p.png)
PO DEVÁTÉM KVĚTNU
"Dnes je 14. května. Češi se bojí čekistů víc, než ve své době gestapa. Během tří týdnů se jejich vztah k Rusům změnil o celých sto procent. Už nevolají nazdar."
(Mondič Siněvskij v knize Smerš – Rok v táboře nepřítele)
Když jsem byl dítě, slavil se "Den osvobození Československa sovětskou armádou" nikoliv 8., ale až 9. května. Bylo to proto, že ačkoliv válka fakticky skončila podepsáním německé kapitulace, naši soudruzi to vnímali jinak. Podle nich přišlo osvobození až ve chvíli, kdy sovětské jednotky o den později, tedy v době míru, dorazily do Prahy, která se už stihla za pomoci Vlasovců osvobodit sama.
Na "Den osvobození Československa sovětskou armádou" jsem se vždycky těšíval, protože to byl státní svátek a nešlo se do školy. Soudružka učitelka už týden předem vyvěsila na rozpíchanou školní nástěnku vybledlý plakátek, natištěný na hrubém papíře, na kterém stoupala k nebesům holubička se snítkou vavřínu v zobáčku, pod ní se smál tankista s dítětem v náručí a tomu všemu dominoval nápis "SVĚTU MÍR". Nad plakátek "souška čitelka" pomocí špendlíků seskládala z rudých papírových písmen heslo "SE SOVĚTSKÝM SVAZEM NA VĚČNÉ ČASY" a vedle plakátku připíchla rudou pentlí ovázanou větvičku šeříku.
Šeříky byly ikonickým atributem svátku Osvobození, protože jimi prý české mámy 9. května 1945 obdarovávaly vysmáté sovětské tankisty, chovající v náručí jejich děti. Těžko říct, jestli by sovětští vojáci od české mámy raději nedostali stakana vodky, případně jestli neměli zálusk ještě na něco úplně jiného... Ale před objektivy armádních propagandistů museli vzít zavděk aspoň tou větvičkou šeříku a cizím děckem v náručí.
České děti se prý nechávaly sovětskými vojáky chovat rády, protože za to od nich dostávaly kousek čokolády, kterou do té doby neznaly a byla to pro ně veliká vzácnost. Vzpomínám si, že už jako desetiletému školákovi mi nešlo do hlavy, jak by Rusové mohli rozdávat čokoládu, když přece každý věděl, že v Sovětském svazu není k dostání vůbec nic, ani hajzpapír, ani dámské silonky, ani fixy... A mamina říkala, že Rusky vůbec neví, co jsou podprsenky nebo dámské vložky. Takže kde by sovětští vojáci v roce 1945 vzali něco tak luxusního, jako byla čokoláda? A ještě jí měli dost na rozdávání cizím harantům?
Dnes už samozřejmě dobře vím, že ve skutečnosti to nebyla sovětská, ale americká čokoláda. Jenže tohle nám soudruzi učitelé na základce nemohli říct, protože to bylo... Dnes by se asi řeklo, že to bylo "politicky nekorektní". Tak jasně – jak by to naše Osvobození sovětskou armádou vypadalo, kdyby se v socialistickém táboře provalilo, že Američané od r. 1941 až do konce války udržovali sovětskou armádu naživu nepřetržitými dodávkami celekm 4,5 milionu tun potravin, zejména "tušonky", bez které by sovětský voják prostě nemohl pochodovat a neunesl by zbraň? Jak by soudruzi vysvětlili, že bez americké pomoci by sovětská armáda vychcípala hladem nejpozději v roce 1943?
Každý rok na 9. května měli občané ČSSR povinnost vyvěsit z okna československou a sovětskou vlajku. Kdo to neudělal, měl následně co vysvětlovat, protože úředníci Národního výboru to sledovali. Zatímco mamina, aby měla klid, pokorně vždy vystrčila z okna obě vlaječky, můj klatovský děda, aby to udělat nemusel, naložil bábi do trabanta a společně odfrčeli do Plichtic na chatu. Tam děda v deset večer zamknul vchodové dveře, pečlivě pozavíral všechny okenice, zatáhl v oknech závěsy a naladil rozhlasové vysílání Hlasu Ameriky. Posadil se do křesílka k starému rádiu, velkému skoro jako botník, a s uchem u reproduktoru hltal zakázané zprávy z jiného světa.
Komunisti vysílání rušili, takže vždy po chvíli se zvuk ztratil a bylo potřeba kroucením knoflíku doladit signál. Chrčelo to, praskalo a pískalo, ale když člověk pozorně poslouchal, dozvěděl se věci, o kterých do té doby neměl ani tušení. Bylo to skoro jako objevovat Ameriku...
