Turci a protestanti společně proti Evropě

Dnes, kdy píšu tyto řádky, máme neděli 23. května 2021. Mám volné dopoledne, tak se rozhlížím po internetu, co je ve světě nového a jaké nesmyslné zákazy a příkazy na nás covidoví oligarchové zase chystají. Z Novinek.cz na mě jukl rok starý článek o tom, jak protestanti z Luteránské církve v Berlíně velkoryse nabídli svůj kostel muslimům k pátečním modlitbám po dobu ramadánu. Chudáci muslimové se totiž tehdy před rokem kvůli dodržování povinných rozestupů 1,5 metru během pandemických opatření (rozuměj absurdních totalitních covidových buzarací) nevešli do mešity Dar Assalam v berlínské imigrantské čtvrti Neukölln. - ZDE

Protestanti na nic nečekali a přispěchali jim ochotně na pomoc. Přece by nemohli přenést přes srdce, kdyby se jejich berlínští muslimové modlili doma, nebo třeba na ulici, jako to s velikou oblibou dělají v Paříži nebo v Moskvě, a také v mnoha dalších původně křesťanských městech. S radostí v srdci a něhou v očích jim poskytli svůj kostel a jejich modliteb se prý dokonce zúčastnila i samotná protestantská farářka. „Je to velké gesto, přináší radost v době ramadánu i v této krizi,” řekl imám Mohamed Taha Sabry. „Pandemie z nás vytvořila společenství. Krize lidi spojuje.” V kostele vedl muslimský obřad, na který z vitrážového okna shlížela podobizna Panny Marie.

Není těžké si představit, proč muslimové přijali nabídku provádět svoje rituály v kostele a přitom jim nevadily ani okenní vitráže s Bohorodičkou, když islám zakazuje zpodobňování lidí a normálně jim vadí úplně všechno, především kříže. Naivní sluníčkáři rádi uvěří, že jim jde o nějaké spojování nebo dialog. Přece nám všechna neoliberalistická média neusále tlučou do hlavy absurdní lež, že islám vyznává stejného Boha jako křesťanství. Jenže dialog vždy musí spočívat v tom, že střídavě mluví obě strany. Takže kdy berlínští muslimové pozvou křesťany, aby naoplátku sloužili svoje bohoslužby v jejich mešitě? A upřímné sblížení musí být vždy na bázi rovného s rovným. Takže kdy se imám zúčastní protestantského rituálu večeře Páně? Každý člověk, kterému v hlavě funguje aspoň jedna šedá buňka, zná už dnes dobu konání křesťanských obřadů v mešitě – bude to až naprší a uschne. Nebo, jak to psal Jan Werich ve svém Fimfáru, teprve až opadá listí z dubu - ZDE.

Člověk si docela logicky položí otázku, co protestanty vede k takovému poníženému a nechutnému lezení do zadku muslimům? Proč se tak urputně a za každou cenu snaží ještě rychleji zlikvidovat naši kulturu, civilizaci i samotnou naši biologickou existenci? Proč jim tak ochotně pomáhají pronikat i do míst, která by pro ně měla být posvátná a která by si měli chránit jako oko v hlavě? Je to snad projevem nějaké pokročilé degenerace? Nebo kde se u nich to sebevražedné chování vzalo?

Když mi tyto a podobné otázky začaly vrtat hlavou, po nějaké době mi v mysli vytanula vzpomínka na knihu, kterou jsem před nedávnem dočetl. Už jsem z ní jednou citoval v jiném článku - ZDE. Její dokumentární hodnota je obrovská, protože nám přes propast staletí vypráví o tom, jak kdysi lidé přemýšleli o životě a jak řešili obyčejné i mimořádné problémy. Ta kniha se jmenuje Paměti. Mezi lety 1656 a 1688 ji napsal polský šlechtic, válečník, rváč, příležitostný diplomat, moudrý člověk a vtipný vypravěč obratného jazyka, Jan Chryzostom Pasek. Důvod, proč jsem si na ni vzpomněl, byl ten, že jsem v ní o podobném protestantském stranění muslimům už četl. Jenže to, co popisoval pan Pasek, se odhrálo už v roce 1683 v Gdaňsku. Ovšem, jak za chvíli pochopíš, od té doby se toho moc nezměnilo.

