p.png)
ČESKOSLOVENSKÉ VÁLEČNÉ TAŽENÍ DO POLSKA 1919
Těšínsko bylo po staletí integrální součástí českého státu. Území Těšínska přijal český král Jan Lucemburský 18. února 1327 od těšínského knížete Kazimíra I. a hned 24. února téhož roku mu je udělil zpět jako léno. 24. srpna 1335 byla v Trenčíně uzavřena smlouva mezi Janem Lucemburským a zástupci polského krále Kazimíra III. Velikého, která potvrdila lenní závislost Těšínska na českém králi. Polský král Trenčínskou smlouvu ratifikoval 9. března 1339. Jako součást zemí Koruny české se Těšínsko následně stalo i součástí Rakousko - Uherska. Po smrti poslední piastovské kněžny Alžběty Lukrécie v roce 1653 se stalo Těšínské knížectví, coby odumřelé léno koruny České, majetkem Habsburků, kteří byli od roku 1526 českými králi.
Roku 1573 byla vydána těšínským knížetem Václavem III. Adamem kodifikace těšínského zemského práva v češtině. Tato kodifikace stanovila povinnost vést soudní pře v češtině a také překládat do češtiny dokumenty sepsané v ostatních zemských jazycích, tehdy v latině a němčině.
Avšak Václav III. Adam přestoupil na protestantismus a podle tehdy uznávané zásady "koho panství, toho náboženství" s ním přestoupila k luteránství i podstatná část obyvatel Těšínska. Po roce 1620, když protestanti rozpoutali v Českých zemích občanskou válku a katolíci se jim postavili na odpor, byla možnost kulturních styků slezských protestantů s protestanty v Čechách a na Moravě značně omezena. Důsledkem bylo, že v těšínském protestantském prostředí začala převládat polština.
Od roku 1848 začalo na Těšínsku národní obrození slovanského obyvatelstva, jenž většinou hovořilo do dnešní doby používaným těšínským nářečím. Avšak na konci 19. století se počáteční společná snaha českého a polského obyvatelstva ubránit se germanizačním tlakům státních úřadů začala rychle měnit v otevřený boj mezi časkými a polskými obrozenci. Do něj různou měrou zasahovali, nebo byli vtahováni, také Němci, Židé a Šlonzáci.
Agitace obyvatel Těšínska z blízkého Krakova byla úspěšnější, než vliv českých středisek národního hnutí v Těšíně a v Ostravě. Přesto se část slovanského obyvatelstva, tzv. Šlonzáci, v odporu k polským snahám o vytvoření "Velkého Polska" a pokusům spojit Těšínsko s Haličí do jednoho celku, raději přikláněla k německému kulturnímu okruhu.
Národnostní spory mezi Čechy a Poláky se začaly vyostřovat po r. 1867, kdy Poláci, narozdíl od Čechů, získali v rámci rakouské státní reformy a Rakousko – Uherského vyrovnání mnohem větší privilegia než Češi a počtem svých lidí na vysokých diplomatických a správních místech je předčili jenom Němci a Maďaři.
Osídlení Těšínska podstatným způsobem ovlivnila také imigrace, umožněná industrializací na přelomu 19. a 20. století. Imigranti přicházeli za prací v dolech a slévárnách především z polské Haliče. Tato polsky mluvící haličská skupina přistěhovalců nakonec představovala téměř 12 % celkového počtu obyvatel Těšínska, nicméně část z nich se postupně asimilovala do německého a později i do českého živlu. Krom toho významná část obyvatelstva nebyla nijak národnostně vyhraněná a hlásila se střídavě k různým národnostem. Přesto se demografická hranice českého osídlení na Těšínsku vytrvale a dlouhodobě posouvala směrem do českého vnitrozemí.
Podle výsledků posledního rakouského sčítání lidu z roku 1910 žilo na Těšínsku 434 521 osob, z nichž 53,8 % používalo jako svůj obcovací jazyk polštinu, 26,6 % češtinu a 17,7 % němčinu. Uvést jako obcovací jazyk těšínské (šlonzácké) nářečí nebo jidiš nebylo možné. Počty německy mluvících obyvatel proto zahrnují i židovské obyvatelstvo, hovořící německy nebo jidiš. Stejně tak procenta polsky mluvících obyvatel zahrnují i Šlonzáky, kteří měli přátelské vztahy s Němci, orientovali se ostře proti Polsku a mluvili do dnešní doby živým těšínským nářečím. Není divu, že výsledky takto provedeného sčítání lidu byly zpochybňovány z české i z polské strany. Poláci, rozhořčení jeho výsledky, dokonce 26. a 27. března 1911 napadli v Orlové místní české obyvatelstvo.
