zajdeme až tam k tomu lesu, aby se ten, kdo koho složí, už nevracel do ležení." Strčí mě na tu lávku: "Ty běž první!" Sotva na tu lávku vkročím, on mě zezadu sekne po hlavě. Naštěstí benátský aksamit byl výborný, Pán Bůh nedopustil, aby ho proťal, a dál už byla jenom rozražená kůže jako po švihnutí bičem. Přesto mě omráčil, že jsem z lávky spadl do vody.
Uteču tedy z toho místa strachy, aby mě znova nenapadl, brodím se na druhou stranu a říkám si: "Bože, ty vidíš mou nevinu." Jen co vyjdu z vody, on přejde po lávce. Já mu povídám: "Ze zálohy koušeš, pohanský synu!" Jde po mně: "Tady tě líp pokousám!" Prudce po mně sekne, až se mi zatřásla šavle v pěsti. Ránu jsem ale odrazil. Povídám: "To stačí, pane Marcjane." On odpoví: "Čubčí synu, nic jsi mi neudělal a říkáš, že to stačí?" Pán Bůh dopustil, že jsem jsem ho po těch slovech zasáhl hrotem šavle na líci a uskočil od něho. Tím ostřeji na mě zaútočil. Zasáhnu ho do hlavy a on jako by ani nohy neměl, tak se složil. Začnu ho mlátit šavlí naplocho, kterou jsem uchopil oběma rukama. A teprve teď přibíhají kamarádi od našich i od cizích praporů a říkají: "Zadrž! Nezabíjej!" Než doběhli, vysázel jsem mu aspoň padesát ran plochou šavlí za tu zákeřnost, že mě ťal do hlavy zezadu.
Byl to nějaký nedobrý den, u různých praporců došlo k patnácti soubojům. Mne však měl onoho dne Pán Bůh ve své patrné zvláštní ochraně, protože mě ušetřil zranění, ač jsem se bil se třemi muži."
Jak tak čtu tento a podobné jiné příběhy, které nám naši předkové vyprávějí ve svých memoárech, uvědomuji si, jak se doba změnila. Tehlejší muži mi chvílemi připadají jako blázni, kteří byli ochotní riskovat svoje životy, nebo životy jiných lidí, pro naprosto nicotné důvody. Záminka k souboji mohla být tak malicherná a důsledky tak fatální, že nad tím modernímu člověku zůstává rozum stát. Jak píše jeden dobový autor o jistém proslulém rváči a duelantovi: "Ráno měl souboj pro křivý pohled, v poledne měl souboj pro příliš dlouhý pohled a večer měl souboj, protože se na něj jeho sok vůbec nepodíval."
Ale na druhou stranu si uvědomuji, že tehdejší muži byli velmi stateční a nebáli se postavit. Hrdost jim byla dražší než kariéra, peníze, nebo i vlastní život. Tehdejší muži byli také velmi tvrdí soupeřové, protože se nebáli riskovat a bojovat. To, co se dnes děje v západní Evropě, jak se tam chovají imigranti a jak státní moc zasahuje proti každému, kdo dá najevo nesouhlas a nespokojenost, to by se ještě před sto lety nemohlo stát. Tehdy by to muži nedovolili. Kdyby před sto lety přišlo sedm Arabů s holandskými pasy do Prahy a začali by tam bít v hospodě číšníka, troufám si tvrdit, že by už nikdy z Čech neodjeli, protože čeští muži by každému z nich věnovali dva kubíky naší krásné země k věčnému užívání.
Na závěr tohoto článku se ještě vrátím k panu Pasekovi. Tento polský šlechtic, voják a zkušený rváč má pro nás, jeho následovníky, velmi cennou radu:
"Kdo bude po mně dědicem této knihy, toho varuji a napomínám, aby nikdy ani nejslabšího nepodceňoval, aby, ač by byl šermířem nejzkušenějším a věřil svým silám a své odvaze, nikdy na souboj nevyzýval a s pyšným srdcem na souboj nechodil. Musí vědět, že ho kdokoliv porazí. Ale bude-li zabraňovat bezpráví a svou čest hájit s pokorou, vzývaje na pomoc Boha, vždycky vyhraje. Mám tu zkušenost, od sebe i od mnoha jiných. Když jsem já vyzýval, vždycky jsem byl poražen, kdykoliv vyzvali mne, pokaždé jsem vyhrál."