p.png)
KDE LEŽELA BÁJNÁ VANDALIE?
V anotaci Manual del Baratero, příručky španělské školy boje nožem, jsem napsal:
"Anadalusie, země na jihu Španělska, dostala jméno podle národa bojovných Vandalů, který se tam kdysi usadil. Zanechal zde svoje pokrevní dědictví, jenž po tisíciletí formovalo španělskou národní mentalitu. Díky této válečnické mentalitě se ve Španělsku zrodila reconquista. Nositeli této mentality byli iberští mořeplavci a dobyvatelé, kteří přepluli oceány a objevili nové kontinenty. A díky ní se právě zde, v Andalusii, zrodilo fascinující bojové umění - španělská škola boje nožem."
Spojitost názvu Andaluzie a starověkého národa Vandalů je známá a obecně přijímaná skutečnost. Málokdo už ale ví, že Vandalové byli do 16. století naprosto samozřejmě považováni za Slovany a ještě v 19. století byla značná část historiků přesvědčena o tom, že to byli Slované.
Otec vlasti a římský císař Karel IV. (1316 – 1378) pokládal Vandaly za Slovany a jejich historickou spojitost s Českými zeměmi vnímal jako jistou věc... Protože pokud by tomu tak nebylo, neměl by důvod převézt ostatky sv. Zikmunda do Prahy a neusiloval by o to, aby byl Církví uznán za patrona České země. Sv. Zikmund Burgundský byl totiž synem Gunebalda, vandalského krále Burgundska, po němž převzal vládu v roce 516. Karel IV. po něm pojmenoval svého prvorozeného syna a pozdějšího císaře římské říše Zikmunda Lucemburského.
Ostatky svatého Zikmunda, burgundského krále a mučedníka, byly nalezeny na dně hluboké studny ve francouzské vesnici Saint-Péravy-la-Colombe, nedaleko města Orléans. Krále Zikmunda totiž v roce 524 zajal franský král Chlodomer, nechal ho stít a jeho tělo i s mrtvolami členů jeho rodiny nechal shodit do studny, aby po nich nezbyla žádná památka. Podle legendy však voda ze studny začala být zázračně uzdravující. Přibližně po jedenácti letech to místní obyvatele dovedlo k tomu, aby ostatky sv. Zikmunda začali hledat a nakonec je kolem roku 535 ze studny vyzvedli. Byly pak slavnostně přeneseny do kláštera Saint-Maurice d'Agaune ve Švýcarsku.
Sám Karel IV. byl po otci Lucemburk a po matce Čech. V osobě sv. Zikmunda tedy zřejmě viděl jakýsi zrcadlový obraz svého vlastního osudu – sv. Zikmund, po otci pocházející z národa Vandalů, který původně sídlil v Českých zemích, se stal králem Burgundska, které leží co by kamenem dohodil od vlasti Karlova otce Jana Lucemburského, který se stal českým králem...
Přitom Jana Lucemburského vázalo k Burgundsku citové pouto a sám silně ovlivnil jeho historii. Manželství svých dětí naplánoval tak, aby svůj rod propojil s francouzskou elitou. Karlovu sestru Jitku (Bonu) Lucemburskou provdal za francouzského korunního prince Jana II., který byl zároveň burgundským vévodou. Jitka se tak stala matkou slavného Filipa Smělého, který založil novou a mocnou větev burgundských vévodů.
Přesvědčení o slovanském původu Vandalů přetvávalo u některých historiků až do konce devatenáctého století a pro svoje tvrzení používali zajímavé a častokrát velmi přesvědčivé argumenty. Jedním z nich byl i nejplodnější slovenský historik a katolický kněz František Víťazoslav Sasinek.
V tomto článku vám chci přinést jeho vlastní souhrn důkazů a hypotéz, které o původu Vandalů shromáždil. Text byl vydán v roce 1886 v časopise "Záhady dějepisné" a jedná se o část článku, který se jmenuje "Gothové a Vandalové". S ohledem na obsáhlost původního textu neuvádím část o Gótech, ačkoliv je v ní také mnoho zajímavého k zamyšlení.
.PNG)
Článek jsem přepsal z historické češtiny 19. století do moderního jazyka a poněkud stylisticky upravil, abych vám umožnil jeho pohodlné přečtení. Jinak jsem nic podstatného neměnil a nechávám zcela na vašem vlastním posouzení, zda argumenty Pátera Sasinky mají vnitřní logiku, nebo zda je možné je jenom tak smést se stolu...
