16. květen 1945 u Podolského mostu
Podolský most, který nedaleko Písku spojuje protilehlé břehy Vltavy, se na konci druhé světové války stal místem setkání vítězných armád SSSR a USA. Ovšem něco takového původně vůbec nebylo v plánu, protože Američané v těchto místech postoupili daleko za stanovenou demarkační čáru. Podle Jaltské konference měl Písek připadnout do sovětské "osvobozovací" zóny, přičemž skutečná demarkační linie vedla až západně od Písku. Ale Američané byli rychlejší než Sověti, kteří postupovali z Moravy a kteří kvůli svému barbarskému přístupu k zajatcům museli překonávat zuřivý odpor ustupujících Němců. Tak se stalo, že Američané město iniciativně obsadili jako první. To ovšem jednak nezabránilo poválečným komunistickým historikům v tom, aby tvrdili, že Písek osvobodila Rudá armáda, jednak se to stalo příčinou otřesného zvěrstva, které se pak odehrálo přímo před očima šokovaných amerických vojáků.
O masakru u Podolského mostu bychom zřejmě dodnes nic nevěděli, kdyby se jeho očitým svědkem nestal Erich "Bubi" Hartmann, celkově nejúspěšnější stíhač druhé světové války. Právě zde padl do ruského zajetí, z něhož se vrátil po deseti letech pobytu v komunistických koncentračních táborech gulag. Hrůzy, které se v roce 1945 odehrály pod Podolským mostem, později popsal ve svých pamětech.
Erich "Bubi" Hartmann
Hartmann byl, spolu s dalšími letci a příslušníky pozemního personálu stíhací letky JG 52, která na konci války operovala z Německého (dnes Havlíčkova) Brodu, právě u Podolského mostu zajat Rusy. Tím začala jeho desetiletá exkurze po komunistických lágrech, spojená s "podrobným studiem" sovětské justiční praxe.
Sovětští vyšetřovatelé NKVD se ho nejdřív snažili zlomit a přimět ho ke spolupráci s komunistickým režimem. Jenže zatímco mnozí němečtí zajatci brutálnímu nátlaku a psychickému vydírání podlehli, jako například stíhací eso s 212 sestřely Hermann Graf, na Bubiho tyto metody neplatily. Čím většímu tlaku byl vystaven, tím víc se vůči svým mučitelům zatvrzoval. Snažili se ho přimět, aby oplátkou za snadnou práci v kuchyni začal špehovat a udávat svoje zajaté spolubojovníky. Nepřijal. Nabízeli mu také, že ho pošlou domů do Německa, pokud se stane jejich agentem. Něco takového rezolutně odmítl. To mu vyneslo uvěznění na samotce, v betonové kobce o rozměrech cca 1,5 × 2,5 × 1,5 m, kde spal na holé podlaze a k jídlu dostával jen chléb a vodu.
Potom mu zase vyhrožovali, že unesou a zavraždí jeho manželku. Jednou ho vyšetřovatel NKVD během výslechu přetáhl holí. Hartmann popadl židli a pořádně mu s ní "naložil". Čekal, že za to bude zastřelen, ale kupodivu ho poslali zpět do jeho betonové kobky. Zřejmě byl pro ně příliš cennou trofejí, než aby ho zastřelili jako obyčejného bezejmenného zajatce, jakých po válce v sovětských gulazích živořily miliony.
První poválečná léta trávil Hartmann v lágru Vjatlag v Kirovské oblasti na severovýchodě evropské části Ruska. Vznikl v únoru 1938 a zekové v něm byli využíváni k těžbě dřeva. Průběžně ho obývalo 15 – 20 000 zeků, po válce především z řad válečných zajatců - Němců a Rusů, příslušníků ROA a dalších ruskojazyčných dobrovolnických jednotek Wehrmachtu. Hartmann zde prožil zimu na přelomu let 1946 a 1947, která byla tak krutá, že vězňům na barácích ve spánku přimrzaly vlasy k palandám. Ruský historik Vladimir Veremjov v knize "Kratkaja istoria GULAGa" uvádí, že úmrtnost vězňů byla v tomto koncentráku několikanásobně vyšší, než v nechvalně proslulém a všem dobře známém nacistickém Buchenwaldu. Během existence lágru, mezi lety 1938 – 1956, jím prošlo na sto tisíc zeků, pocházejících z dvaceti zemí a osmdesáti národností. Sovětský svaz byl skutečným "žalářem národů".