Po zničení Rakouska - Uherska vznikl na Těšínsku český "Národní výbor pro Slezsko" a polská "Rada Narodowa Księstwa Cieszyńskiego". Polská "rada" vzápětí prohlásila Těšínsko za součást Polska, načež v noci z 31. října na 1. listopadu 1918 nařídila vojensky obsadit většinu Těšínska.
Naproti tomu Český výbor prohlásil Těšínsko za součást Československa. Napětí se stupňovalo a snaha uklidnit situaci vedla obě národní instituce k uzavření prozatímní dohody o rozdělení Těšínska mezi oba vznikající státy.
Dohoda deklarovala, že nemá za cíl definitivně určit příslušnost nebo hranice sporného území. O nich měly později rozhodnout vlády v Praze a ve Varšavě. Podle této prozatímní správní dohody velká většina Těšínska dočasně připadla Polsku, jenž tím získalo kontrolu také nad Košicko - bohumínskou železnicí, která byla jediným přímým a životně důležitým spojením českých zemí s východním Slovenskem. Československá vláda a česká veřejnost toto rozdělení Těšínska samozřejmě vnímaly jako naprosto nepřijatelné. Polská strana byla s tímto stavem naopak spokojena.
Československo se domáhalo svého historického práva, protože Těšínsko bylo od roku 1327 v lenní podřízenosti českému králi, a poukazovalo na bezpodmínečnou nutnost kontroly Košicko-bohumínské dráhy a uhelných dolů, které byly životně důležité pro zásobování rozvinutého československého průmyslu. Průmyslově zaostalé Polsko proti tomu argumentovalo zejména národnostními důvody, protože při zmiňovaném posledním sčítání lidu v roce 1910 většina Šlonzáků uvedla jako svůj obcovací jazyk polštinu. Polsko toho využilo, aby se, ve shodě s "Čtrnácti body" amerického prezidenta Wilsona, dovolávalo práva na národní sebeurčení polsky mluvících obyvatel Těšínska.
25. listopadu 1918 vyhlásil náčelník státu generál Pilsudski všeobecné volby do polského Sejmu, které se měly uskutečnit 26. ledna 1919. V rozporu s uzavřenou prozatímní dohodou se tyto volby měly konat i v Polskem kontrolované části Těšínska. Ale nejen tam. Poláci měli volit i na Oravě a na Spiši, což byla další sporná území. V případě Oravy šlo o několik málo vesnic, ale na Spiši si Polsko nárokovalo šestnáct měst, která dostal polský král v roce 1412 do zástavy za finanční půjčku Zikmundovi Lucemburskému, a která rakouská vojska obsadila až v roce 1770 v předzvěsti prvního dělení Polska .
Polsko navíc začalo povolávat muže z Těšínska do armády. Varšava tím dala nepokrytě a zcela jasně najevo, že toto sporné území, o jehož dalším osudu mělo být teprve rozhodnuto jednáním na úrovni vlád, a jehož hranice měly být v budoucnu stanoveny a uznány vítěznými mocnostmi na mírové konferenci ve Versailles, pokládá definitivně za své a nehodlá na tom už nic měnit.
Začátek konference ve Versailles byl stanoven na 18. leden 1919. Pražská vláda nemohla připustit, aby se volby na sporném území konaly dřív, než bude jednání ve Versailles uzavřeno. Bylo jí jasné, že v situaci, kdy bylo "národní sebeurčení" používáno jako všemocné zaklínadlo, by ve srovnání se "svobodným vyjádřením touhy Poláků na Těšínsku žít ve společném státě s ostatními Poláky" její argumentace staletým historickým právem Čechů na toto území, nebo životně důležitým státním zájmem ČSR, vyzněla naprázdno.
Hned po vyhlášení voleb začalo docházet k různým excesům, k vyhrožování Čechům bydlícím ve většinově polských vesnicích, někdy i k jejich fyzickému napadání, a situace se začala vyostřovat. Nesouhlas s volbami na sporném území projevovali nejen Češi, Němci a Šlonzáci, ale především místní průmyslníci. Majitelé dolů a hutí, ani jejich akcionáři, si nepřáli, aby se jejich majetek ocitl na území politicky i ekonomicky tak slabého a nestabilního státu, jakým bylo tehdejší Polsko.
