ORTEL V KATOVĚ
V pátek 15. června jsme se s Mončou zase po delší době vypravili na koncert. Naposledy jsme byli v brněnském Sonu na Laibachu a moc se nám tam líbilo. Tentokrát jsem dostal nabídku dělat ochranku na koncertu skupiny Ortel v Katově, což je vesnice kousek od Brna. Hned mě napadlo vzít Monču s sebou a spojit tak příjemné s užitečným, vydělat nějaké prašule a přitom si i společně poslechnout dobrou vlasteneckou muziku.
Koncert se konal v sále místního kulturáku hned na okraji vesnice. Když jsem se ptal hlavního pořadatele, jakou očekává návštěvnost, řekl mi, že tak pět set lidí. Vyvalil jsem na něj oči, protože mi nebylo jasné, kam by se tam všichni vešli. Nakonec se ale jeho očekávání nenaplnilo, protože přišlo nějakých dvě sta až dvě sta padesát fanoušků. Pořadatel asi moc rád nebyl, ale my, kteří jsme měli na starost bezpečnost, jsme byli raději, protože v přeplněných prostorách dochází ke strkanicím a riziko konfliktu narůstá. Takhle to bylo akorát. Jak jsem se později dozvěděl, nějací aktivisté v širokém okolí všechny plakáty, zvoucí na koncert, poctivě přelepili, což se samozřejmě projevilo na návštěvnosti.
Zatímco já stál na vratech a kontroloval, aby do sálu nikdo nevnesl nějakou zbraň, Monča se usadila na balkoně a pozorovala cvrkot.
Nejdřív na pódiu vystoupila předkapela Anger Heaven ze Stříbra, jejíž zpěvačka měla moc pěkný hlas. Mezitím se scházeli fanoušci, postávali, popíjeli pivo nebo kofolu, okukovali a nakupovali trička a povídali si.
Protože to byl můj první koncert Ortelu, na který jsem se dostal, byl jsem zvědav, jaký typ lidí na ně chodí. Samozřejmě, že nevěřím prolhaným médiím, která o Ortelu píšou jako o neonacistech, extrémistech a xenofobech a o jejich koncertech jako o rejdišti nácků, kde se hajluje a cigáni se posílají do plynu. Ale člověku stejně v mysli zahlodá takový ten červíček pochybností a řekne si, kdoví jací pitomci se tam můžou objevit... Tak si raději vezme do kapsy boxera, protože mít po ruce nějaký vhodný vercajk se může šiknout. A pak se rozhlédne po sálu zaplněném lidmi ve středním věku, manželskými a mileneckými páry, taťky a mamkami s dospívajícími dětmi, chlapy z fabriky, kteří se přišli po týdenní hokně odreagovat, poslechnout si muziku a vypít si pár piv... A položí si otázku, kde jsou všichni ti neonacisti, kterými nás novináři neustále straší, kde jsou ti hajlující holohlaví primitivové, kde jsou ti strašidelní xenofobové, ti ukrutní fašisti, ti děsiví rasisti a ti hrůzostrašní extrémisti?
Je to divné, ale dnes jak z udělání nepřišel ani jeden. Anebo na Ortel prostě nechodí a novináři nám zase lhali? Ale na to, že z nás režimní presstitutky dělají úplné jitrnice, jsme si už přece mohli zvyknout a tak nějak s tím předem počítáme. Po bezmála třiceti letech "demokracie" jsme opět tam, kde jsme byli za bolševika – vládnoucí papaláši žijí ve svém vlastním světě, prodejné štětky v novinách z nás dělají jitrnice a my, pokud se chceme dozvědět pravdu, musíme číst mezi řádky, nebo hledat jiné než režimní zdroje informací.
Ortel hrál asi půl druhé hodiny. Lidé s Tomášem Ortelem zpívali texty písní, "hrozili" a tancovali. Jak z udělání nikdo nehajloval, neposílal cigány do plynu, ani nevyzýval k vypalování mešit. To, co lidi spojovalo, byla dobrá muzika, pocit národní sounáležitosti a vědomí, že tady, na Moravě, jsme doma my.
Když Ortel dohrál, dostali fanoušci možnost se s kapelou vyfotit. Tuhle příležitost jsme si s Mončou nemohli nechat ujít a protože koncert vlastně už skončil a já už vyfasoval prachy na ruku, mohli jsme se oba postavit do fronty na focení. Monču po chvilce napadlo, že bysme Tomášovi Ortelovi mohli věnovat knížku Jak vítězit ve rvačkách. Zaběhl jsem pro jeden výtisk do auta, ale když jsem se vrátil, byli jsme už skoro na řadě, takže jsem do ní ani nestihl vepsat věnování.
Když jsme vešli do místnosti, kde probíhalo focení, dali jsme Tomášovi knížku. Z výrazu jeho obličeje bylo znát, že je příjemně překvapen a potěšen. To nám udělalo radost a doufáme, že si ji přečte a bude se mu líbit.
Focení proběhlo rychle. Za dveřmi čekali další nedočkaví fanoušci, takže nebyl čas na rozhovor. Rychlý a pevný stisk rukou, vzájemné poděkování, přání úspěchu a honem přenechat místo po boku kluků z Ortelu dalším natěšeným fandům.
A jaký byl můj celkový dojem? O Ortelu jsem slyšel mnohé. Že to jsou přesvědčení vlastenci a že jejich texty a hudba vycházejí z jejich srdcí, to je jasné. Kdyby hráli jen pro peníze, touhle cestou by se určitě nevydali. Ale v průběhu let se ke mně donesly různé názory různých lidí, z nichž některé byly ne příliš lichotivé. Ale teď, po tomto sice krátkém, ale přesto osobním setkání s Tomášem Ortelem, jsem si jist, že to je dobrej chlap. Poznal jsem to ve chvíli, kdy mi stiskl ruku podíval se mi do očí.
A to je vlastně to nejdůležitější, co jsem si z toho koncertu odnesl.