Stalinské justici trvalo čtyři roky, než proti tvrdohlavému Bubimu, zarytě odmítajícímu spolupráci s komunistickým režimem, vypracovala obžalobu. Nakonec byl obviněn ze způsobení škod sovětskému hospodářství tím, že sestřelil 347 bojových letadel, zničil 1 pekárnu a v jakési vesnici nedaleko Brjanska "zavraždil" 700 civilistů. Hartmann souhlasil s tím, že sestřelil sovětská letadla, připustil, že pádem sestřeleného letadla mohlo dojít ke zničení pekárny, ale vůbec nechápal, jakým způsobem by mohl, coby stíhací pilot, vyvraždit sedm set vesničanů – a hlavně proč by to vůbec dělal..? Logické argumenty ale sovětské soudce netrápily a "Černého ďábla z Ukrajiny", jak byl Hartmann mezi sovětskými letci přezdíván, odsoudili na 20 let nucených prací v gulagu. Později mu trest prodloužili o dalších 5 let.
Když se Stalin v roce 1953 odebral do pekla, situace se změnila. Němečtí zajatci začali být pozvolna propouštěni a vraceni do Německa. V říjnu 1955 se Bubi konečně dostal na svobodu a odcestoval domů, ke své ženě "Usch", která na něho celou tu dobu věrně čekala. Během pobytu v zajetí se mu v r. 1945 narodil očekávaný syn Peter, který ale v r. 1948 zemřel dřív, než byl propuštěn a mohl se vrátit domů. Svého syna tak nikdy ani nespatřil.
Hartmann na otázku, jak přežil deset let v gulagu, odpověděl: "Nikdy jsme neztratili vojenský smysl pro disciplínu. Náš pevný systém a respekt k vlastním autoritám nás udržely naživu. Měli jsme svůj vlastní systém hodností a vytvořili jsme si svoje vlastní velení. I když jsme nenosili zádné hodnostní označení, každý znal svoje místo a všichni pracovali v rámci systému. V tom byla naše síla, stejně jako v tom, že mnozí z nás věřili v Boha. V myšlenkách jsem byl s Bohem a se svou Usch, a to mě drželo. Pro mnoho mužů bylo těžké, když dostali zprávu, že se s nimi jejich žena rozvedla, nebo jim zemřeli rodiče."
Ale vraťme se zpět do jižních Čech, pod Podolský most:
Erichu Hartmannovi, nositeli rytířského kříže s dubovými ratolestmi, meči a brilianty, bylo v květnu 1945 pouhých 23 let. Přesto velel letce I./JG 52, měl na kontě 352 sestřelených letadel a byl nejúspěšnějším stíhacím pilotem na světě.
8. května v 8.30 odstartoval k svému poslednímu bojovému letu, během něhož poblíž Brna sestřelil sovětskou stíhačku Jak 11. Po přistání mu jeho velitel Hermann Graf tlumočil rozkaz generála Hanse Seidenmanna, aby oba okamžitě odletěli do Dortmundu, kde se mají vzdát Angličanům. Zbylý personál jednotky se měl vzdát ruským vojákům.
Po krátké poradě se Graf s Hartmannem rozhodli rozkaz neuposlechnout. Nechtěli opustit své podřízené, jejich rodiny a velké množství civilních uprchlíků, kteří se uchýlili na letiště pod jejich ochranu. Místo toho nařídili zničit písemnosti, všechna letadla a další vybavení letiště. Pak se dlouhá kolona příslušníků Luftwaffe a německých civilistů vydala směrem na západ.