Pozoruhodné je, že v textu už tehdy upozorňuje na jev, který velice dobře známe i z naší nedávné minulosti, kdy jsou historická fakta vykládána s ohledem na soudobé politické tlaky a aktuální mocenské vlivy, případně existenční zájmy samotných historiků podle pravidla "koho chleba jíš, toho píseň zpívej". Páter Sasinek v tomto duchu naznačuje zájem Němců přivlastnit si Vandaly pro sebe, což by bylo zcela pochopitelné v kontextu nacionalistických politických bojů a třenic, zmítajících evropskou společností osmnáctého a devatenáctého století.
Vandalové byli známí jako silný a nesmírně bojovný národ nepochybně vysoce inteligentních lidí. Dokázali se probojovat napříč Římskou říší, obsadit část Hispánie, naučit se mořeplavbě, podniknout masovou válečnou invazi přes Gibraltar do Afriky a vytvořit tam svoje prosperující království. Jeho území zahrnovalo dnešní Tunisko, východ Alžírska a západ Libye, ale také Sicílii, Korsiku, Sardinii, Maltu a Baleáry. Je nutno podotknout, že v té době byla severní Afrika obilnicí římské říše, kde se všechno zelenalo, rozprostíraly se tam promyšleně zavlažované lány pšenice a kvetly sady ovocných stromů. Neúrodná pustina se ze severní Afriky stala až poté, co byla dobyta muslimy a křesťané byli vyvražděni, nuceni uprchnout, nebo konvertovat k islámu a přijmout jeho neproduktivní mentalitu.
V roce 455 byli Vandalové tak silní, že dokonce přepadli a vyplenili Řím. Odtud pochází dodnes užívané slovo "vandalizmus", které ale vzniklo až v době Velké francouzské revoluce v roce 1794 - jako synonymum pro chování levicových revolucionářů, kteří v Paříži i jinde ve Francii z nenávisti bezhlavě ničili kostely, sochy panovníků a svatých, královské hrobky, zámky a vzácná umělecká díla. Výraz "vandalizmus" je ale silně zavádějící, protože Vandalové většinou sochy v Římě neničili, nýbrž je odváželi do svých paláců v Africe, kde rozvíjeli také svoje vlastní umění a vysokou kulturu.
Páter Sasinek se hned na začátku svého pojednání odvolává na svědectví historika Jordanese, který byl římským úředníkem a historikem germánského gótského původu.
Zde už začíná text jeho původního článku:
Jornandes o vlasti Vandalů uvedl toto: „Sídlili na místě, kde žijí Gepidové, poblíž řek Maroše, Miliare, Gilfil a Grissia, která protéká nad výše jmenovanými řekami. Na východ od nich tehdy sídlili Gótové, na západ Markomané, na sever Hermunduové a na jih ležel Hister, nazývaný také Dunajem. Vandalům, kteří zde žili, vypověděl válku gótský král Geberich. Na břehu výše zmíněné řeky Maroše se dlouho bojovalo s vyrovnaným štěstím. Nakonec však byl vandalský král Visumar spolu s velkou částí svého lidu poražen. Geberich, vynikající gótský vojevůdce, Vandaly přemohl a oloupil a poté se vrátil do svého sídla, odkud vytáhl. Vandalové, kteří unikli, shromáždili své oslabené vojsko, opustili svou nešťastnou vlast a vyprosili si od knížete Konstantina k osídlení Pannonii. Tam pak Vandalové asi čtyřicet let žili jako osadníci a poslouchali rozkazy císařů.“
Z této zprávy se dozvídáme, že:
1. Vandalové se rozprostírali západně od Krušných hor, které je oddělovaly od Dourinků, vedle Markomanů a od Carnunta podél středního Dunaje až k dolnímu Dunaji, přibližně k ústí řeky Aluty. Severovýchodně od Krkonoš, které je oddělovaly od Svebů, se rozprostírali podél levého břehu Visly, Karpat a sedmihradských hor přibližně až k řece Alutě. Tato Vandalia tedy zahrnovala dnešní Čechy, Moravu a Uhry na levém břehu středního Dunaje (dnešní Slovensko - pozn RP).
2. Jižní část Vandalie tvořilo samostatné potiské království, které mělo vlastního krále Visumara. Jeho obyvatelé, žijící u řeky Temeše, se nazývali také Temešané.
