16. únor 1945 v Prusku a jinde
„Válka probíhala na území Německa tři týdny a všichni jsme dobře věděli, že pokud narazíme na německou ženu nebo dívku, bude znásilněná a potom zastřelená. Byla to téměř válečná povinnost.“
Alexander Solženicyn, kapitán Rudé armády
Ne mráz, ale hrůza a děs přicházely z Kremlu. Koncem roku 1944 se Pruskem šířily četné zvěsti o tom, co lze očekávat, pokud sovětské síly obsadí Německo. Většina Němců však zůstávala optimistická. Podle mnohých se pověstmi o „asijských hordách“ vláda jen pokoušela utvrdit jejich odhodlání k odporu.
Když v noci 20. října 1944, zatímco pruská vesnice Nemmersdorf a přilehlá sídla klidně spala s falešným pocitem bezpečí, nevyhnutelné se stalo skutečností. Rudá armáda náhle vtrhla na německé území a přelila se přes venkov. Po několika dnech zoufalých bojů se Wehrmachtu na tomto úseku fronty podařilo přeskupit a zuřivým protiútokem vytlačit rudoarmějce zpátky za hranici. Německým vojákům se naskytla strašlivá podívaná. Právě zde, v Nemmersdorfu, zděšení Němci poprvé spatřili peklo na zemi.
Podél cest byly kolony uprchlíků dostiženy komunisty. Lidé byli strháváni z vozů, znásilněni a následně na místě zabiti.
Očitý svědek vypověděl: Na dvoře blízkého statku stál vůz. K němu byly za ruce přibity čtyři nahé ženy. Za nimi stála stodola a k oběma jejím vchodům byla za ruce, v pozici Ukřižovaného, přibita nahá žena. V domech jsme našli celkem sedmdesát dva mrtvých žen, malých dětí a jednoho sedmdesáti čtyř letého starce. Všichni byli zavražděni zvlášť brutálním způsobem, jen několik jich mělo prostřelené hlavy. Některé děti měly rozbité lebky. V jednom z pokojů seděla na pohovce osmdesáti čtyř letá žena s polovinou hlavy useknutou rýčem. Starci, kteří se snažili bránit své ženy, dcery a vnučky, byli sraženi k zemi a rozsekáni na kusy, nebo přeříznuti vejpůl. Padesát francouzských zajatců a polských dělníků hrdinsky vystoupilo na ochranu německých žen. Byli všichni vykastrováni a zabiti.
Ohromeny rozsahem zvěrstev, pozvaly německé úřady pozorovatele z neutrálních zemí Španělska, Švédska a Švýcarska, aby si to zblízka prohlédli. Když však jejich zprávy odešly do světa, odpovědí jim bylo jen zaryté mlčení. V zimě roku 1944 už totiž byla zběsilá propagandistická válka o duše lidí dobojována. V poslední fázi války dosáhla propaganta tak zvrácených rozměrů, že jen málo lidí mimo Německo zprávy o kojencích s rozbitými hlavami a ukřižovaných Němkách znepokojily.
Tady už nešlo o zničení nacismu, Adolfa Hitlera, nebo NSDAP. Cílem nebyli ani vojáci. Olej do ohně nenávisti přiléval mezi jinými spisovatel a propagandista Ilja Ehrenburg. Jeden z nejvlivnějších mužů Sovětského svazu zajistil, aby jeho poselství zla dorazilo ke každému vojákovi Rudé armády. Proto nechal z letadel na frontu shazovat miliony letáků. Jedno z jeho neblaze proslulých provolání znělo: "Zabte je všechny, muže, děti i ženy – poté, co se s nimi pobavíte! Nic německého není bez viny, ať už živé nebo ještě nenarozené. Zlomte rasovou hrdost německé ženy. Vezměte si ji jako svou zaslouženou kořist. Zabíjejte, stateční vojáci vítězné Rudé armády."