Když jsme se v mých dvanácti letech s mojí nedávno rozvedenou maminou přestěhovali za jejími rodiči do Klatov, děda usoudil, že už jsem dost starý na to, abych pochopil, že o některých věcech nemám s nikým mluvit – a zvlášt ne ve škole. Od té doby jsem mohl poslouchat Hlas Ameriky s ním. Byl jsem hrdý, že mi dal takovou důvěru a povýšil mě mezi chlapy a "antikomunistické odbojáře". Dodnes jsem mu za to vděčný. A tak jsem se tehdy poprvé dozvěděl, co ve skutečnosti znamenalo to "osvobození" sovětskou armádou:
Už od zimy roku 1944, kdy sovětská armáda poprvé vstoupila na území ČSR v oblasti Podkarpatské Rusi, začaly sovětské orgány NKVD a speciální jednotky SMERŠ unášet československé občany do táborů vojenských posádek v Německu a v Polsku, nebo přímo do SSSR, kde byli odsouzeni k dlouholetým pobytům v gulagu. Tyto únosy byly součástí snahy o vyčištění "osvobozeného" území od osob s negativním postojem ke komunizmu a k Sovětskému svazu, zejména slovenských, maďarských a ukrajinských nacionalistů.
Protože vrcholní českoslovenští komunisti, pohodlně ubytovaní během války v Moskvě, dohodli se Stalinem předání Podkarpatské Rusi jako naši splátku za "osvobození", (nemylte se - to "osvobození" jsme si poctivě zaplatili, protože ani mezi komunisty není nic zadarmo) bylo potřeba se předem zbavit lidí, kteří by toto předání československého území mohli nějak znesnadnit. Podkarpatská Rus tvořila asi deset procent celkového území První republiky. Byla to naše nejkrásnější přírodní oblast, kde se rychle rozvíjel turistický průmysl a kde žilo kolem šesti set tisíc pracovitých a podnikavých československých občanů rusínské, ukrajinské, maďarské, německé a židovské národnosti. V červnu 1945 byla Podkarpatská Rus předána osvoboditelům a tím skončily únosy československých občanů do SSSR. Od té doby si sovětští komunisti zavírali do gulagu svoje vlastní občany.
Nicméně únosy Čechoslováků pokračovaly dál. Od začátku jara 1945 byly agenty NKVD a SMERŠ ze Slovenska uneseny desítky tisíc československých občanů, kteří se provinili tím, že byli povoláni do armády Slovenského štátu, nebo to byli slovenští nacionalisté, případně měli tu "smůlu", že se narodili jako Ukrajinci nebo Rusíni. Někteří se ovšem "neprovinili" vůbec ničím, jen měli smůlu, že byli ve špatný čas na špatném místě. NKVD je "odchytla" a vyvezla na území SSSR jako otrockou pracovní sílu při poválečné obnově sovětského hospodářství, a to bez jakéhokoliv formálního obvinění, natož soudu.
Když se takhle osvoboditelé vypořádali se Slováky, přišla řada na Moraváky a pak i na Čechy.
Od dubna 1945 do února roku 1948, kdy v Praze proběhl komunistický puč s názvem "Vítězný únor", unesli osvoboditelé do komunistického ráje tisíce, ale také možná desítky tisíc – to už se dnes asi nedozvíme - československých občanů, většinou příslušníků antikomunistické bílé imigrace z Ruska, ale i rodilých Moravanů a Čechů. Tito lidé byli většinou vysokoškolsky vzdělaní odborníci – učitelé a profesoři, důstojníci a generalita armády, lékaři, architekti, inženýři a úředníci státní správy.
Na jaře 1946 věnovaly úřady NKVD exkluzivní pozornost Rusínům, kteří se nedokázali smířit s tím, že Podkarpatská Rus už nepatří do Československa, nechtěli se stát občany komunistického ráje a raději včas utekli na Moravu a do Čech.
Další, koho osvoboditelé unášeli do "země, kde zítra již znamená včera", byli etničtí Češi, kteří se narodili v carském Rusku. Po petrohradském komunistickém puči s názvem "Velká říjnová socialistická revoluce" nechali bolševikům veškerý svůj majetek a ve snaze zachránit si aspoň holý život se natrvalo vrátili do země svých předků. Měli ale peška, protože přišlo "osvobození" a s ním i komanda NKVD a SMERŠ.