Tato zeměpisná poloha se zcela shoduje se svědectvím antických autorů. Dio Cassius nazývá Krkonoše Vandalskými horami a umisťuje do nich pramen Labe. Tacitus počítá mezi původní obyvatele Germanie Marsy, Gambrivy, Sveby a Vandaly. Velleius Paterculus uvádí, že mezi Dourinky a svebskými Semnony protéká Labe. Z toho vyplývá, že Vandalové patrně obývali nejen území jižně od Dourinků, ale také jižně od Svebů a řeky Sueby (Sprévy), tedy pod Krušnými horami a Ještědem v dnešních Čechách.
Markomané bývají obvykle spojováni s Moravou a Čechami, což je nesprávné. Ve skutečnosti sídlili - jak uvádí Jornandes - severně od rakouského Dunaje. Je pravděpodobné, že po jejich zemi zůstalo jméno Marchfeld.
Velleius Paterculus o markomanském králi Marobudovi uvedl: „Bylo třeba se ho obávat také proto, že měl nalevo a před sebou Germanii, napravo Pannonii a za svými sídly Norikum, takže všem naháněl strach.“
Podíváme-li se na mapu, vlastní Markomanie sousedila na západě s Norikem, na severu s Hermundury (Dourinky), na východě s Vandalií (Čechami) a na jihu s rakouským Dunajem, který ji odděloval od římské Pannonie. Potvrzuje to Tacitus, když o Marobudovi uvádí, že po porážce od Katvalda (rodilého Vandala) překročil Dunaj v místech, kde protéká podél provincie Norikum, a napsal římskému císaři Tiberiovi žádost o pomoc.
O tom, že Vandalové na severovýchodě sousedili s Markomany, svědčí také Dio Cassius. Uvádí, že se císař Antonius Caracalla roku 211 po Kr. chlubil tím, že proti sobě poštval Vandaly a Markomany, kteří byli dříve přáteli.
O Vandalech na levém břehu středního Dunaje se píše obtížně, protože dějepisci jejich společné jméno zaměňují také s jinými, zvláštními kmenovými jmény: Julius Capitolinus uvádí, že císař Antonius porazil Markomany, Sarmaty, Vandaly a Kvády a osvobodil Pannonii od poddanství. Z toho vyplývá, že na středním Dunaji sousedili s Pannonií Sarmatové, Vandalové a Kvádové. Je pravděpodobné, že jsou zde míněni v tomto pořadí: Kvádové až k Hronu, Sarmatové až k Tise a Vandalové v Potisí, jak uvádí Jornandes spolu se zmínkou o jejich králi Visumírovi. Utvrzuje mě v tom Dio Cassius, který je - stejně jako Jornandes - umisťuje mezi Tisu a Dácii. Flavius Vopiscus zase uvádí, že císař Probus kolem roku 280 po Kr. přidělil Vandalům, Gepidům a Gautunům sídla v římské říši.
Tito Gautunové byli nepochybně Getové, žijící nad dolním tokem Dunaje. Spolu s jinými sousedními národy podnikali výpravy přes Dunaj na Balkán. Proti nim nepřestával hřímat Claudius: „Gothi e Thraciis amovendi!“ Od té doby dějepis o těchto Vandalech mlčí. Ne však proto, že by vyhynuli, nýbrž proto, že jsou v dějinách připomínáni pod jiným jménem - jako Sarmatové.
Hlavní otázkou však je: Jaké národnosti byli Vandalové?
Šafařík se zde přiklonil k názoru německých učenců, podle něhož Vandalové byli Germáni, kteří se později vystěhovali, a na jejich místo se přistěhovali Slované. Na tom ale není ani za mák pravdy! Celé toto překroucení dějin se zakládá na nepravdivém ztotožňování podunajských Getů s germánsko-švédskými Góty a na předpokladu stejné národnosti Gótů (ve skutečnosti Getů) a Vandalů. To však není pravda!
K tomu, co jsem již výše vysvětlil, přidávám následující důkazy:
a) Dávní Slované se již od Herodotových dob (444 př. Kr.) nazývali také Gety a Dáky. Pod stejnými jmény se v dějinách objevují i Vandalové, o nichž jsme zde pojednávali. Strabón píše: „Některé svebské kmeny sídlí uvnitř Hercynského lesa, jiné mimo něj, kde sousedí s Gety.“ Tacitus píše, že Germanii od Sarmatů a Dáků odděluje vzájemný strach nebo hory. Plinius umisťuje Dáky do Potisí, zatímco Strabón Gety na oba břehy dolního Dunaje.
b) Sám Jornandes umisťuje Venety na levou stranu Karpat a Visly. Není tedy pochyb o tom, že jeho „Venedici montes“ jsou právě ty hory, které Dio Cassius nazývá Vandalskými horami.
