Brněnský hrdina

Měsíc srpen je hned několika výročími spojen s životem hrdinského Brňana, polního maršálka Jeana Louise Raduita de Souches. 

Narodil se před 413 lety ve francouzském přístavním městě La Rochelle, 16. srpna 1608. Zemřel na blíže neurčenou chorobu v Hlubokých Mašůvkách na Znojemsku před 339 lety, 12. srpna 1682. Důvodem, proč si ho Brňané i po staletích s úctou připomínají, je jeho lví podíl na úspěšné obraně Brna před obsazením a rabováním města protestantským švédským vojskem, což bývalo pravidelně spojováno a vraždami a znásilňováním. Boj o Brno, jehož obráncům velel, skončil před 376 lety 23. srpna 1645. Město bylo zázračně ubráněno, ačkoliv útočící profesionální švédské vojsko mělo mnohonásobnou přesilu a většinu obránců Brna tvořili pouze nevycvičení civilisté. 

Jean Louis Raduit de Souches se narodil v chudší šlechtické protestantské rodině. Kromě vojenského talentu a osobní statečnosti bylo jeho předností i to, že byl vzdělaný a velmi sečtělý. Tím si získával vlivné přátele. Nicméně byl prchlivý, měl problémy s uznáváním nadřízených a díky svému vzdělání a rozhledu byl přesvědčen o své neomylnosti. Tyto jeho povahové rysy mu naopak vytvořily mnohé nepřátele, kteří pak brzdili jeho slibnou kariéru.  

Jako dospělý mladík se účastnil více než roční obrany během obléhání svého rodného města. To byla zkušenost, kterou později bohatě využil při obraně Brna, a událost, jenž zásadně ovlivnila jeho další vojenskou kariéru. Po kapitulaci La Rochelle se nechal naverbovat do švédské armády, která mu byla svým náboženským vyznáním nejbližší, přičemž v té době byla protestantskými profesionálními vojáky nejvyhledávanější. Dalším důvodem k tomuto rozhodnutí bylo patrně i to, že jako druhorozený syn neměl valné šance na získání dědictví nevelkých rodinných majetků. První léta služby ve švédské armádě získával další cenné zkušenosti, když zastával nižší vojenské funkce v armádě krále Gustava Adolfa II. a následně královny Kristýny. V září 1634 se účastnil bivy u Nordlingenu, první velké porážky Švédů. V roce 1635 byl jmenován důstojníkem. V roce 1636 se účastnil bojů o město Stargard v dnešním Polsku. Tehdy se projevily některé rysy jeho prudké povahy, když otevřeně kritizoval svého nadřízeného, za což mu hrozil vojenský soud. Než by se podřídil, raději se rozhodl pro odchod ze švédské armády. Léta 1636 -1639 strávil ve své rodné Francii, jenž tehdy byla spojencem Švédska, kde hledal nové uplatnění v královských vojenských službách. Jeho snahy usadit se ve Francii ale zřejmě narazily na překážky, protože se znovu vrátil do Švédska, aby ve své kariéře pokračoval tam, kde ji přerušil.

Po návratu ke Švédům byl ještě téhož roku 1639 jmenován plukovníkem a byl mu svěřen pluk dragounů, s kterým byl vyslán do Slezska. Zde se osobně seznámil se špičkami švédského generálního štábu Karlem Gustavem Wrangelem, Torstenem Stalhansenem a Lennartem Torstensonem. Po nějaké době ale opět nedokázal zkrotit svoji přímočarou výbušnou povahu. Otevřeně kritizoval svého přímého velitele, generála Stalhansena. Ten si to nenechal líbit a Raduit de Souches se opět ocitl před vojenským soudem. Podle některých zdrojů dokonce mělo dojít i k souboji, následkem čehož byl mladý vznětlivý voják zatčen a uvězněn. Nyní jasně pochopil, že ve švédské armádě mu už nikdy pšenka nepokvete a z vězení v červnu 1642 utekl.

Rozhodl se, že se do Francie vrátí přes Vídeň. Zde se ale seznámil s bratrem rakouského císaře Ferdinanda III., olomouckým a štrasburským biskupem Leopoldem Vilémem, který byl zároveň od roku 1639 vrchním velitelem štábu císařských vojsk. Ten se pohotově rozhodl využít jeho znalostí švédské armády. Po výměně vrchního velení švédského vojska a po vítězství v bitvě u Lipska roku 1642 se Švédům otevřela cesta do Čech a na Moravu. Habsburská monarchie potřebovala rychle zvýšit stav své armády a naléhavě hledala schopné muže do všech úrovní velení. Armáda podléhala přímo císaři, který rekrutoval důstojníky mezi cizinci podle své vlastní vůle, a Raduit de Souches zdaleka nebyl ojedinělým případem. Složení prostého mužstva bylo ještě mnohem více mnohonárodnostní, než složení velitelského sboru. Již 1. října 1642 byl Louis Raduit de Souches jmenován plukovníkem dragounského pluku a následně poslán bojovat do Slezska, tentokrát v císařských službách. 