Československá vláda proti vypsání voleb a odvodům mužů z Těšínska do polské armády protestovala, ale Polsko její argument, že tím porušuje státní svrchovanost ČSR, odmítlo. Stejně neúspěšné byly československé stížnosti podané různým představitelům Dohody, spojené s žádostí, aby aspoň Košicko - bohumínskou železnici obsadilo některé z dohodových vojsk. Československo tedy nevidělo jinou možnost jak takovému nelegálnímu jadnání zabránit, než urgentní vojenský zásah.
17. ledna 1919 rozhodl prezident Masaryk o vojenském zásahu k vyřešení situace.
19. ledna 1919 vydalo československé Ministerstvo národní obrany rozkaz k obsazení Těšínska.
21. ledna 1919 poslala československá vláda do Varšavy obšírné memorandum, v němž vyzvala Polsko ke stažení vojsk a k ukončení činnosti všech polských orgánů na sporném území. Vzhledem k tomu, že i nadále považovala válku za poslední možné řešení, navrhovala vytvoření společné československo – polské odborné komise, která by vše znovu posoudila. Polsko na výzvu nereagovalo. Československo tedy nemělo jinou možnost, jak zabránit konání nelegálních voleb, jejichž výsledek by významně ovlivnil závěry Versailleské konference o Těšínsku, než přistoupit ke krajnímu řešení – jít do války.
Den D byl stanoven na 23. leden 1919.
Československému vojsku velel podplukovník Josef Šnejdárek. Byl v té době francouzským občanem, důstojníkem francouzské armády a bylo mu 43 let. Jeho život by už tehdy vydal na celý dobrodružný román. Jako mladík projel kus světa. Sloužil v rakousko - uherské armádě. V řadách francouzské Cizinecké legie bojoval v severní Africe. Oženil se, vstoupil do francouzské armády a po vzniku našich ČS legií ve Francii byl dán k ruce jejich vrchnímu veliteli generálu Janinovi.
Naše vojsko pod jeho velením tvořil 21. střelecký pluk legionářů, kteří se nedávno vrátili z Francie, o síle tří praporů. Dále legionáři z Itálie, prapor 54. pěšího pluku z Olomouce, prapor 93. pěšího pluku ze Šumperka, 17. myslivecký prapor z Fryštátu, prapor místních dobrovolníků z Bohumína a prapor místních dobrovolníků z Orlové. Na československé straně bojovalo také dalších přibližně pět tisíc místních dobrovolníků z Národní gardy.
Z oblasti severozápadního Slovenska měl postup hlavních československých sil podporovat 35. legionářský pluk z Itálie, vedený italským plukovníkem Grasellim, který byl později posílen praporem 33. legionářského střeleckého pluku z Itálie. V průběhu bojů bylo naše vojsko ještě posíleno nově utvořenou 2. brigádou o síle šesti praporů, s podporou dvou baterií dělostřelectva a jedné jezdecké eskadrony. K připravovanému útoku na Skoczów bylo československé vojsko později posíleno ještě o 1. prapor 28. pěšího pluku z Prahy, 1. prapor 3. pěšího pluku z Kroměříže, 2. prapor 93. pěšího pluku ze Šumperka a pět praporů dobrovolníků.
Polské síly pod velením plukovníka Latinika byly o poznání slabší než naše. Bylo to zapříčiněno tím, že většina polských vojsk bránila východní Malopolsko, Halič a Lvov před útokem Ukrajinců. Plukovník Latinik marně žádal o posily. Z Varšavy mu přišla odpověď, že Češi jsou slabí, protože mají všechny svoje síly na Slovensku v boji proti Maďarům, a navíc se většina ČS legií dosud nevrátila do vlasti.
Plukovník Franciszek Ksawery Latinik byl zkušený voják. Jako mladý muž vstoupil do rakousko - uherské armády a vystudoval Akademii generálního štábu ve Vídni. Po vypuknutí 1. světové války v roce 1914 velel 100. rakousko - uherskému pěšímu pluku, se kterým se v květnu 1915 podílel na průlomu ruské fronty v bitvě u Gorlice. Později bojoval na rumunské a italské frontě, kde byl vážně zraněn. Od února do srpna 1920 byl velitelem polského vojska ve válce o Těšínsko. Během bitvy o Varšavu v srpnu 1920 byl vojenským guvernérem Varšavy a současně velel 1. armádě, s níž odrazil bolševický útok na předměstí města. Později se dostal do osobního konfliktu s maršálem Pilsudskim, který o něm napsal: "Směšně namyšlený, se vším nespokojený (...) intrikán, jeden z generálů ničících polskou armádu a zcela neschopný..." Avšak Latinik své vlasti sloužil oddaně a úspěšně, zejména v bitvě o Varšavu.