V koloně prchali do amerického zajetí i další vyšší němečtí důstojníci, jako například major Hartmann Grasser, který velel letce vlasovců a měl na svém kontě 103 sestřelených letadel, z toho 80 sovětských. 8. května pozdě odpoledne se kolona uprchlíků přiblížila k Písku, kde narazila na vojáky americké 90. pěší divize. Američané je odzbrojili, jen důstojníkům ponechali pistole.
Podle jaltských dohod měli být všichni Němci, zajatí Američany mimo americkou zónu, předáni Sovětům. Toto ujednání se vztahovalo i na Hartmannovu kolonu, protože demarkační linie probíhala až o několik kilometrů dál, za městem Písek. Ačkoliv se uprchlíci vzdali Američanům, stalo se to v Písku, v sovětské okupační zóně, a proto museli být předáni Rusům.
A tak bylo 16. května Grafovi, Hartmannovi a Grasserovi oznámeno, že budou se svou kolonou odesláni do Řezna. Toho dne odpoledne byli všichni uprchlí Němci naloženi na nákladní auta a odvezeni opačným směrem, na východ, vstříc sovětskému zajetí. Kolona zastavila v místě setkání s postupujícími sovětskými jednotkami, nedaleko Podolského mostu.
Hartmann vzpomíná: "16. května 1945 ve čtyři hodiny odpoledne nás Američané naložili na nákladní auta a vyjeli jsme z Písku. Po několika kilometrech jízdy kolona zastavila a všichni dostali rozkaz vystoupit. Stalo se to na louce, obklíčené ruskými vojáky. Zatímco Němci váhavě vyskakovali z aut, Rusové začali okamžitě oddělovat ženy od mužů. Dřív, než Američané odjeli, měli možnost krátce se podívat, co se děje s německými civilisty, ženami a dívkami, kteří se nijak neprovinili, snad jen tím, že se všichni narodili v Německu. Američané teď mohli vidět, jakých zvrhlostí a zločinů proti lidskosti jsou schopni někteří z jejich spojenců. Mohli vidět „medvědy" přímo v akci".
Bezbranní němečtí muži byli zahnáni a stranou a tam shromážděni. Řada přiopilých vrávorajících rudoarmějců je držela v šachu puškami a samopaly. Ostatní Rusové povalili ženy a dívky zem, servali z nich šaty a znásilnili je před očima všech ostatních. Bezmocní Němci mohli pouze přihlížet. Američané v autech jenom nevěřícně kroutili hlavami. Nemohli uvěřit svým očím.
Když dvě plačící německá děvčata bez šatů přiběhla k nákladním autům a snažila se na ně vyšplhat, hledajíc záchranu, Američané je duchapřítomně vtáhli do kabin. Rusové hned začali střílet do vzduchu, křičeli a začali postupovat proti americkým vozidlům. Američané rychle nastartovali a ujeli. Jakmile zmizelo nebezpečí, že by Američané mohli uprchlíky chránit, Rusové se znovu vrhli na německé ženy.
Asi třicetiletá Němka, matka dvanáctileté dcerky, klečela před jedním ruským poddůstojníkem a prosila ho, aby vojáci znásilnili ji, ale dcerku aby ušetřili. Po tvářích jí tekly slzy a stále prosila. Jeden ruský voják ji kopl vší silou do žaludku. „Ty zatracená fašistická svině!", řval. Žena, lapající po dechu, se svezla k zemi. Voják ji pak jediným úderem pažbou do hlavy zabil. Vrah odvlekl dvanáctiletou dcerku zavražděné ženy za tank. K němu se připojili další Rusové. O půl hodiny později se znásilněné dítě, plačící a naříkající, vypotácelo zpoza tanku. Neudrželo se na nohou a zhroutilo se jako zničená dětská panenka. Bezmocní Němci naléhali na strážné, aby směli děvčátku pomoci. Ti ale s napřaženými zbraněmi drželi muže v šachu a k dítěti pustili pouze jednoho německého zdravotníka, aby mu pomohl. Pomoc však byla marná, holčička do hodiny zemřela. Hartmann se musel přemáhat, aby nezvracel.