Po porážce císařských vojsk u Jankova táhli Švédové na Vídeň, ale v cestě jim stálo Brno se svou pevností Špilberk. Švédové měli pod kontrolou strategická místa na jižní Moravě a část Dolních Rakous. Kdyby padlo Brno, švédské vojsko by se mohlo bez překážek dostat k Vídni, nebo se obrátit na Prešburk, dnešní Bratislavu, tehdy hlavní město Uher. 

De Souches na sebe v císařských službách  poprvé upozornil roku 1644 při obléhání Olomouce, obsazené od roku 1642 Švédy. Olomouc se totiž 14. června 1642 po pouhých čtyřech dnech bojů vzdala armádě generála Lennarta Torstensona. Dne 15. června 1642 vstoupilo do Olomouce pět pluků Torstenssonova vojska. Během švédské okupace počet obyvatel města klesl z přibližně deseti tisíc na pouhých 1675, ze 623 měšťanských domů zůstalo obyvatelných jen 145 a ze 77 šlechtických paláců pouze 23. Švédská vojska město, kterému díky nim reálně hrozil úplný zánik, opustila až v roce 1650, tedy dva roky po skončení třicetileté války. Brno podobnému osudu uniklo jen o vlásek. I když se osvobození Olomouce v roce 1644 kvůli prozrazení plánů nezdařilo, svým hrdinským chováním si Raduit de Souches získal u nadřízených vynikající pověst. Díky ní byl 14. března 1645 císařem Ferdinandem III. jmenován velitelem Brna, které do té doby stálého velitele nemělo. Velením byl pouze pověřen zemský hejtman Zikmund Ferdinand Sak z Bohuňovic. Pevnosti Špilberk velel Skot, schopný plukovník George Jakob O´Gilvy

Raduit de Souches přijel do Brna 15. března 1645 v čele francouzské jednotky, čítající 300 mužů, a hned se pustil do práce. Protestant, navíc Francouz (převážně katolická Francie byla spojenecem protestantského Švédska), se katolickým Brňanům nejprve příliš nezamlouval, podezíravost se však brzy změnila v respekt. Díky svému energickému jednání si zpočátku nedůvěřivé Brňany rychle získal. Za šest týdnů dokázal připravit město k obraně. Sklepení nechal naplnit zbraněmi a potravinami, dal opravit hradby, přikázal vyhloubit příkopy a prokopat krytou cestu, spojující město s pevností Špilberk. Ta potom mimo jiné umožnila v letních vedrech zásobovat Špilberk vodou. Na předměstích dal pobořit všechny vyšší budovy do vzdálenosti 600 kroků od hradeb, srovnat všechny vyvýšeniny a zasypat všechny jámy. Odstranil tím možné úkryty. Válečným přípravám přitom padly za oběť i některé církevní objekty, stojící vně hradeb. Ve městě byly z jeho příkazu strženy z domů šindelové střechy, které by při požáru ohrožovaly okolí. Pod velením měl jen 1476 mužů, z toho pouhých 426 profesionálních vojáků. Maršál Colloredo poslal Brňanům na pomoc 400 jezdců, vedených Jiřím Štěpánem z Vrbna, a vojenský materiál. Naproti tomu Švédů bylo 28 000 a ještě očekávali posily dalších 12 000 mužů sedmihradského knížete, protestanta Jiřího I. Rákoczyho. Šance na úspěšnou obranu města byla velmi malá, ale zato si Raduit de Souches mohl být jistý, že pokud se dostane do zajetí svých bývalých švédských spolubojovníků, jeho další osud nebude zřejmě příliš radostný.

Během obléhání, které od 3. května do 23. srpna 1645 trvalo celkem 112 dní, uplatnil prakticky stejné zásady, které před osmnácti lety praktikovali obránci La Rochelle. 

Rozhodjícím dnem bojů se stal 15. srpen, katolický svátek Nanebevzetí Panny Marie. Protestanti Pannu Marii nenávidí, proto Švédové tento den symbolicky vybrali jako nejvhodnější ke generálnímu útoku. Obě strany již byly vyčerpané dlouhými boji, ale nevzdávaly se. Útoky pokračovaly, obě strany budovaly podkopy. Brněnští navíc opravovali hradby. Obráncům města se stále více dařilo zasazovat nepříteli kruté rány, mnoho Švédů bylo pobito nebo zajato. Brněnští ničili švédské útočné stavby, zákopy i podkopy. Švédové se přesto nevzdávali a pokračovali v prudké palbě i v budování tunelů k narušení městských hradeb.