Polsko mělo po skončení první světové války územní spory se všemi svými sousedy, ale jeho hlavní síly byly vázány v polsko - ukrajinské válce o východní Halič. Na Těšínsku čítalo polské vojsko pět praporů s podporou čtyř kulometných rot, jedné jezdecké čety a jedné dělostřelecké baterie. K němu se řadilo přibližně 550 příslušníků polského četnictva a okolo 6500 místních dobrovolníků nevalné bojové hodnoty. Ale i polské jednotky byly v průběhu bojů posilovány.
23. ledna 1919 v 11:00 hodin se v Těšíně ohlásil u polského velitele Latinika československý velitel Šnejdárek se skupinou důstojníků Dohody, jejichž autoritou se československá strana zaštiťovala. Šnejdárek předal Latinikovi ultimátum, žádající do dvou hodin vyklidit celou oblast až k řece Bělé.
Po marném uplynutí této lhůty ve 13:00 hodin zahájila československá vojska postup ve směrech na Bohumín a na Karvinou. Ze Slovenska současně zahájily postup legionářské jednotky z Itálie. Československá vojska postupovala rychle vpřed. Už v 16:00 hodin byl obsazen Bohumín, Orlová a po zuřivém boji i Karviná.
Těšín byl obsazen bez boje 27. ledna 1919. Polská vojska ustoupila za Vislu. Ještě téhož dne, 27. ledna 1919, obdržel Šnejdárek rozkaz k překročení Visly a zajištění železnice Bohumín – Těšín – Jablunkov.
30. ledna 1919 pokračovala naše vojska v útoku do hloubi těšínského území. Polské jednotky ustoupily ke Skoczówu, kde se fronta zastavila. Našim vojskům dorazily čerstvé posily. Začala příprava k útoku na Skoczów. Podplukovník Šnejdárek předpokládal, že tím dojde k definitivnímu zhroucení polské obrany.
Obsazování Těšínska československým vojskem vyvolalo velký rozruch na pařížské mírové konferenci. Ministr zahraničí Edvard Beneš dokonce žádal vládu, aby postup našeho vojska zastavila, protože mocnosti Dohody jsou jím prý silně zneklidněny. Nejlepší by prý bylo zastavit postup a vyčkat na stanovisko Dohody, až jak nám vytýčí hranice. Válečné úspěchy našich vojáků také vyvolaly velké stížnosti polské delegace ve Versailles. Nyní teprve vyšlo najevo, že memorandum československé vlády z 21. ledna, kterým žádala mírové řešení situace a vytvoření společné odborné komise, bylo do Varšavy doručeno až o pět dnů později, tedy v době, kdy už se tři dny bojovalo. Polská strana přitom zamlčela, že se to stalo její vinou. Poláci totiž v Krakově zatkli a uvěznili konzula Karla Lochera, kurýra nesoucího memorandum, protože ho podezřívali ze špionáže. Mohl ho tedy ve Varšavě předat až po svém propuštění.
Podplukovník Šnejdárek během 28. a 29. ledna přeskupil jednotky v přípravě na další útok, který měl Poláky zatlačit za Vislu, čímž by bylo dosaženo stanoveného cíle a "české" Těšínsko by se ocitlo pod československou kontrolou. Již během přesunů do nástupních pozic byly bez boje obsazeny vesnice Ogrozdina, Hażlach a Zamarski, čímž se fronta posunula jen několik kilometrů před Skoczów.
Dalšímu postupu našich jednotek zabránil mimořádně silný mráz kolem – 20 °C, když několika obrněným vozům popraskaly nádrže s palivem. Ani 29. ledna nebyl náš postup nijak výrazný. Polské oddíly se statečně bránily, ale docházely jim síly a končily zásoby munice.
Hlavní útok zahájilo československé vojsko 30. ledna v 7 hodin ráno. Byl mráz – 26 °C. Pohyb ztěžovala vysoká vrstva sněhu a namrzlé cesty. Přesto naši vojáci postupovali poměrně rychle. Severní skupina již před polednem dobyla Rupnik a Pruchnu. Jedinou komplikací byl příjezd polského obrněného vlaku na nádraží v Pruchně, který vyřadil náš improvizovaný obrněný vlak. Pod palbou naší dělostřelecké čety se však musel stáhnout za Vislu.