Jsi-li trošku zběhlý v historii, datum 1683 ti jistě něco důležitého připomene. Ano, v tom roce byla svedena urputná bitva o Vídeň, v níž polské vojsko lvím podílem přispělo nejen k vítězství v bitvě, ale především k záchraně samotné evropské civilizace - ZDE. Kdyby tehdy Vídeň padla, dnešní Evropa by byla naprosto jiná a o nějaké demokracii, lidských právech, nebo rovnosti pohlaví bychom nediskutovali, protože by nás taková troufalost ani ve snu nenapadla. Místo toho bychom zpaměti citovali Korán a pětkrát denně mlátili hlavou o koberec. V mešitě bychom vystrkovali zadky na lidi v řadě za námi a dávali jim čuchat ke svým fusaklím. A pro "utužení" zdraví bychom celý jeden měsíc v roce drželi sebevražednou dietu, když bychom přes den hladověli a žíznili, abychom se večer před spaním mohli nacpat a nalít k prasknutí. To všechno jsou totiž předepsané a vyžadované radosti běžného života muslimů - ZDE.

Pan Pasek se bitvy o Vídeň osobně neúčastnil, ačkoliv předtím proti Turkům bojoval v několika bitvách, například ve slavné bitvě u Kamence Podolského na Ukrajině. Nicméně ve svých Pamětech zaznamenává osobní zkušenost s tím, jaký ohlas měla tehdy bitva u Vídně ve společnosti. V roce 1683 se plavil po řece lodí do Gdaňska, aby tam prodal obilí, které sklidil na svém panství. Gdaňsk byl tehdy hanzovní město a centrum mezinárodního obchodu. Z velké části byl osídlen Němci, především protestanty. Pan Pasek vypráví:

Toto šťastné vítězství bylo dobyto dne 12. září. Naplnilo to radostí celé křesťanstvo, naplnilo to radostí zoufalého císaře, utíkajícího se už toliko pod ochranu Páně. Naplnilo to radostí celou německou říši a zvláště pak obyvatele města vídeňského, jejichž hřbet měl nejblíž k té rákosce. Našemu národu dobylo věčnou slávu, vždyť to národy uznávají ještě i dnes. Slyšel jsem to z úst jednoho vznešeného pána, muže z francouzské země, který říkal, že Poláci jsou zachránci Němců. A to je jistá věc, že by Vídeň už nebyla vydržela déle než tři dny. A kdyby ta byla padla, padly by i všechny oblasti císařství a v důsledku toho i ostatní křesťanské země.
(...)
Všichni lidé katolického náboženství byli a jsou tedy spokojeni s rozhodnutím našeho krále a vládce (osobně se účastnit tažení k Vídni a pomoci rakouskému císaři proti Turkům), až na luterány a kalvíny, protože oni tu válku považovali za svou a prosili Pána Boha, aby zvítězili Turci, tvrdíce, že hájí jejich věc, když se berou za křivdy Tökölyho a všech odpadlíků. Byl jsem tehdy v Gdaňsku. Tam ve sborech prosili Pána Boha, aby dopřál Turkům vítězství nad císařem. Když už se z novin něco dočetli, že Tökölymu přálo štěstí, že někde při výpadu pobil pár Němců, hned se slavily triumfy, hned děkovné bohoslužby: "Oh, Herr Gott! Oh, lieber Gott!" Prodávali obrázky Tökölyho na koni, v plné zbroji, tiskly se letáky. Ti, kteří je prodávali, hned je také zpívali.