Když jim přišly další posily, Švédové začali s přípravami na rozhodující bitvu. Kolem páté hodiny ráno zazněly první výstřely ze švédských baterií. Palba trvala až do čtyř hodin odpoledne. Město utrpělo řadu škod, přesto se nevzdalo. V pět hodin podnikli dobyvatelé hlavní útok na šesti místech současně. Švédská pěchota se hrnula k průlomům. Obránci nechali Švédy vstoupit až do městského příkopu a potom je smetli střelbou z mušket, granáty a kamením. Útok se opakoval třikrát během dvou hodin, vždy neúspěšně. Nejkrutější boj zuřil u kostela sv. Tomáše. Na obou stranách tam bojovaly ty nejlepší jednotky, ale Švédy se zde nepodařilo zcela zastavit. Dostali se až do příkopů, kde postavili žebříky, vylezli na hradby a rozrazili obránce, kteří začali couvat. V tu chvíli přišli na pomoc dragouni, a tak se podařilo zahnat Švédy na ústup. Současně probíhal boj o Špilberk. Tam statečně bojoval se svými muži podplukovník O´Gilvy. Po marném úsilí i zde Švédové ustoupili. Strašná bitva skončila. V obráncích to utužilo víru, rozněcovanou rektorem jezuitské koleje P. Martinem Středou, že je  chrání samotná Panna Maria . Podařilo se jim odrazit švédský nápor a na několika místech dokonce podnikli úspěšný protiútok. Díky skvělému velení Raduita de Souchese, a také statečnosti a odhodlání všech obránců, bylo město Brno jako jediné na Moravě ubráněno a švédská armáda na konci srpna odtáhla. Její vrchní velitel generál Lennart Torstenson se brzy poté, nemocen a rozmrzen, vzdal velení. Ubránění Brna znamenalo záchranu Vídně a tím spásu celé habsburské monarchie. Ztráty Švédů byly obrovské, čítaly 8 000 můžu. Na straně obránců padlo jen 250 mužů a 150 bylo zraněno. 

Zatímco vojenské zásluhy při obraně města Brna právem náleží Raduitovi de Souches, morální zásluhy patří rektorovi jezuitské koleje Otci Martinu Středovi. Navzdory častokrát zoufalé situaci velkodušně dokázal těšit bojovníky a ujišťovat je, že nepřítel i přes velikou přesilu město nedobude a neobsadí. Jeho víra a vnitřní síla dokázaly udržet bojovou morálku Brňanů na vysoké úrovni. Dodnes je jako zázračný uctíván obraz Panny Marie Svatotomské, ochránkyně města Brna, který je trvale umístěn v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně.

Hrdinná obrana Brna byla mimořádná, protože Olomouc se Švédům vzdala po čtyřech dnech, Jihlava během jediného dne, Znojmo zcela bez boje. Brno bylo oslavováno v celé monarchii a uznáno jako hlavní město Moravy. Obránci dostali četné odměny, společenské i finanční. Nejvíc byl po zásluze odměněn Raduit de Souches. Ještě během obléhání mu bylo svěřeno velení pluku, s nímž byl spojen finanční profit. Jeho hrdinství vyzdvihla městská rada. Po skončení obléhání byl povýšen na generála, téhož roku byl císařem povýšen do stavu svobodných pánů a od císaře dostal 10 000 zlatých. V dubnu 1646 se mu podařilo dobýt zpět zámky Mikulov na jižní Moravě a Mailberg v Dolních Rakousích. Když se mu v roce 1647 podařilo z Rakouska vypudit Švédy úplně, byl jmenován velitelem Moravy. 8. září 1648 byl povýšen do hodnosti polního podmaršálka. Významně se zasloužil o fortifikaci Moravy, Slezska a Horních Uher. Roku 1658 ve funkci generálního polního zbrojmistra, tedy velitele nad veškerým dělostřelectvem, měl vytlačit Švédy z Pomořanska, což se mu z větší části podařilo, když roku 1657 dobyl Krakov a 1658 Toruň. Po smrti svého spolubojovníka George O´Gilvyho zastával v letech 1661 - 1664 funkci velitele hradu Špilberka. V té době, roku 1663, byl povýšen do hraběcího stavu. 

Když Osmanské jednotky pronikly na Slovensko a na Moravu, objevil se před ním nový úkol. Osvobodil od Turků Nitru a Levicu, svedl tvrdé boje u Ostřihomi a podařilo se mu zahnat muslimy za Dunaj. V roce 1664 byl jmenován velitelem hraničních měst horních Uher. Obnovil a vylepšil staré pevnosti a vybudoval nové. Podílel se na výstavbě nového pevnostního města Leopoldov, pojmenovaného na počest císaře Leopolda I. Ve Vídni byl roku 1665 jmenován tajným radou a 1668 se stal velitelem vídeňské městské gardy. Při pobytu ve Vídni pobýval ve svém paláci přímo v centru města, za chrámem sv. Štěpána na Singerstrasse č. 16, což je dnešní palác Breuner. 