Staroanglický autor Widsith uvádí v básni Daleký poutník, že pobýval v Sedmihradsku u Gepidů a u Vinedů. (60. verš: Mid Gefþum ic wæs ond mid Winedum ond mid Gefflegum).To se zcela shoduje s Peutingerovou mapou, na níž jsou „Venadi Sarmatae“ umístěni u Bastarnských hor, které jsou obecně považovány za hory sedmihradské.
c) Svatý Jeroným († 420) píše o Východořímské říši: „Již více než dvacet let se mezi Cařihradem a Julskými Alpami každodenně prolévá římská krev. Skythii, Thrákii, Makedonii, Dardanii, Dácii, Dalmácii a všechny Pannonie pustoší Gótové, Sarmatové, Kvádové, Alanové, Hunové, Vandalové a Markomané.“ O Západořímské říši však píše: „Nesčetné a nejdivočejší národy si podmanily celou Galii. Všechno území mezi Alpami a Pyrenejemi, ohraničené oceánem a Rýnem, pustošili Kvádové, Vandalové, Sarmatové, Alanové, Gepidové, Herulové a nepřátelští Pannonové.“ Že se zde rozumějí Vandalové v Potisí, vyplývá z toho, že je svatý Jeroným řadí společně s Kvády a Sarmaty, přičemž je odlišuje od Pannonů. Totéž dosvědčuje Prudentius, když ve své básni proti Symmachovi uvádí společně tyto národy: „Daca, Sarmata, Vandalus, Hunus.“ Společné jméno Vandalové navíc zahrnovalo i Kvády a Sarmaty.
Na počátku 5. století hráli Vandalové v Římské říši významnou úlohu. Stilicho († 408), původem Vandal, se dokonce roku 400 po Kr. stal konzulem a poručníkem západořímského císaře Honoria. Stilicho byl synem vandalského důstojníka kavalérie a Římanky. Navzdory původu jeho otce existuje jen málo důkazů o tom, že by se Stilicho považoval za něco jiného, než za Římana.
V roce 406 dorazila k hranici Římské říše na řece Rýn spojená vojska Vandalů, Alanů a Suevů ze střední Evropy. Frankové, kteří byli spojenci Říma a bránili zde jeho hranici, se pokusili Vandaly odrazit. Postavili se jim na protějším břehu Rýna. Vandalové je s pomocí Alanů porazili, ale v bitvě ztratili svého krále Godigisela. 31. prosince 406 vandalské vojsko překročilo nyní už nebráněnou řeku Rýn a začalo pustošit Galii. Následkem toho vypukla vzpoura římských legií v Galii a v Británii. Stilichonova pověst se z této katastrofy už nikdy nevzpamatovala. V roce 408 byl svými politickými nepřáteli popraven.
Němečtí a poněmčelí učenci marně tvrdí, že se germánští Vandalové vystěhovali ze střední Evropy a že až potom se Slované přistěhovali do země, kterou po sobě zanechali neobydlenou.
Na válečnou výpravu neodešel všechen lid, ale pouze ozbrojení muži. Ostatní obyvatelstvo zůstalo doma. Příkladem jsou vandalští Silingové, kteří později obsadili Baetiku v Hispánii (a která je dnes známá jako Andalusie - pozn. RP). S nimi udržovali styky Silingové, kteří zůstali doma.
Něco podobného se dělo v 15. a 16. století za dob Jiskry a Žižky. Čeští válečníci se nechávali najímat kterýmkoliv panovníkem, který jim platil a vedl je za kořistí. Koho by však napadlo tvrdit, že spolu s těmito válečníky odešel z Čech i všechen lid?
Kdyby byla řeč o přistěhování Slovanů do našich zemí v 5. století před Kristem, vůbec bychom se nedivili, že o tom dnes už nemáme žádné zprávy. Ale blouznit o přistěhování Slovanů do našich zemí v 5. století po Kristu je nesmysl. Máme jasné zprávy o migraci Hunů, Langobardů, Avarů a Bulharů. O přistěhování tak ohromného množství Slovanů, které by zaplnilo „nesmírné prostranství“ na západní straně Karpat a levém břehu Visly, však nemáme ani jedinou zmínku!