Tím ale seznam skupin osob, které měly být osvobozeny od života, zdaleka nekončil. Následovali Rusínové usídlení v Českých zemích a Češi, kteří se z jakéhokoliv důvodu znelíbili sovětským mocenským orgánům dislokovaným v ČSR. Tito lidé byli zpravidla obviněni ze zločinu kontrarevoluce podle § 58 trestního zákoníku RSFSR:
Podle údajů, získaných v roce 1995 od ruského velvyslanectví Praze, byl 13. července 1945 v Brně – Židenicích zatčen továrník Georgij Teš a unesen do Vídně. 24. července ho vojenský tribunál sovětské posádky ve Vídni odsoudil za kontrarevoluční činnost k deseti letům v gulagu.
Generál Sergej Vojcechovskij byl původně carský důstojník, který v letech 1917 a 1918 velel Československým legiím na Rusi. Potom přešel k bělogvardějcům a s nimi pokračoval v boji proti bolševikům. V roce 1921 odešel do Československa, vstoupil do naší armády a obdržel naše občanství. V roce 1927 byl jmenován velitelem Zemského vojenského veliteství Brno a v roce 1929 byl povýšen do hodnosti armádního generála. V roce 1935 převzal funkci velitele Zemského vojenského velitelství Praha. Po vyhlášení mobilizace v roce 1938 se stal velitelem 1. armády, která měla bránit prostor Čech. Za okupace byl členem Obrany národa a podílel se na vypracování struktury její ozbrojené složky.
12. května 1945 byl příslušníky SMERŠ zatčen ve svém bytě v Konviktské ulici na Starém Městě v Praze a odvezen pravděpodobně do sběrného tábora SMERŠ v polské Ratiboři. Ještě v květnu 1945 byl převezen do butyrské věznice v Moskvě. V roce 1951 zemřel v gulagu.
Dotaz ohledně okolností zatčení a uvěznění generála Vojcechovského, který Vojenskému kolegiu Nejvyššího soudu Ruské federace zaslalo v roce 1994 České ministerstvo spravedlnosti, zůstal dodnes bez odpovědi.
Ve stejnou dobu byl sovětským komandem NKVD ve svém bytě v Praze – Jinonicích zatčen konstruktér ing. Vladimír Chýlecký. Týden předtím se vrátil domů z pankrácké věznice, kde byl držen pro "nepřátelský postoj k Říši". Vzápětí se zapojil to Pražského povstání a zúčastnil se bojů v okolí pankrácké vozovny. Po zatčení sovětskými agenty byl déle než rok vězněn v Kyjevě a pak na Donbase. Domů se vrátil po deseti letech.
Ale nenechte se mýlit – uloupením moci domácími komunisty v únoru 1948 osvobozování našich lidí od života zdaleka neskončilo. Naopak pokračovalo během celých padesátých let. Do začátku šedesátých let byly do SSSR uneseny stovky bývalých československých legionářů, kteří se podíleli na boji proti bolševikům v letech 1918 až 1920, a také stovky volyňských Čechů, kteří se vrátili do staré vlasti poté, co Volyň obsadil Wehrmacht.
Další přišly na řadu ženy ruské, běloruské nebo ukrajinské národnosti, které byly Němci během války vyvezeny na práci do Protektorátu. Zde se seznámily s našimi muži, vdaly se a po válce automaticky získaly československé občanství. To je ovšem ani po letech nezachránilo před deportací zpět do sovětského ráje.
Ovšem je nutné přiznat, že po únoru 1948 už u nás neřádila komanda NKVD a SMERŠ jako těsně po válce a neunášela naše občany jak se jim zrovna zachtělo. Nyní už se všechno odehrávalo kontrolovaně. Sovětští komunisti napsali žádost o vydání konkrétní osoby československým komunistům a Státní bezpečnost požadovanou osobu pro sovětské komunisty zatkla a vyexpedovala ji do SSSR. Nejčastější důvod žádosti o vydání byla jejich antikomunistická činnost během občanské války v Rusku v letech 1917 až 1920, činnost v ukrajinském nebo běloruském národním hnutí, nebo v jiném protisovětském odporu. Přitom tyto osoby neporušily žádný československý zákon a v Československu proti nim nebylo vzneseno žádné obvinění. Naši komunisti prostě vzali svoje vlastní občany a poslali je ruským komunistům.
Plukovníka československé armády ve výslužbě Bohumila Boreckého zatkla Státní bezpečnost 9. června 1949 v jeho bytě v Hradci Králové a převezla ho do sovětského zajateckého tábora v Praze na Letné. Borecký byl za 1. světové války velitelem úderné roty 8. střeleckého pluku Československého vojska na Rusi a bojoval proti bolševikům na Dálném východě a na Sibiři. Po návratu domů zastával různé velitelské pozice v československé armádě. Za okupace se zapojil do činnosti Obrany národa, byl Němci zatčen a odsouzen k smrti. K jeho popravě nedošlo jen proto, že Němci mezitím prohráli válku. Po roce 1945 se vrátil do armády a stal se velitelem 5. divize v Hradci Králové. V roce 1948 odmítl vstoupit do komunistické strany a raději požádal o odchod do penze.