Na náměstí Svobody v Brně dodnes stojí Dům pánů z Lipé, správně Schwanzův palác, který Raduit de Souches koupil v roce 1649 za 6 000 zlatých ze své odměny za uhájení Brna. Snažil se také uvést do pořádku hospodaření na zadluženém jevišovickém panství, které téhož roku 1649 odkoupil z císařského majetku. Na zámku zřídil knihovnu o více než 3 000 svazcích, obsahující díla z oboru filozofie, historie, náboženství i krásné literatury v několika jazycích. Sbíral zbraně, z nichž část získal jako válečnou kořist. Jako cizinec by býval nemohl v rakouském císařství nabývat nemovitý majetek, ale vzhledem k jeho obrovským zásluhám mu byl udělen tzv. inkolát, tedy právo cizince nabývat majetek. Vídeňský dvůr mu stanovil jedinou podmínku, a to do tří let přestoupit na katolickou víru. Ovlivněn rozhovory s jezuitským páterem Martinem Středou v průběhu vypjatých situací během obléhání Brna, se Raduit de Souches přestupu na katolickou víru nijak vnitřně nebránil. Zajímavé je, že o jeho oficiálním náboženském přestupu, jakožto významné osoby, neexistují žádné úřední záznamy. 

Raduit de Souches byl dvakrát ženatý. První ženu, Annu Alžbětu z Hofkirchenu si vzal někdy před obléháním Brna a měl s ní dvě dcery a dva syny. Zemřela roku 1663. Druhou ženu, Annu Salomé, hraběnku z Aspermont - Reckheim, jenž byla o čtyřicet let mladší, si vzal po čtrnácti letech, v roce 1677. Jejich jediný syn zemřel krátce po porodu. Panství na jižní Moravě postupně rozšiřoval koupí dalších statků. Roku 1665 koupil Hostim, roku 1679 Plaveč a roku 1680 Boskovštejn. Nespoléhal jen na příjem ze zemědělských výnosů, ale aktivně na svých statcích podnikal. V 70. letech na řece Jevišovce zbudoval vysokou pec a tři hamry, které vyráběly kujné železo a granáty pro armádu.

Hluboké Mašůvky, které byly již od středověku známé svým léčivým pramenem, přeměnil na dodnes významné poutní místo tím, že kostelíku, který tam zbudoval, věnoval vzácnou sošku Panny Marie de Foy, přivezenou z kláštera u Dinantu v Belgii. Pro pohodlí hostů vybudoval v blízkosti pramene lázně a lázeňský hostinec.

Poslední vojenská kampaň ho přivedla k hranicím rodné Francie. Rakousko, spolu se Španělskem, vyslalo pomoc Nizozemí, které bylo od roku 1671 ve válce s Francií. Raduit de Souches byl roku 1673 vyslán do boje v čele císařského vojska o síle 21 000 mužů. Na území Belgie se zúčastnil nejkrvavější bitvy francouzsko - nizozemské války, bitvy u Seneffe, která skončila více méně nerozhodně. Během boje se Raduit de Souches dostal do sporu s velitelem spojeneckých vojsk Vilém III. Oranžským, který si na něj posléze stěžoval u vídeňského dvora. Pokus o jeho rehabilitaci, který se táhl až do roku 1676, skončil neúspěchem. Byl vykázán na své statky a zbaven všech vojenských funkcí, kromě úřadu tajného rady. Starý, oční i duševní chorobou sužovaný maršál umírá 12. srpna 1682 v požehnaném věku nedožitých 74 let na svém zámku v Hlubokých Mašůvkách na Znojemsku.

Je pochován v městském kostele sv. Jakuba v Brně. Jeho náhrobek najdeme v oltářním ochozu kostela. Figuru klečícího generála vytvořil sochař Jan Christian Pröbstl, bronzové části odlil Jan Zikmund Kercker. Vojevůdce, který zachránil jejich město před zkázou, připomíná od roku 1902 Brňanům pouze skromná busta, umístěná na východní vyhlídce ze Špilberku. Je otřesnou ostudou všech brněnských primátorů od roku 1990 dodnes, že tento hrdina dosud nemá heroický monument na některém hlavním náměstí. Místo toho máme na Svoboďáku odporný kýč ve tvaru afrického falusu, nebo pitvornou Joštovu sochu na Moraváku. 

Člověka napadá všetečná otázka, proč je nám odepřeno mít podobné hrdinské sochy, jako mají na svých náměstích například Maďaři? Odpověď se nabízí sama: Oni jsou vlastenci.