Kdekoliv dějepis hovoří o Slovanech, všude je zná jako původní, předhistorický národ, který byl dříve znám pod různými jmény. Tak například Langobardové našli již kolem roku 400 po Kr. v Čechách Beo-Vinidy jako původní obyvatelstvo. Kdo se nenechá vést proněmeckým předsudkem, uzná, že jméno Vandalus označovalo před 5. stoletím po Kristu i později Slovana, nikoliv Germána. Že někdejší jméno Vandalů bylo totožné se jménem Vinidů, Venetů a Venedů, tedy Slovanů, o tom svědčí i Jornandes, když na levou stranu Karpat a na levý břeh Visly umisťuje Venety a Vinidary, Vandaly a Vandalii.
Adam Brémský a podle něho Helmold považují Vandaly za Slovany. Paulus Diaconus o Vandalech a vůbec o národech staré Germanie uvádí, že boha Merkura nazývali Vodnem. To se zcela shoduje s obchodováním po vodě, jehož ochráncem býval Merkur. Kdo by chtěl Slovanům upřít Vodana, musel by dokázat, že ani slovo „voda“ není slovanské.
Saxo nazývá Slovany téměř výhradně Vandaly. Proto také mnozí významní učenci považovali Vandaly, o nichž píší Tacitus a Plinius, za Slovany. Chronicon Comitum Oldenburgensium uvádí o Vandalech, kteří se vystěhovali do Hispánie, že byli Slovany a svou národnost si zachovali i tam. Ti však, kteří zůstali doma, rozšířili své panství. Není tedy divu, že i Albert Krantz byl o slovanském původu Vandalů natolik přesvědčen, že své dílo o Slovanech nazval Vandalia.
Není pochyb o tom, že jméno Vandal se u nás zachovalo i po 5. století a označovalo Slovana. Meklenburská knížata a dánští i švédští králové se ve starých listinách nazývají „principes Vandalorum“ a „reges Vandalorum“, protože vládli Vendům (Slovanům). V letopisech, které zaznamenávaly války Slovanů, jsou Slované často nazýváni Vandaly. Slovinci v železné, šomoďské a saladské župě byli ještě dlouho nazýváni Vandaly. Lambecius nazývá slovanský jazyk jazykem vandalským.
Dokonce i Šafařík uznává a mnoha důkazy dokládá, že od 5. století po Kristu byli Slované nazýváni Vandaly a slovanský jazyk vandalským. Když však starověké Germány ztotožnil s Němci, Slovany odsunul za Vislu a Karpaty, podle Jornandova omylu umístil germánské švédské Góty do podunajské Dácie a údajně germánské Vandaly postupně přestěhoval do Pannonie, potom do Galie a nakonec do Hispánie a Afriky, nevyhnutelně upadl do velikého omylu. Dospěl totiž k závěru, že slovanští Vandalové od 5. století po Kristu nejsou totožní s Vandaly před 5. stoletím, ale že jméno Vandal přešlo z Germánů na přistěhovalé Slovany.
A proč si Šafařík neuvědomil, že slovenský Hron neboli Gron obývali již za doby Marka Aurelia Sloveni, kteří jej nazývali Granova?
Naši vynikající učenci by si měli povšimnout slov G. B. Schiracha: „Dříve panovalo mezi učenci všeobecné přesvědčení, že Venedové a Vandalové mají společný původ a že Vandalové i Venedové byli stejný národ. Později však vystoupili muži, kteří buď z touhy po novotách, nebo svedeni některými místy ve spisech a oklamáni nesprávnými domněnkami, chtěli považovat Vandaly a Venedy za dva různé národy." Mezi nimi získal největší autoritu Philipp Cluverius, který chtěl z Vandalů učinit Němce. Naproti tomu Grotius se pokusil učinit z Vandalů Góty, a to pomocí důkazů, které již v naší době, osvícené poznáním venedských a gótských dějin, nemohou obstát.“
Připusťme dokonce, že by jméno germánských Vandalů přešlo pouze na ty Slovany, kteří by se usadili na územích opuštěných vystěhovalými germánskými Vandaly. Jak potom ale vysvětlit, že Vandaly byli nazýváni také Slované žijící u Baltu a že dokonce i Visla nesla jméno Vandalus?