Jednou jdu a jeden zpívá. Zaryl jsem si trochu a ptám se, co že to zpívá, že ho tak bedlivě poslouchají. Řekli mi, že to jsou noviny o panu Tökölym, jak šťastně vítězí nad císařem. Když ten, co zpíval, uslyšel, že se na to ptám, ukáže mi papír německy tištěný: "Ja, mospán, kupit, kupit." Ptám se: "Co za to?" Odpoví, že groš. Dal jsem mu ho. A se mnou šel do hospody hlouček sedláků, kterým jsem měl vyplácet peníze. Bylo tam jedno kvítko a já mu povídám: "Milý bratříčku, dám ti tynfa, vytři si s tou kartkou zadek." Sedlák s velkou chutí spustil kaťata, nahaté půlky si vytřel tou písničkou a hodil to do Motlavy. Němci i Němky začali brblat, mručet a já jsem odešel. Katolíci a ti, co se na to dívali ze šífů, ukrutně se smáli. Když jsem o tom vyprávěl katolickým měšťanům a také dominikánům a jezuitům, říkali: "Štěstí, že vás nepřepadli, oni tady totiž vzdávají Tökölymu div ne božské pocty."
(...)
Několik jich vběhlo do té místnosti, kde jsem seděl já, zasedli ke stolům a začali dyškutýrovat o vojně. Nerozuměl jsem tomu, nanejvýš sem tam nějaké slůvko. Ale zrovna mluvil ten, o němž píšu, a venku je příval a voda teče po pankejtu jako řeka. Ten dotyčný se podívá z okna na tu vodu a řekne: "Ej, dejž Bůh, aby tam u Vídně tekla katolická krev takovým proudem jako ta voda." Druhý řekne: "V Bohu je naše naděje!" A jeden Němec – seděl od nich stranou – pokrčí rameny, obrátí oči k nebi a pohlédne na mě. Neříká nic, jen vrtí hlavou. (...) A oni zase mluví o králi toto: "Ale proč ta vypasená svině, proč tam šla? Co je mu po tom? Kéž by se oba i s císařem dočkali toho, že budou břinkat želízky." A mezitím ten, co seděl zvlášť, už to nemohl vydržet, byl to totiž katolík, Němec, ne gdaňský občan. (...) Promluví na ně německy, ale tak, abych já rozuměl, a řekne tato slova: "Myslil jsem, že sedím s křesťany, ale já sedím s pohany. Myslil jsem, že s lidmi, ale vidím, že s šelmami. Sluší se říkat takové zločinné věci? Bodejž vás zabili!" Oni sáhnou po kordech, on měl jenom hůlčičku. Jeden ho chtěl buď udeřit naplocho, nebo seknout. Paríroval mu tou holí. Trochu ho poranil. Ten druhý na mne volá: "Milostpane, mluví proti králi!" Já po šavli, Němci ze světnice. Bylo těžko za nimi běžet do Gdaňska.

Tolik tedy pan Pasek a jeho autentické svědectví z roku 1683 o tom, jak protestanti vnímali záchranu Evropy u Vídně a vůbec jak se dívali na boj katolíků proti muslimům. Až si zase v nějakém článku přečteš, že tehdy u Vídně naši předkové ubránili Evropu před muslimy, vzpomeň si na jeho vyprávění.

Byla to hrozná doba. Turci okupovali celý Balkán a dnešní Rumunsko i Maďarsko, včetně Budepešti. Jejich oddíly už pronikaly na Moravu. Kradli dobytek, vypalovali vesnice a desítky tisíc lidí povraždili, nebo zajali a odvedli do otroctví. Dvacet let před rozhodující bitvou u Vídně dobyli pevnost Nové Zámky a jejich zhruba desetitisícová horda se dostala přes Váh a Karpaty na jihovýchodní Moravu. Moravští stavové sice zformovali pěší pluk na obranu země, jenže ten před přesilou Turků utekl.

5. září 1663 zaútočili na Židlochovice. Ty se ubránily, ale Pohořelice, Rajhrad a Měnín byly zpustošeny. Turci pronikli až k Velkému Meziříčí, kde lidi nad čtyřicet let zmasakrovali a mladší odvlekli jako otroky do Uher. Obce Lanžhot a Podivín se změnily v trosky. Sedláci z Pouzdřan, kteří se postavili nepříteli na odpor, byli téměř do jednoho pobiti a Pouzdřany vypáleny. V Hustopečích padlo dvě sta lidí a polovina města lehla popelem. Na konci září přišel vpád tureckých spojenců Tatarů, kteří  poplenili Hradišťský kraj. Třetí nájezd v říjnu zpustošil Klobouky, Vizovice, Vsetín a Valašské Meziříčí. Některé oddíly tureckého vojska pronikly až k Olomouci. Rakouský císař vyslal na obranu Moravy tři tisíce jezdců, kteří se spojili s moravským vojskem, jemuž velel Raduit de Souches, hrdinný obránce Brna před Švédy z roku 1645.

