81 LET OD MNICHOVSKÉ ZRADY
„Pouta, která nás spojují s bolševismem, jsou mnohem silnější, než to, co nás rozděluje.
Odjakživa tvrdím, že bývalí komunisté mají být přijímáni do naší strany bez obvyklé lhůty.“
Adolf Hitler
Za několik dnů si připomeneme 81 let od podepsání Mnichovské dohody.
Nebudu zde opakovat všechny ty nářky a bědování nad tím, jak nás tehdy západní spojenci zradili a předhodili Hitlerovi, protože to by bylo nošení dříví do lesa. To za mně učiní jiní. Místo toho bych chtěl upozornit na jedno hloupé klišé, které neustále, téměř už 75 let po válce, opakují zejména staří kovaní komunisté, zdatně následovaní našimi neobolševiky a levičáky všelijakého ražení. Je ale nepřijatelné, že část těchto mladých neobolševiků se na veřejnosti prezentuje jako praví čeští vlastenci, čímž ovšem skutečné vlastence dostávají do trapné situace, protože slušný člověk s nimi u jednoho stolu sedět prostě nemůže.
Mnichovská dohoda o postoupení pohraničních území Československa Německu byla uzavřena mezi Německem, Itálií, Francií a Velkou Británií. Byla dojednána 29. září 1939 a ve všech jazykových verzích pak byla podepsána po půlnoci, tedy 30. září. Následkem této dohody bylo odtržení částí území Československa, obývaných občany německé národnosti, a předání těchto území Německu.
Abychom pochopili důvody, které vedly k podepsání Mnichovské dohody a tedy k revizi mezistátních hranic, vítěznými velmocemi uznaných a po skončení 1. světové války garantovaných, musíme se v historii vrátit ještě o 20 let zpět, do roku 1919, k podepsání Versailleské mírové smlouvy.
Byla to nejdůležitější ze šesti mírových smluv, uzavřených roku 1919 jako výsledek šestiměsíčního jednání na Pařížské mírové konferenci, kterou byla oficiálně ukončena první světová válka mezi státy Dohody a Centrálními mocnostmi.
VII. oddíl této smlouvy (články 81 - 86) se týkal nově vzniklého Československa. Německo se zavázalo uznat Československou republiku. Československo na oplátku svolilo respektovat opatření, která by v budoucnu vítězné mocnosti učinily na ochranu národnostních menšin v Československu. Důležitým ustanovením Versailleské smlouvy byla přesná definice hranic Československa s Německem a Rakouskem.
Versaillská smlouva tedy na jedné straně garantovala Československé hranice s Německem a Rakouskem, na druhé straně ale zavazovala Československo k podrobení se opatřením, která by vítězné mocnosti učinily pro ochranu německé menšiny v ČSR.
Hlavním argumentem Německa při jednáních v Mnichově byl princip práva národního sebeurčení, který byl zakotven ve Versaillské dohodě a na jehož základě vzniklo Polsko, Jugoslávie, ale i Československo. Toto právo národů na sebeurčení bylo formulováno už v 19. století. Díky tomu došlo i ke sjednocení Itálie a Německa. Ve Versailles naopak posloužilo k rozbití velkých mnohonárodních říší Rakouska – Uherska a Osmanské říše.
Hlavním zastáncem myšlenky práva na národní sebeurčení byl americký prezident Woodrow Wilson. V tom se ale rozcházel s Angličany a Francouzi, kteří tento princip vnímali jako ohrožení svých koloniálních panství. Nicméně všechny vítězné mocnosti měly stejný cíl – potrestat Německo, byť se rozcházely v představách, jak moc.
Nejvíc na zdecimování Německa tlačil francouzský premiér Clemenceau, jenž usiloval vyjednat takové podmínky, které zlomí moc Německa vojensky, politicky i ekonomicky. Naopak Woodrow Wilson měl na otázku, jak Německo potrestat, velice rozdílný pohled. Už před koncem války vypracoval čtrnáct bodů, které byly mnohem mírnější, než požadavky Francie a Velké Británie. Wilson prosazoval především právo národů na sebeurčení, alespoň tedy mimo území Spojených států. Konečným výsledkem byla dohoda, která znamenala v podstatě hospodářskou likvidaci Německa a ožebračení prostých Němců, protože to byli pouze oni, kdo v důsledku musel platit a trpět.