Našli se ovšem lidé, kteří odvozovali Němce žijící v Sedmihradsku a na Slovensku od někdejších, údajně německých Gótů a Vandalů. Tito nevzdělanci však jen velmi málo studovali dějiny Velké Moravy a později Uher, zejména staré uherské listiny. Jinak by totiž zjistili, že jde o pozdější německé přistěhovalce (Saxones, Flandrenses), které k přistěhování přiměl buď hlad, nebo byli povoláni z jiných, hospodářských či politických důvodů.
Nakonec nesmíme opomenout ani etymologii, a to bez ohledu na to, zda se nám za ni někdo vysměje. Němci mají s etymologií jména Vandalus rychle hotovo. Podle nich pochází od slovesa wandeln (kočovat, stěhovat se) a znamenalo by tedy kočovníky. Protože však již Plinius, Tacitus a jiní starověcí autoři používají jméno Vandalus, vyplývalo by z toho, že je starověcí Římané převzali od Němců. Já se s tím - upřímně řečeno - nemohu ztotožnit. V době antických autorů totiž nenacházím Němce (Saxones) v Germanii, tím méně ve Vandalii, která od Malých Karpat až k dolnímu Dunaji ani nepatřila ke Germanii.
I kdybychom starověké Germány považovali za současné Němce, vyvstává otázka: Koho Němci pojmenovali Vandaly? Sebe, nebo Slovany?
Jestliže tak pojmenovali Slovany, vyplývalo by z toho, že již za Pliniových dob Slované obývali území od pramene Visly až k oceánu. S tím však němečtí učenci nechtějí souhlasit.
Jestliže tak ale pojmenovali sami sebe - což je již samo o sobě nepravděpodobné - jak se stalo, že jméno Vandalus ztratili a přenesli je na Slovany? Jak se stalo, že římští kronikáři, vedle jmen germánských Teutonů a Sasů, nepoužívali pro germány také jméno Vandalus?
Když jsem toto všechno uvážil, vracím se ke své dřívější domněnce, že Římané je považovali buď za obchodníky, nebo za nově příchozí. S prvním výkladem se shoduje jméno Vendae, s druhým Venetae. Že Vendae, Venedové, Vindové, Vandilové a Vandalové byli jedním a týmž národem, o tom jsme se již přesvědčili. Nyní však chci předložit důkazy, že Slované toto jméno získali díky obchodování.
Dějiny označují Slovany za první výrobce člunů vydlabaných z jediného kmene stromu. Takové čluny nacházíme nejen na Černém moři u balkánských Slovanů, ale také v Germanii na Labi a v Germánském moři, na Dunaji, na Sávě, a dokonce pod názvem „naves liburnicae“ i na Jadranu. Že se lodě používaly především k obchodu, snad ani není třeba dokazovat.
O tom, že staří Slované provozovali obchod jak po souši, tak po moři, nemohu pochybovat z následujících důvodů: Herodotos v r. 444 př. Kr. uvádí o Slovanech (Siginnech) v Pannonii, že se rozprostírali až k jadranským Venetům. Dále píše, že Lygiané, žijící nad Massilií, nazývali obchodníky siginny, zatímco Kypřané tak nazývali oštěpy. Stejným jménem tedy označovali národ, obchodníka i výrobek, právě tak jako později ve středověku nazývali národ Sclavini, jeho oděv sclaviniscа a jeho kuše sklavenískion (σκλαβενίσκιον).
Tentýž Herodotos považoval Venety za přistěhovalce z Médie k Jadranu, protože jejich oděv (halena) připomínal médský kroj. Jiní se však domnívají, že se k Jadranu dostali buď z Paflagonie, nebo z Venetska ve francouzské Bretani, z okolí města Vannes. Možné je jedno i druhé. Podle Plinia žili v Paflagonii vedle přistěhovalých Řeků také původní barbarští obyvatelé Venetové, kteří se později obchodní námořní plavbou dostali k Jadranu. S tímto příchodem Venetů k Jadranu snad souvisí také jméno barbarských Pelasgů (Polazů). Že k Jadranu mohli přicházet obchodní přistěhovalci také z Germanie po Visle i z Venetska, dokazuje obchod s jantarem, který probíhal jak po Visle směrem ke Carnuntu, tak po oceánu.