Nedlouho poté, co Rudá armáda prolomila frontové linie, trpěly miliony německých civilistů podobně jako lidé v Nemmersdorfu. I když i první setkání se sovětskými vojáky z úderných oddílů byla skutečně traumatická, teprve vojska druhého sledu přinášela skutečné peklo na zemi. Nezřídka se před svým odchodem do dalšího boje prvosledoví vojáci a důstojníci Rudé armády obraceli na německé civilisty s varováním: „Mongolové přicházejí. Velice špatní lidé. Běžte. Rychle utíkejte.“
Plni strachu se mnozí Němci skutečně pokusili uprchnout. Většina však zůstala uvězněna ve svých domovech. Poté, co vyprázdnili lahve s alkoholem a ukryli mladé dívky, mohli jen sledovat hodiny a modlit se. Někdy s odstupem několika dní, ale zpravidla už po několika hodinách, dorazila obávaná druhá vlna "osvoboditelů". Jednotky tohoto druhého sledu, složené převážně z Mongolů a dalších Asiatů, ale také z trestanců, byly považovány i jejich vlastními spolubojovníky za nelidské. Tuto směsici bestiálních kriminálníků a stepních primitivů vedli političtí komisaři, fanatičtí komunisti, kteří více než ochotně zaujali pozici organizátorů sadistického týrání civilistů. Ze všech možných způsobů k vyjádření své zavilé nenávisti nejraději používali znásilnění.
Přeživší znásilnění vypověděla: "Když přišli první Rusové, bojové oddíly, vešli a chtěli všechno vidět, ptali se na zbraně a vojáky, všechno si pečlivě prohlédli a když nic nenašli, byli velice přátelští a prostě odešli. Pak přišli ti další. Jeden z nich mě hned odvedl ven. Moje matka se přede mě vrhla, aby mě ochránila, ale odstrčil ji. Pak mě odvedl nahoru, a když jsem se pokoušela bránit, ukázal na svou zbraň. Když jsem sešla zpátky dolů, byla jsem… v šoku, ale šťastná, že jsem naživu. Říkali „Ženská, pojď!“ Říkali to v němčině, "Frau kommen!" Prostě jsme byly jejich válečná kořist.
Od osmi do osmdesáti, zdravé nebo nemocné, venku či pod střechou, na chodníku nebo u zdi – znásilňování, mučení a vraždy německých žen pokračovaly bez ustání. Že byla žena znásilněna jednou, neznamenalo, že nebude zhanobena znovu… a znovu… a znovu.
Jedna z obětí vzpomíná: Rusové celou tu dobu přicházeli a odcházeli. A pořád si nás chtivě prohlíželi. Noci byly strašné, nebyly jsme ani na moment v bezpečí. Ženy byly znásilňovány ne jednou nebo dvakrát, ale desetkrát, dvacetkrát, třicetkrát nebo stokrát... Rusům nesešlo na tom, jestli znásilňují děti nebo stařeny. Nejmladší oběti v naší ulici bylo deset let, nejstarší přes sedmdesát. Němky musely nádavkem ke znásilňování, mučení a vraždám snášet ponížení v přítomnosti přátel a rodiných příslušníků, kteří byli nuceni se na to dívat.
Svědectví další oběti: Tyto hrůznosti se neodehrávaly v skrytu nebo v zapadlých koutech, ale všem na očích, v kostelích, na ulicích a na náměstích. Matky znásilňovali před jejich dětmi, děvčata před očima jejich bratrů. Když už pro zhanobená těla žen neměli dalšího užití, často jim aspoň vrazili do pochvy klacek nebo železnou tyč.
Rudí komisaři se zvláštním zápalem znesvěcovali kostely. Krátce po pádu Gdaňska žádaly stovky žen a dívek ruského důstojníka o ochranu. Rudoarmějec ukázal na katolickou katedrálu. Poté, co se nahrnuly dovnitř, pokynul svým mužům směrem ke kostelu. Za vyzvánění zvonů a tónů varhan pokračovaly hrůzy po celou noc. Mnohé z žen a dívek – některým z nichž bylo jen osm let – byly znásilněny více než třicetkrát. Chlapce, kteří se snažili ochránit své matky, zastřelili.
Když Sověti obsadili v únoru 1945 město Neustettin, objevili tam několik velkých táborů Ženské říšské pracovní služby, organizace složené z mladých žen a dívek, pracujících v různých oblastech od ošetřovatelství až po výrobu. Po protiútoku zděsil německé vojáky pohled na masakr více než dvou tisíc mladých žen.