Po jeho zatčení a předání sovětským soudruhům jeho stopa na dlouhé roky zmizela. Zoufalá paní Borecká doslova bombardovala československé státní orgány, včetně prezidentské kanceláře, žádostmi o jakoukoliv informaci o svém manželovi. Marně.
Podle odpovědi ruských úřadů na dotaz české strany z roku 1996 byl Borecký sovětskými orgány převzat 14. října 1949 a 25. března 1950 byl za ozbrojené protivení se sovětské moci, aktivní boj proti revoluční dělnické třídě a organizování činnosti kontrarevoluční povahy podle § 58 trestního zákoníku RSFSR vojenským tribunálem odsouzen k dvaceti pěti rokům pobytu v nápravně pracovním táboře. Trest vykonával v táboře č. 17 v Tajšetu na Sibiři. Zemřel zřejmě někdy v létě 1954 na komplikace po prodělaném zápalu plic.
Irena Sajenková byla dcera ruské Češky a Ukrajince. Žila v Sovětském svazu v Minsku, kde pracovala jako asistentka hlavního choreografa Běloruského národního divadla. Poté, co Němci dobyli Bělorusko, uprchla se svou ovdovělou matkou do vlasti svých předků. Od roku 1944 žily obě ženy v Praze. V roce 1946 se Irena Sajenková provdala za Čecha Přemysla Kodeše. Tím automaticky získala československé státní občanství. Manželům se narodila dcera Taťána.
V roce 1950 byla Irena ve svém bytě v Italské ulici, společně se svou čtyřiapadesátiletou matkou a pětiletou dcerou, zatčena Státní bezpečností a předána do sovětského sběrného tábora na Letenské pláni. Dceru se jejímu otci podařilo za pomoci Československého červeného kříže získat zpět, ale obě ženy byly odvlečeny do Sovětského svazu. Tam byla matka Ireny Kodešové, Antonie Sajenková rozená Francová, poslána na Sibiř, zatímco Irena Kodešová byla pod svým rodným jménem Irina Jakovlevna Sajenková mimosoudním rozhodnutím sovětských úřadů podle § 58 potrestána za vlastizradu pětadvacetiletým pobytem v lágru.
V roce 1956 byla v rámci amnestie propuštěna a žila se svou matkou na Sibiři. Se svou dospělou dcerou se mohla vidět až v polovině šedesátých let, kdy za ní dcera směla přiletět na setkání do Moskvy. Její manžel Přemysl Kodeš mezitím zemřel v Praze.
Až v devadesátých letech se Irina Jakovlevna Sajenková znovu přestěhovala do Prahy k rodině své dcery. V roce 2001 jí bylo společně s českým občanstvím vráceno její pravé jméno, Irena Kodešová. Když se vdala za Čecha a stala se československou občankou, bylo jí dvaadvacet let. Když byla unesena do Sovětského svazu, bylo jí sedmadvacet. Když se vrátila zpět do Čech a znovu získala svoje pravé občanství, bylo jí sedmdesát osm let...
Kolik dalších takových "osvobozených" občanů Československa skončilo v sovětských lágrech, se už asi nikdy nedozvíme. Podle nahodile pořízených soukromých záznamů a vzpomínek pamětníků můžeme odhadovat, že jich byly desítky tisíc. Dobové sovětské údaje jsou nepřehledné a evidentně záměrně neúplné, proto nemohou poskytnout žádné spolehlivé vodítko. Čechoslováci byli uneseni ze svých domovů většinou velmi náhle a s ujištěním, že se brzy vrátí, proto u sebe častokrát neměli osobní doklady. Velice záleželo na jejich neustálém dovolávání se své československé státní příslušnosti. Ale administartiva gulagu nebyla přizpůsobena na přijímání cizích státních příslušníků, navíc úředníkům gulagu byla národnost vězňů úplně lhostejná. A stejně lhostejné jim bylo, kam se jejich oběť po svém propuštění vrací...
Zatímco do komunistického ráje byly uneseny desítky tisíc Čechoslováků, domů se jich vrátily pouhé stovky. Toto je pravá tvář "osvobození".
Rudá armáda vyhnala z našeho území nacisty. To je nesporná pravda. Ale v žádném případě nás neosvobodila, protože kdyby nás osvobodila, pak bychom byli svobodní. Jenže jsme dalších 41 let svobodní nebyli a někteří z nás byli dokonce zotročeni.
Tak, prosím, nazývejme věci pravými jmény. Jinak se z toho morálního bahna nikdy nevyhrabeme.
Zdroj: ZDE