Na tyto obchodující paflagonské Venety, odlišné od Sarmatů, se patrně vztahuje i nejstarší doklad o Slovanech z r. 98 po Kr. Je jím Tacitovo tvrzení, že Venetové loupeživě procházejí všemi lesy a horami, které se rozprostírají mezi Peuciny a Fenny. (Tato oblast, zmíněná Tacitem, zcela pravděpodobně obsahuje široké pásmo hor a lesů od Karpat, přes východní Polsko a Bělorusko až k Pobaltí. Venetové tam tedy podle Tacita nesídlili, pouze tudy procházeli na svých válečných výpravách - pozn. RP)
Slované však udržovali obchodní styky také uvnitř své země, v Germanii a Vandalii, a to buď mezi sebou, nebo s Římany. Nemohli tedy být Slované právě kvůli těmto obchodním stykům Římany nazýváni Vendae a Vandali?
Odkládám již pero s vědomím, že jsem záhadnou otázku Vandalů náležitě rozluštil. Není totiž možné, aby výše uvedené důkazy nepřivedly každého nestranného badatele, který není zcela zaslepen proněmeckým předsudkem, k poznání, že germánsko-švédští Gótové nikdy nebyli přítomni v Potisí a Sedmihradsku. Že země od Krušných a Krkonošských hor až k dolnímu Dunaji se nazývala Vandalií a byla obývána kmeny, které nesly společné jméno Vandalů. Že Vandalové byli předhistorickým slovanským národem a že se v 5. století po Kristu ani všichni nevystěhovali, ani jejich potomci na Labi a Dunaji nevymřeli a nebyli nahrazeni jiným přistěhovalým národem.
Kdo uváží, že Jornandes psal s progermánsko-gótskou tendencí, musí se divit, že Hugo Grotius nenašel v gótštině a vandalštině více slov s německým nádechem. Grotius přitom i slova s nápadně slovanským původem uvedl jako germánská: Brunia (brnění, zbroj), gajum, gaj (háj), zaman (zeman) atd. Kdybychom my postupovali jeho způsobem, našli bychom v jeho gótštině a vandalštině, ale i v ostatních pramenech té doby, daleko více slov slovanských, než on nalezl slov německých:
Atec (otec), Atila (Otec - zdrobnělina), Tato (Táta), Totila (Tatínek), Liuban (milovaný), Mirus, Arianimirus (Darující mír), Vithimirus (Více míru), Vinitarius, Radagais (Radogost), Valemir (Velemir), Videmir, Godisclo (Godislav), Belisar (Běličár), Bleda, Viliar, Heruli (Horali), Alani (Halamí ex montium appellatione cognominati - Holané), Godarik (Hodovník), Huni (houně), Abares (Obři), Babai (baba), Zizais (dívá se), Zamolxes (Zámlč), Eburicus (Buriš), strava, Widin, Vldin, Petza, Ruja, Veleda, Granua, Godila, Ratchis, Ardogastos (Radogost) apod.
Tolik tedy původní autorův text.
Já jen znovu zdůrazňuji, že ho sem přidávám pouze jako inspiraci k zamyšlení, nikoliv jako nějakou "skutečnou pravdu" nebo moje osobní tvrzení. Jde o tak vzdálenou historii, že se při jejím výkladu mohou mýlit i renomovaní historikové, ověnčení tituly před i za jménem... Natož pak my, obyčejní zvídaví lidé...
A tak se dávná Vandalie, pravlast našich vzdálených předků, díky absenci nezpochybnitelných důkazů o skutečném běhu dějin, ocitá vlastně tak trochu mimo historii. Ale o to víc se nám zjevuje v heroických mýtech o neporazitelných válečnících, v mužných představách o hrdinských činech, v romantických snech dospívajících chlapců, nebo v nesplnitelných přáních jejich stárnoucích otců, kteří už nezachytí dávno promarněné příležitosti k prokázání své statečnosti...
Muži, kteří za Vandalii bojovali v nikdy nekončících válkách s loupeživými nájezdníky, skrývali se schouleni v náručí jejích lesů po prohraných bitvách, nebo jako dobyvatelé nacházeli vytouženou kořist a nový život daleko od ní, jsou už víc než tisíc let mrtví...
Snad si jednou, na onom světě, budeme moci jejich pravdivý příběh vyslechnout celý, přímo z jejich vlastních úst... Snad nás uznají hodnými, aby nám ho vyprávěli. Snad jim budeme natolik blízcí... Být Vandalem totiž vůbec není v tom, kde se člověk narodil, nebo kde žije. Je to v srdci.
R. P.