Na mnohem silnější odpor narazila střední skupina u Simoradze, Laczky a Kisielówa. První prapor zde ztratil 11 mrtvých a 14 raněných. Těžké boje byly svedeny také o výšinu Chelm nad Godziszówem. Právě tudy se snažili českoslovenští vojáci proniknout ke Skoczówu a zde také obě strany nasadily svoje nejlepší jednotky. 3. prapor 35. legionářského pluku za prudkých bojů překročil Vislu a vstoupil do Lipowiecie, ale v noci se stáhl zpět do Dolnych Kozajowic a do Hermanic na levém břehu Visly.
Jižní skupina obsadila Jablunkov a vyčkávala na další rozkazy.
Výsledkem téměř dvanáctihodinových bojů bylo prolomení polské linie na Visle v několika místech a získání otevřeného přístupu ke Skoczówu ze severu a z jihu. Městu hrozilo sevření do kleští. Plukovník Latinik uvažoval o dalším ústupu a už vydal patřičné rozkazy.
30. ledna chtěl podplukovník Šnejdárek útokem ze severu, kde naši legionáři obsadili strategicky důležitý most přes Vislu, a současným útokem z jihu dobýt Skoczów. Mohl do rozhodujícího boje nasadit pět odpočatých praporů své zálohy. Ani na polské straně nemohl nikdo pochabovat o tom, že se tato důležitá železniční křižovatka a poslední větší město ve směru na Bielsko proti našim legionářům dlouho neudrží. Pád Skoczówa by zřejmě, vzhledem k dosavadnímu průběhu událostí, znamenal zhroucení celé polské obrany na Těšínsku a ústup polského vojska by se proměnil v útěk.
Ale ještě 30. ledna večer dostal podplukovník Šnejdárek od místopředsedy vlády Švehly a ministra národní obrany Klofáče rozkaz, aby zastavil další postup a uzavřel s Poláky příměří. Důvodem bylo nejen dosažení vytyčeného cíle – linie na Visle – ale především stále silnější nesouhlas dohodových mocností s československým postupem do nitra Těšínska.
Útok na Skoczów se tedy na nátlak Dohody nakonec neuskutečnil. V noci na 31. ledna 1919 československá vojska zastavila všechny bojové akce. Mezi Československem a Polskem bylo podepsáno příměří a 26. února 1919 se československá vojska stáhla na novou demarkační linii, která byla mezinárodní komisí Dohody stanovena na základě československo - polské smlouvy, uzavřené 3. února 1919 v Paříži. Sporné území bylo postaveno pod mezinárodní kontrolu.
Uzavření dohody s Polskem alespoň umožnilo Československu přesunout jednotky, dosud vázané na Těšínsku, do obrany před Maďarskem na jižní a východní Slovensko.
V polské literatuře se často objevuje tvrzení, že příměří bylo uzavřeno nikoli v důsledku tlaku Dohody, ale v důsledku údajné porážky československých vojsk u Skoczówa. Avšak pro toto tvrzení neexistuje žádný historický důkaz.
Poslední výbuch v československo – polské válce ale nezazněl na polích u Skoczówa. Zazněl o více než rok později, 15. května 1920, když se dva příslušníci polovojenské organizace "Polska Organizacja Wojskowa" pokusili na rozkaz svých nadřízených podplukovníka Šnejdárka zavraždit. V té době bydlel v bytě svého přítele, ředitele místní spořitelny v Orlové. Atentátníci umístili bombu pod jeho postel, nastavili časovač rozbušky... Jenže Šnejdárek se asi někde zapomněl. Bomba vybuchla, poškodila část domu, ale Šnejdárek tu noc ve své posteli nespal.
Brzy poté byl jmenován velitelem divize v obraně Slovenska proti maďarským komunistům (více v knize Hanebná zrada soudruha Mussoliniho), kde naše vojáky dovedl k zvítězství v bitvě o Zvolen. V roce 1927 formálně odešel z francouzské armády a vstoupil do československé armády. Byl jmenován armádním generálem a zemským vojenským velitelem na Slovensku.
Roku 1939 se před hrozbou okupace ČSR vrátil do Francie a po dobytí Francie nacisty odešel do francouzské severní Afriky, kde 13. května 1945 zemřel ve věku sedmdesáti let.
Jeho ostatky byly v roce 1996 převezeny z Casablanky a uloženy do rodinného hrobu v Napajedlích.
Zdroj: ZDE