Občanka Brazílie, Leonora Greier, rodným jménem Cavoa, narozená 22. října 1925, vypráví svůj děsivý příběh. Leonora se do Německa přistěhovala ještě před válkou. Našla si zaměstnání jako písařka v Ženské pracovní službě v Neustettinu. 16. února 1945 tam zažila „osvobození“ vojsky Rudé armády. Popsala ho takto:
„Ráno 16. února 1945 obsadila sovětská divize tábor Říšské pracovní služby ve Vilmsee u Neustettin. Sovětský komisař, který mluvil dobře německy, mě informoval, že tábor byl zrušen a protože jsme příslušnice uniformované jednotky, budeme okamžitě dopraveny do sběrného tábora. Brazílie patřila mezi státy, které se Spojenci uzavřely smlouvy o přátelství, proto mi svěřil velení transportu do Neustettin. V transportu mělo být pět set děvčat z Říšské pracovní služby.
Komisař se k nám choval velmi zdvořile a přidělil nám místnosti v barácích pro zahraniční dělníky. Jenže přidělené prostory byly velmi malé, a tak jsem si o tom s ním šla promluvit. Řekl mi, že to je jen dočasné řešení a nabídl mi, že pokud mi nebude ubytovna vyhovovat, mohu se přestěhovat do kanceláře písařek. To jsem s radostí přijala. Okamžitě mě varoval, abych se vyhýbala jakémukoliv dalšímu kontaktu s ostatními děvčaty, protože byla členkami ilegální armády. Moje protesty, že to není pravda, hned umlčel výhrůžkou, že jestli se jich budu zastávat, budu zastřelena.
Najednou jsem zaslechla hlasitý křik. Vzápětí dva rudoarmějci přivedli pět děvčat. Komisař dívkám přikázal, aby se vysvlékly. Když to kvůli studu odmítly, přikázal mi, abych je vysvlékla já. Potom jsme ho všechny měly následovat.
Prošli jsme přes dvůr do kuchyně. Byla to úplně prázdná, vydlážděná a vykachličkovaná místnost. Jen pod oknem stálo několik stolů. Byla hrozná zima a ubohá děvčata se celá třásla. V kuchyni na nás čekalo několik Rusů, kteří si mezi sebou vyměňovali poznámky. Pravděpodobně musely být velmi obscénní, protože každá u nich vyvolávala salvy smíchu.
Sovětský komisař mi řekl, abych se dívala a učila se, jak se panská rasa mění v ufňukané uzlíčky neštěstí. Vešli dva Poláci, oblečení jenom do kalhot. Děvčata začala křičet hned, jak je uviděla. Rychle chytili jednu dívku a přehnuli ji zády přes okraj stolu, až jí povolily klouby. Málem jsem zemřela hrůzou, když jeden z nich vytáhl nůž a před očima nás všech jí odřezal pravé prso. Chvíli počkal a pak jí odřezal i druhé prso. Nikdy jsem neslyšela nikoho tak zoufale křičet, jako tehdy tu dívku. Řezničinu Polák dokonal, když za potlesku Rusů dívku několikrát bodl nožem do břicha.
Další děvče prosilo o milost, ale zbytečně. Zdálo se mi, že její příšerné mučení probíhalo obzvlášť pomalu, protože byla velice hezká. Poslední tři dívky se zhroutily, volaly maminku a prosily o rychlou smrt, ale čekal je stejný osud jako první dvě. Poslední byla téměř ještě dítě, s nedovyvinutými prsy. Doslova jí odtrhli maso od žeber, až se ukázaly bílé kosti.
Pak přivedli dalších pět dívek. Tentokrát vybírali pečlivě, všechny byly hezké a dobře vyvinuté. Když uviděly mrtvá těla svých předchůdkyň, začaly plakat a křičet. Snažily se zoufale bránit, ale nepomohlo jim to a Poláci byli ještě krutější. Jednu z nich zaživa podélně rozřízli a do rány vylili plechovku strojního oleje, který se pokoušeli zapálit. Další děvče střelil jeden z Rusů do genitálií ještě předtím, než jí odřezali prsa.
Kuchyní se rozlehl divoký křik, když někdo z Rusů objevil v bedničce s nářadím pilku. Tou pak odřezávali prsa dalším děvčatům, což způsobilo, že během chvíle byla podlaha zaplavena krví. Rusy zachvátilo vražedné šílenství. Přiváděli další a další děvčata. Vidím ty hrozné zážitky jako přes rudou mlhu. Znovu a znovu slyším ten hrozný křik během amputací prsou pomocí pily a hlasité sténaní při mrzačení genitálií.