Nájezdy z roku 1663 měly strašný dopad na celou jihovýchodní Moravu. Celkové škody na majetku se vyšplhaly na miliony zlatých. K tomu je nutno přičíst desetitisíce odvlečených mužů a žen v produktivním věku. Jen v Hradišťském kraji bylo zničeno a spáleno čtyřicet devět vesnic a městeček.

Odvetná akce na sebe nenechala dlouho čekat. Roku 1664 generál de Souches v čele moravských, českých a pomocných sasko-durynských vojsk vtrhl do Uher. Dobyl Nitru a Levici a porazil silný turecký oddíl u Nových Zámků, přičemž osvobodil několik set zajatých Moravanů. Posléze dobyl ještě Parkaň (Štúrovo) a rozložil se s vojskem mezi Komárnem a Novými Zámky, aby zaštítil Horní Uhry a Moravu. Císařské vojsko zatím pod velením generála Montecuccoliho vybojovalo vítěznou bitvu s dvojnásobnou přesilou Turků u sv. Gottharda při řece Rábu. Turci byli nuceni 10. srpna podepsat ve Vašváru mír.

Poslední vážné ohrožení Moravy přišlo roku 1683. Dvousettisícová turecká armáda, kterou vedl Kara Mustafa Paša, oblehla Vídeň. Turecké a tatarské hordy tehdy pronikaly i na Moravu, dostaly se až po Brno a Přerov, kde loupily a drancovaly.

Vítězství nad muslimskými dobyvateli u Vídně je ve filmech, literatuře i v článcích časopisů s důslednou pravidelností vykreslováno jako vítězství všech křesťanů, případně jako vítězství Evropanů. Ale nikdy, opravdu nikdy, se v nich nedozvíš, že toto vítězstí ve skutečnosti patřilo jen a pouze katolíkům. Protestanti se na něm zcela záměrně nijak nepodíleli. Právě naopak. Přáli vítězství muslimům a zrádce Imricha Tökölyho, který aktivně bojoval na jejich straně proti vlastním lidem, oslavovali jako hrdinu. Evropu pro nás tehdy ubránili a muslimy z ní vyhnali jen a pouze katolíci. Byli mezi nimi Bavoři, Poláci, Rakušané, Moravané i Češi. Tehdy u Vídně zachránili i nás.

Dnešní vlastenec jaksi automaticky předpokládá, že protestanti za Evropu také bojovali, nebo aspoň potichu drželi palce, už jen proto, že se definují jako křesťané. Jenže ne. Oni proti islámu, pronikajícímu do srdce Evropy, nejen že nebojovali, oni Turkům otevřeně fandili, modlili se za jejich vítězství a vídeňským obráncům Evropy přáli porážku a smrt. Zdá se ti to nemožné? Mně se to taky zdálo absurdní, ale je to tak.

Je to nepříjemné, ale pravda se říct musí: Katolická Církev je po Druhém vatikánském koncilu prolezlá zmatenými sluníčkáři, levičáky, nadrženými odmítači celibátu, zednáři, kariéristy, zbabělými pastýři, zrádci i otevřenými nepřáteli Boha, jako je pseudokněz Halík - ZDE. Ale stále je v ní poctivé zdravé jádro, které mezi protestanty nikdy nebylo a ani nemohlo být. Místo aby se soustředili na obranu Evropy, měli příliš mnoho práce s bojem proti katolíkům a lezením do muslimských zadků.

Byli to aktivní vlastizrádci tehdy a jsou jimi i dnes. Tehdy s Tökölym bojovali na straně muslimů proti zachráncům naší civilizace a modlili se za porážku obránců Vídně, dnes půjčují kostely muslimům a pomáhají jim v pomalé erozivní proměně Evropy v islámský chalifát. Je mi to upřímně líto, ale opravdu neznám žádného protestantského kněze, pastora nebo kazatele, který by se muslimské invazi do Evropy postavil tak rovně a otevřeně, jako to udělali někteří katolíci - ZDE