Versailleská smlouva měla mnohé kritiky. Uznávaný ekonom John Maynard Keynes, který na konferenci zastupoval britské ministerstvo financí, napsal: "Pokud přijmeme názor, že Německo musí být ožebračeno a jeho děti musí hladovět, odvažuji se tvrdit, že na sebe pomsta nenechá čekat."
Wilson Versailleskou smlouvu podepsal přímo na místě, avšak Senát Spojených států ji odmítl ratifikovat. Pensylvánský senátor Philander Knox řekl Wilsonovi: "Pane prezidente, po důkladném zvážení jsem dospěl k názoru, že tato smlouva není předzvěstí míru, nýbrž války. Války, která bude mnohem ničivější než ta, kterou jsme právě ukončili."
28. června 1919 německá delegace v Zrcadlové síni Versailleského paláce podepsala mírovou smlouvu, podle níž Výmarská republika mj. uznávala nezávislost Československa a zříkala se v jeho prospěch Hlučínska. Tím jsme na úkor Německa získali 320 kilometrů čtverečních a 40 000 obyvatel. Humorné je, že naši vyjednavači požadovali i část Toga, německé západoafrické kolonie, ale nebylo jim vyhověno. Československo nicméně získalo právo na vybudování přístavních pásem v Hamburku a ve Štětíně. Za Německo beze slova podepsal jako první ministr zahraničí Hermann Müller a po něm Dr. Bell, po nich pak zástupci ostatních mocností podle abecedy. Za Tchéco-Slovaquie jako předposlední podepsali Karel Kramář a Dr. Edvard Beneš.
Po vzniku Československa se i čeští Němci snažili uplatnit své právo na národní sebeurčení a získat autonomii, ale neúspěšně. Jejich pokusy o vyhlášení samosprávných území byly poté, co nabraly charakter násilného povstání, potlačeny vojskem za použití střelby. O život přišlo 54 sudetoněmeckých demonstrantů, z toho 25 v Kadani, 16 ve Šternberku, 6 v Karlových Varech, 2 v Hostinném, 2 v Chebu, 2 ve Stříbře a 1 v Ústí nad Labem. Mezi zabitými bylo 20 žen a dívek, jeden osmdesátiletý stařec a tři chlapci ve věku 14, 13 a 11 let.
Československé hranice byly vytyčeny nikoliv podle národnostního principu, ale podle historického a geografického. Tak se stalo, že Československo nebylo národním, ale mnohonárodním státem, podobně jako Švýcarsko. Avšak zatímco Švýcarsko se historicky vyvíjelo a bylo přirozeným celkem, ČSR bylo vytvořeno bez historické kontinuity i bez lidového referenda, pouze na základě rozhodnutí několika politiků, navíc proti nesouhlasu příslušníků německé a maďarské menšiny.
My Češi jsme v něm, oproti součtu všech ostatních národností - Němců, Slováků, Rusínů a Poláků - dokonce tvořili menšinu. Aby byl tento nepoměr vyrovnán a dosáhlo se statutu národního státu, tedy aby se existence Československa nedala zpochybnit ani uplatněním národnostního principu, vymysleli si Beneš s Masarykem "československý národ". Tím ke křivdě přidali i urážku, protože velká část Slováků tuto nesmyslnou degradaci jejich národní hrdosti nesla velmi těžce.
Připomeňme si na tomto místě, že na konci druhé světové války bylo právo národů na sebeurčení zakotveno i v Chartě OSN. Rezoluce Valného shromáždění OSN ze dne 16. prosince 1952 zdůraznila, že právo na sebeurčení národa je předpokladem pro plné uplatnění základních lidských práv.
Právo na národní sebeurčení sudetských Němců bylo Hitlerem využito jako hlavní argument a uplatněno v Mnichovské dohodě. Na jejím základě byla od Československa odtržena území s německou, polskou a maďarskou většinou a připojena k sousedním státům.
Mnichovská dohoda ale nespadla z nebe. Byla pochopitelnou výslednicí řetězce na sebe navazujících násilných událostí, špatných politických rozhodnutí a křivd. I přesto je však jisté, že spojenci měli stát rozhodně na naší straně. Od toho přece spojenci jsou. V našem povědomí je Mnichovská dohoda stále zapsána jako temný moment naší historie a memento, které nás varuje, že vůči západním spojencům máme být ostražití a nedůvěřiví. Stará moudrost říká, že kdo zradil jednou, ten už zradí pokaždé.