Podlomila se mi kolena a musela jsem si sednout. Komunistický komisař se postaral, abych všechno dobře viděla. Když jsem se odvrátila, přikázal mučení zastavit.
Jedno z děvčat nebylo zcela vysvlečené. Dívka bylo o něco starší, než ostatní, kterým bylo přibližně okolo sedmnácti let. Za trest jí polili podprsenku benzínem a zapálili. Když křičela, vrazili jí do vagíny ocelovou tyč a tlačili, dokud nevyšla ven břichem.
Na nádvoří k smrti umlátili celé skupiny děvčat. Nejkrásnější z nich byly vybrány k umučení. Ozýval se křik stovek děvčat. Ale v porovnáním s tím, co jsem viděla uvnitř, byla smrt na dvoře téměř humánní. Nejhroznější bylo, že ani jedna z dívek při mučení neomdlela. Každá z nich trpěla při plném vědomí. Chovaly se v podstatě stejně: Prosily o slitování a když jim odřezávali prsa, křičely vysokým hlasem. Sténaly, když jim mrzačili genitálie. Masakr byl několikrát přerušen, aby umyli krev z podlahy a odnesli mrtvá těla.
Ten večer jsem se nervově zhroutila. Pak už si nic nepamatuji a vzpomínám si až na chvíli, kdy jsem se probudila v německé polní nemocnici. Německým jednotkám se podařilo Neustettin znovu dočasně obsadit a vyrvat nás z rukou komunistů. Jak jsem se později dozvěděla, během prvních dní ruského „osvobození“ bylo zavražděno asi dva tisíce děvčat z RAD, BDM a jiných táborů v okolí."
To bylo pouze jediné svědectví z mnoha jiných. Nenávistné štvaní Ilji Erenburga, který plamenně vyzýval ruské vojáky ke znásilňování a vraždění bezbranných civilistů, vyústilo do takové hrůzy, jakou Evropa ještě nikdy nezažila. Němečtí civilisté byli považováni za pouhý dobytek, určený k porážce. Další svědectví o událostech ve východním Prusku po příchodu sovětských osvoboditelů od nacismu, podal německý voják, který byl nasazen do protiútoku, vedeného snahou o evakuaci civilního obyvatelstva:
„Byl jsem pancéřový granátník. V polovině ledna 1945 jsme se přesunuli do Frankfurtu nad Odrou. Jednoho rána jsme nafasovali panzerfausty a samopaly. Následující den jsme dostali rozkaz k pochodu na Neustettin. Prvních sto kilometrů nás vezli na nákladních autech, dalších sto padesát kilometrů jsme překonali zrychleným pochodem. V lese, západně od města Neustettin, na nás čekaly tanky. Dva byly uvedeny do pohotovosti, aby střežily okolí, dokud si tankisté a pěchota neodpočinou po vysilujícím pochodu. Ale už v poledne byly všechny tanky, celkem dvacet, připraveny k boji.
Dostali jsme rozkaz vytvořit novou frontu a znovu obsadit města a vesnice, které padly do rukou komunistům. Útočil jsem se skupinou tří tanků na předměstí, kde bylo nádraží. Když jsme jim zničili několik protitankových děl, Rusové se nám vzdali. Z okolních domů jich vycházelo stále víc. Okolo dvou set zajatců jsme soustředili v čekárně nádraží, ale ta už začínala být přeplněná. Potom se stalo něco nečekaného: Několik německých žen zaútočilo na Rusy. Začaly je bodat noži a vidličkami. Naší povinností bylo zajatce chránit, proto jsme jim v tom museli zabránit. Jenže jsme ty ženy nedokázali zastavit. Musel jsem vypálit do vzduchu dávku ze samopalu. Ženy se stáhly a začaly nás proklínat, že ta zvířata chráníme. Řekly nám, abychom vešli do domů a podívali se sami, co Rusové dělali.
Několik z nás se šlo podívat. To, co jsme viděli, nás úplně zničilo. Nikdy jsme nic podobného neviděli. Bylo to neuvěřitelně obludné! V místnosti ležely nahé mrtvoly žen. Do břicha měly vyřezané svastiky, z mnohých lezly střeva. Prsa měly odřezané, tváře rozbité na kaši. Další byly přivázány k nábytku za ruce a nohy a umučené k smrti. Jedné trčela z vagíny násada od smetáku, jiné metla. Byl jsem v té době mladý muž, bylo mi čtyřiadvacet let. Ten pohled mě šokoval. Nedokázal jsem to pochopit.