Rusové nahnali zajatce do primitivní ohrady, postavené uprostřed louky. Tu pak obklíčilo třicet tanků. Do ohrady celou noc neustále přicházeli další a další sovětští vojáci, aby vyrvali ženy a dívky z bezmocných objetí svých otců a mužů. Znásilňování pokračovalo celou noc, až do svítání. Když je Rusové přiváděli ráno zpět, ženy se podobaly víc hadrovým panákům, než živým lidem.
Vojáci jednotky JG 52 byli tuto noc vystaveni morálnímu utrpení a těžké psychické zkoušce, v níž mnozí z nich podlehli. Při východu slunce již mnoho Němců nežilo. Ti, kteří přežili, se ocitli uprostřed tragické scény, která se jim navždy vryla do vzpomínek. Když se Hartmann probudil, uviděl vedle sebe mrtvolu rotmistra, jeho ženy a dcery. Rotmistr nožem prořízl tepny své ženě, pak dcerce a nakonec sobě. Všichni tři tiše zemřeli, zatímco Hartmann vedle nich spal.
Tehdy Hartmann pocítil obrovskou touhu žít. Začal šeptem mluvit sám k sobě: „Ty musíš zůstat naživu, Erichu, ať se děje co se děje. Ty musíš přežít, abys mohl druhým vyprávět, čemu sám nemůžeš uvěřit, přestože jsi to viděl na vlastní oči. Nikdy nezapomeneš, čeho jsou lidé schopni, když se dostanou pod úroveň zvířete."
Všechny ty zrůdnosti skončily tak náhle, jak začaly, když se na louce objevil ruský generál. Okamžitě poznal, co se stalo. Nepotřeboval žádné hlášení. Měl jasné rozkazy, jak podobnému řádění zabránit. Loupení a znásilňování rudoarmějců už se totiž "proslavilo" po celém světě. Generál vydal rozkaz, aby Hartmanna a ostatní německé důstojníky oddělili od mužstva. Ženy byly svěřeny do jejich ochrany a ruští vojáci dostali rozkaz, aby se k nim vůbec nepřibližovali. Pokud někdo z nich rozkaz porušil, byl nemilosrdně potrestán.
Jedno ze znásilněných děvčat bylo vyzváno, aby označilo pachatele. Při konfrontaci dívka poznala tři vojáky. Nekonal se žádný soud, dokonce ani žádný výslech. Rozkaz byl bez průtahů splněn. Těm třem vojákům svázali ruce za zády telefonním drátem a okamžitě je oběsili před očima Němců a ostatních Rusů. Tato lekce z vojenské disciplíny měla dokonalý výchovný účinek. Tak vypadala spravedlnost v Rudé armádě: Žádné důkazy, žádný advokát, žádný soudní proces.
Po popravě těch tří vojáků se situace v táboře uklidnila. Utrpení, strach a zoufalství německých žen byly vystřídány ponížením a hanbou. Mnohé ženy a dívky, jejichž muži byli drženi odděleně od nich, se dobrovolně stýkaly s ruskými vítězi. Matky chodily za ruskými důstojníky a prodávaly se jim za jídlo pro svoje děti. Zatímco zoufalí němečtí muži hladověli, některé německé ženy, které pragmaticky změnily svůj odmítavý postoj k Rusům, ztloustly a zařídily si celkem spokojený a pohodlný život.
Erich na hrozné zážitky té doby nikdy nezapomněl. Ty příšerné scény se mu vybavovaly před očima stále znovu, i po návratu z gulagu zpět do Německa. Poučoval dokonce i svou ženu Urschulu, jak by se měla v podobné situaci zachovat: „Za takových okolností nikdy nebuď plachá. Okamžitě jdi za nejvyšším důstojníkem a buď na něj hodně milá. Lísej se k němu a zůstaň u něho. Ochrání tě přede všemi ostatními. Tak budeš vystavena jenom jeho libovůli a můžeš se tím vyhnout brutálnímu hromadnému znásilňování. Druzí se k tobě dostanou jen přes jeho mrtvolu," řekl tehdy své ženě. Vzpomínal, jak tehdy na té louce u Podolského mostu děkoval Bohu, že jeho milovaná Usch je v bezpečí v Rottenbuchu. Nezdolnost mládí mu sice pomohla vykonat 1400 smrtelně nebezpečných bojových letů, ale překonat vzpomínky na bestiální brutalitu ruských vojáků nikdy nedokázal.