Máme tu ale také čím dál početnější skupinu neobolševiků, hrajících si na české vlastence, kteří nám do očí tvrdí, že ačkoliv nás západní spojenci zradili, Sovětský svaz by nás v žádném případě nezradil! Poskytl by nám prý jakoukoliv pomoc a poslal by Rudou armádu, aby bránila naše hranice. Jediné, co jsme prý měli udělat, bylo požádat Stalina o pomoc. Člověk by ale musel být pořádný idiot, kdyby tomu chtěl uvěřit.
Stalin nebyl žádný lidumil. Byl to zločinec zbrocený krví Rusů, v té době vládce obrovského bolševického impéria a prakticky šéf všech komunistických stran celého světa. A jak víme, cílem bolševických komunistů nebyla žádná lidská svoboda, žádné právo na národní sebeurčení, a už vůbec ne uchování demokracie v ČSR. Bylo jím zavedení "šťastných" bolševických zítřků v internacionálním komunistickém ráji, a to nejen v zemích SSSR, ale na celém světě, na celé planetě Zemi. Tak je to nakonec vyobrazeno i ve státním znaku SSSR.
Proto jakmile bylo Stalinovi jasné, že vytvoření internacionálních brigád během španělské občanské války, sponzorované a organizované sovětskou rozvědkou, ani otevřená vojenská pomoc socialistické a komunistické vládě v Madridu, nezažehne novou válku v západní Evropě a tím pádem nebude možné vyvolat novou komunistickou revoluci, upřel svoji pozornost na Československo.
Jeho záměrem bylo poštvat proti sobě Československo a Německo a vyhrotit už i tak napjatou situaci. Sovětská rozvědka poskytovala Čechoslovákům "nesporné důkazy" o přípravách Německa ke vpádu, zatímco Německu podávala důkazy o přípravách naší armády vypořádat se se sudetskými Němci.
Pokud si myslíte, že nacismus a komunismus byly v té době nesmiřitelnými nepřáteli, pak se nenechte mýlit. Stalin svou politikou vrchovatě přispěl k příchodu německých nacistů k moci. Za své největší nepřátele totiž označil sociální demokraty a německým komunistům přikázal, aby útočili hlavně na ně. Především tento faktor umožnil vítězství nacistů ve volbách a tím i nástup Adolfa Hitlera do funkce říšského kancléře. Německé tanky a letadla pak byly při svém tažení napříč Polskem, Holandskem, Belgií, Francií i Norskem poháněny benzínem, vyrobeným ze sovětské ropy.
Vraťme se ale k Mnichovu. S Mnichovskou dohodou tehdy Československo mohlo, nebo také nemuselo souhlasit. Otázkou je, proč s ní nakonec souhlasilo.
Sovětský Svaz vehementně podporoval Československo ve snaze Sudety Německu rozhodně nevydávat a v tomto smyslu se vyjadřoval až do chvíle, kdy mnichovská krize vyvrcholila. Když však krize vypukla, všichni vedoucí sovětští předsavitelé se kamsi vypařili. Československý velvyslanec v Moskvě, Zdeněk Fierlinger, se všemožně snažil kontaktovat kremelské vůdce, narážel však na neprostupnou zeď nezájmu. Dokonce i lidový komisař zahraničních věcí Litvinov (Meir Henoch Mojsejevič Vallach-Finkelstein) náhle onemocněl zánětem průdušek. Československé volání o pomoc najednou v Moskvě nikdo neslyšel. Československá vláda se snažila získat odpověď na otázku, co učiní Sovětský svaz, pokud se Čechoslováci postaví Hitlerovi na odpor. Moskva ale mlčela.
28. září 1938 Beneš přímo požádal SSSR o vojenskou pomoc. Na to mu Sovětský svaz odpověděl, že pomoc je nutno hledat u Společnosti národů.
Dne 30. září 1938 ve 12.20 hodin Československé velvyslanectví v Moskvě informovalo Prahu, že "není nic nového". O deset minut později, ve 12.30 hodin, přijala československá vláda podmínky, které nám velmoci v Mnichově nadiktovaly.
Teprve 3. října 1938, tedy 61 hodin a 30 minut poté, co se československá vláda podrobila požadavkům čtyř velmocí, přišla z Moskvy do Prahy sovětská odpověď. Československo se prý nemělo vzdávat, nýbrž mělo bojovat, protože Sovětský svaz by nás podpořil za jakékoliv situace! Každý, kdo se o tuto tématiku zajímá, najde v knize Igora Lukeše stovky faktů a dokumentů, které vyvracejí komunistickou propagandu o tom, jak nás prý byl SSSR odhodlán bránit vlastní hrudí. Ve skutečnosti to bylo tak, že v zájmu vyvolání nové bolševické revoluce v Evropě nás i Němce Stalin zásoboval falešnými informacemi, napomáhajícími rozdmýchávat konflikt, ale jakmile ten konflikt vznikl, sovětští vůdcové se schovali za kremelskou zdí a vyvěsili telefony.