Ženy nám pak vyprávěly, co zažily: Matky se musely dívat, jak jejich dcery, některé teprve dvanáctileté, znásilňovalo třeba i dvacet Rusů. Dcery se musely dívat, jak sovětští vojáci znásilňují jejich matky a dokonce i babičky. Ženy, které se pokusily bránit, byly sadisticky umučeny k smrti. Tyto ženy nám také pověděly o osudu děvčat z Říšské pracovní služby, jejichž ubytovny obsadili Rusové. Když tam komunisti začali děvčata masakrovat, některým z nich se poštěstilo zalézt pod baráky a tam se schovat. V noci se jim podařilo utéct a pak nám řekly, čeho se staly svědkyněmi. Tři z nich byly mezi těmi, které zaútočily na Rusy v nádražní hale...
Ženy, které se nám podařilo zachránit, byly ve stavu, jenž nedokážu dobře popsat. Byly vyhořelé. Měly zmatený výraz ve tváři a prázdný pohled. Některé z nich nedokázaly komunikovat, jenom chodily sem a tam a opakovaly stejné věty stále dokola. Když jsme viděli tuto bestiální krutost, byli jsme k smrti rozhněvaní a odhodlaní k boji. Věděli jsme, že válka je prohraná, ale bylo naší svatou povinností bojovat až do poslední kulky.“
A co se tou dobou dělo na západní frontě?
Jak by mohly dosvědčit desetitisíce německých žen, bezpečí nenacházely ani mezi Američany a Brity. Miliony zmasakrovaných, miliony znásilněných, miliony sexuálně zotročených. Vojáci západních armád se častokrát nechovali o mnoho lépe, než jejich sovětští spojenci. Korespondenti na západě ale o zločinech svých vojáků jednoduše mlčeli.
Když do německého Stuttgartu vstoupily francouzské koloniální jednotky pod velením generála Eisenhowera, černošští vojáci zahnali ženy do metra a asi dva tisíce jich tam znásilnili. Dokonce i reportér PM tuto skutečnost neochotně potvrdil (Peace Action, červenec 1945).
„Bože, jak nenávidím Němce…“, napsal v dopisu své ženě generál Eisenhower v září 1944. Američany, pod velením generála Eisenhowera, bylo zajato pět a půl milionu Němců. Měsíc před koncem války vydal Eisenhower zvláštní rozkaz o zacházení s válečnými zajatci. Bylo v něm výslovně uvedeno: „Prostory vězení nesmějí poskytovat žádný úkryt nebo jiný komfort.“
Zajatci byli shromážděni na otevřených prostranstvích podél řeky Rýn, za ploty z ostnatého drátu, bez jakýchkoliv přístřešků. Eisenhower také rozkázal, aby zajatci prvních šest dní po příchodu do tábora nedostávali žádné jídlo, ani vodu. Potom měli dostávat jenom minimální dávky, přestože Američané měli k dispozici obrovské zásoby jídla. Váleční zajatci spali na holé zemi, na sněhu, v dešti. Nedostalo se jim žádné lékařské péče. Odhaduje se, že v amerických táborech zemřelo 1,7 milionu válečných zajatců v důsledku hladu, gangrény, omrzlin a vůbec špatného zacházení. Všechny okupační armády zacházely po válce s Němci velmi brutálně. Způsobily smrt až třinácti milionů Němců.
Až když Západ opět začal vidět hrozbu sovětského komunismu, chování vítězů k poraženým se změnilo. Nechali je na pokoji, protože v době studené války potřebovali mít západní Němce na své straně. Náhle se písnička o Němcích změnila. Najednou se opět stali neoddělitelnou součástí západní civilizace. Rázem se z nich stali „good boys“. To se snad Spojenci celou tu dobu mýlili?
Generál Patton si to myslel. Poté, co se stal poválečným guvernérem Bavorska, úplně změnil názor na Němce a začal mnoho věcí vidět jinak. Pattona z jeho guvernérského úřadu brzy „vykopli nahoru“ za to, že se odmítl podílet na Eisenhowerově brutálním zacházení se zajatci.
Zanedlouho po tomto povýšení Patton za podezřelých okolností zahynul.
Téma obrany rodiny je rozebráno v knize Připrav se na nejhorší