"Bubi" a "Usch"
Oficiální důkaz o pravdivosti Hartmannova popisu událostí z 16. května 1945 se zachoval v archivu Ministerstva vnitra. V hlášení vrchního strážmistra Pecháčka z místní stanice SNB v Podolí ze 17. června 1949 je popisován hromadný hrob na louce u Podolského mostu. Podle Pecháčka se v něm nalézalo 24 osob obojího pohlaví německé národnosti s poznámkou: „Převážná většina mužů a žen spáchala sebevraždu."
Mimo to vrchní strážmistr Pecháček popisuje i další úmrtí v okolí: "1 osoba 9. května 1945 – přejet tankem býv. německé armády, na němž seděl. 1 německý vojín a neznámé dítě – příčina smrti nezjištěna. 3 němečtí vojíni 10. 5. 1945 spáchali sebevraždu. 1 německý vojín 10. 5. 1945 zastřelen přísl. RA při odporu."
Na podzim 2011 se německá vládní organizace Volksbund Deutsche Kriegsgräberfürsorge pokusila nalézt a exhumovat oběti od Podolského mostu, aby je nechala pohřbít na vojenském hřbitově. Skutečně byl nalezen hromadný hrob a v něm ostatky šestnácti osob obojího pohlaví, z nichž některé byly děti. Část z nich nesla jasné známky násilné smrti. Nedaleko od tohoto hrobu byly dále nalezeny ostatky dvou německých důstojníků s průstřelem spánku. Zbylých šest osob z celkového počtu dvaceti čtyř, uváděných v hlášení vrchního strážmistra Pecháčka, nebylo nalezeno.
Případů, podobných tomu od Podolského mostu, se v Českých zemích po "osvobození" odehrálo velmi mnoho. A obětmi řádění zdivočelých vítězů zdaleka nebyli jen bezbranní Němci a jejich ženy. V mnoha přpadech se "osvoboditelé" rádi vydováděli na českých ženách a dívkách, přičemž jim bylo úplně jedno, že je původně přišli osvobodit. Nějaké slovanské bratrství přitom bylo těmto "osvoboditelům" úplně šumák, protože fantazie o jakési neexistující slovanské vzájemnosti se rodí jen v chorobné mysli naivních hlupáků, kteří se v podstatě vůbec ničím neliší od neomarxistických idiotů, fantazírujících o sedmdesáti pohlavích a nebezpečí globálního oteplování. O několika zdokumentovaných případech násilí ruských vojáků na českých civilistech jsem se v souvislosti s obranou domova zmínil i v knize Připrav se na nejhorší.
Erich Hartmann se stal svědkem mnoha bestiálních krutostí, kterých se dopustili Rusové. Byl jimi obviněn ze "zločinů" které nikdy nemohl spáchat. Byl jimi deset let vězněn v otřesných podmínkách gulagu. Byl kvůli nim odloučen od své ženy. Jeho syn se narodil a jako tříletý zemřel, aniž by ho mohl vůbec kdy pochovat v náručí.
Když Colin Heaton dělal s Hartmannem rozhovor, zeptal se ho: "Nenávidíte Rusy?"
Hartmann mu vysvětlil: "Jedna věc, kterou jsem se v životě naučil, je tato: Nikdy sám sobě nedovol nenávidět všechny lidi kvůli činům, které spáchalo několik málo lidí. Nenávist zničila můj národ a kvůli ní zemřely miliony lidí. Doufám, že většina lidí nezačala nenávidět všechny Němce kvůli nacistům, nebo všechny Američany kvůli otrokům. Nikdy se nepoddej nenávisti, protože ta tě sežere zaživa. Měj otevřenou mysl a vždy hledej v lidech to dobré. Možná budeš překvapený, co všechno najdeš..."
Podolský most v r. 2015