Chytrý čtenář si teď položí otázku, jak by nám asi Sovětský svaz chtěl pomoci, když neměl s ČSR společnou hranici. Vždyť by nám, ani při nejlepší vůli, pomoci nedokázal. Teoreticky by ale SSSR mohl, podobně jako to učinil ve španělské občanské válce, organizovat mezinárodní interbrigády. Nebo by mohl diplomatickou cestou požádat Rumunsko a Polsko, aby vytvořily koridory a umožnily přechod Rudé armády přes svoje území do ČSR. Také dodávky zbraní mohly být posílány přes Rumunsko, jenž bylo naším spojencem v Malé dohodě. Stejně tak mohla být zorganizována letecká přeprava zbraní i vojáků. Stačilo uletět 160 km nad rumunským nebo polským územím. Ale zeptejte se jakéhokoliv komunistického agitátora, který halasně vykládá o sovětské připravenosti nám pomoci, jestli má v ruce sebemenší důkaz o snaze Sovětského svazu domluvit se s Rumunskem nebo Polskem na vytvoření leteckého mostu přes jeho území.
Rovněž by vám tito neobolševičtí agitátoři mohli odpovědět na otázku, jestli mají nějaký důkaz o tom, že by Stalin požadoval od Rumunska, případně od Polska, vytvoření koridorů pro průchod Rudé armády na československé území. Žádný takový důkaz neexistuje, protože Stalin od nikoho nic takového nikdy nežádal.
Jenže přelet sovětského letectva nad Rumunskem by se dal uskutečnit i bez souhlasu rumunské vlády. Stačilo by letět dostatečně vysoko. Jak by tomu mohli Rumuni v roce 1938 zabránit, když měli úplně zanedbatelné množství zastaralých stíhaček? Nic takového ale neproběhlo. Dokonce se o to nikdo ani nepokusil.
Celý ten tyjátr kolem sovětské pomoci znásilňovanému a zrazenému Československu jsou jen pusté žvásty, propagandistické bolševické výmysly, kecy prolhaných komunistů a mlácení prázdné slámy.
Takže až zase budete někde číst nářky nad tím, jak nás Anglie a Francie ukrutně zradily, ale zato Rusko (což je moderní název pro Sovětský svaz v nové podobě) nás chtělo před Hitlerem udatně bránit do posledního živého komunisty, uvědomte si, že kdyby nám tehdy SSSR opravdu chtěl pomoci, tak by to prostě udělal. Jenže nechtěl.
Nezradila nás jen Anglie a Francie. Zradili nás úplně všichni.
Pravdu měl Jan Neruda, když napsal:
Nevěřme nikomu na světě širém,
nemáme jednoho přítele tam,
starý boj za každým skrývá se mírem,
soucit a přízeň jsou šalebný klam,
nevěřme radě, ni chvále, ni haně,
nevěřme pocelu, stisknutí dlaně,
nevěřme ničemu - všechno je mam.
Všude nám hrozí zášť lítého vraha,
dýku on skrývá i pod vábný kroj,
zhubit nás věčná mu, jediná snaha,
proti nám svata mu všeliká zbroj:
plápolem válečným, osvěty třpytem,
v násilí zjevném i v úskoku skrytém
bez klidu vede ten odvěký boj.
Nevěřte! Baltu k nám peřeje hučí,
nevěřte! z jihu zní Adrie hlas,
nevěřte! minulé věky nás učí,
stále též varuje přítomný čas -
Na bratří zklamaných ohromném rovu
každým dnem úskočně klamáni znovu
či chcete, bláhoví, věřiti zas?
Jde-li kdo s pozdravem k našemu domu,
zve-li nás úsměvně pod vlastní krov,
nevěřme pozdravu, úsměvu tomu,
nevěřme nástraze lahodných slov,
nevěřme slibům ni přísahám svatým,
slavně nechť hlaholí nad stolcem zlatým,
ruce nechť královské píší je v kov.
Věřme jen sobě, své práci a píli,
věřme jen svatému nadšení v nás,
věřme jen vítězství slovanské síly,
která si podepře krajní tu hráz,
věřme, že národ náš, veliká Sláva
s korouhví lidskosti za štítem práva
dobude korunu velebných krás!